Všechny deníky z dovolených

14 dnů v karavanu v chorvatském kempu Polari

Poznámka: černý text je můj, modrý text je Pavly, všechny fotky označené MALÝ fotil Malý svým jednorázovým fotoaparátem, který dostal k svátku.

10.8. sobota
Vstali jsme jako loni v jednu v noci, povzbudili se kofeinem, oblékli se, probudili děti a pomalu snesli ta kvanta báglů k našemu miniautíčku. Kupodivu neprotestovalo když jsme do něj nacpali věcí jako do dodávky. Pavla se nabídla, že bude část cesty řídit a zvládla to skvěle až do Brna, kde jsem podobně jako loni nařídil odbočit na Svitavy a ocitli jsme se opět jako loni v centru nočního Brna. Pavla mi předala řízení s tím, že jsem nemožný navigátor. Po chvilce jsme se dostali na správnou cestu směr Mikulov. Po doplnění pohonných hmot jsme vyrazili k hranicím. Slečna za okénkem se nenechala rušit u své ranní kávy a jen mávla rukou ať pokračujem. Uff... Jsme v Rakousku.
Do Vídně jsme se dostali a Vídní prosvištěli naprosto v pohodě jen za občasných výkřiků Pavly "Ujela jsem 200 kilometrů !!!" Z Vídně jsme se vydali cestou na Graz. Projeli jsme Graz a děti radostně očekávaly každý tunel s tím, že ten bude už určitě ten nejdelší. Po projetí posledního jsme zahnuli doprava na Klagenfurt a pak se serpentýnama blížili k slovinským hranicím. Hranice opět proběhly bez problémů a už jsme byli ve Slovinsku. Hned za hranicemi jsme dali čúrací řízko-kafe pauzu a s obavami jsme sledovali stahující se mračna. Vyjeli jsme dál a pak začalo pršet. Dojeli jsme k prvnímu mýtu a kupodivu tam nestrávili tak dlouhou dobu jako loni. Pak následovalo druhé mýto, kde jsme čekali sice chvilku, ale hned za ním se začala tvořit kolona, protože se tam dálnice zužuje do jednoho pruhu. Strávili jsme tam asi hodinu. Pavla četla dětem Robinsona, ale skoro nebylo slyšet, jak hustě pršelo. Děti se co pět minut ptaly kdy už tam budem a Pavla co čtyři minuty prohlašovala, že nebýt jejího příspěvku v délce 200 km, kde že bychom teď byli... S obavami jsme sledovali ručičku palivoměru, která byla už hodně dlouho v červeném poli. Po vyjetí z kolony jsme hledali loňskou OMV v Koperu. Nakonec po lehkém bloudění jsme ji našli a Fabka žíznivě zhltla skoro 44 litrů.
Vystoupali jsme k chorvatským hranicím a jen co Pavla připomněla nebezpečí chorvatských silnic za deště, spustil se šílený liják, který nás doprovodil skoro až do kempu. V recepci jsme dostali parkovací kartu a jeli na místo ke karavanu. Kupodivu letošní cesta mě tak neunavila jako loni, což jak je zjevné, ovlivnila jistá skutečnost z počátku cesty.
Vzhledem k tomu, že se Velká celou cestu a hlavně když začal ten déšť vyptávala, jestli se budem koupat, je jasné kam následovala naše první cesta po vybalení a ubytování. Ano, i přes vítr, chladnou vodu a blížící se další déšť - ty šílené děti tam vlezly! Sotva jsme se vrátili do karavanu, začaly první kapky tančit po střeše aby se vzápětí spustila nefalšovaná přímořská bouře, která trvala celou noc. Usínali jsme plni deprese z následujících 14 dnů. Vzhledem k dezolátnímu stavu plátěného přístěnku (o stavu přívěsu raději pomlčím) si Pavla zahrála na McGyvera (známý šikula ze seriálu, který dovede ze dvou špendlíků a tří kolíků na prádlo sestrojit vrtulník) a vyspravila plátěnou střechu, která do té doby fungovala v době deště jako bazén pro veverky, koštětem opřeným o stůl.
Nahoru

11.8. neděle
Na to, že celou noc lilo a odpoledne vypadalo, že bude zas se celkem vyčasilo a šli jsme plavat. Samozřejmě až po snídani, procházce a obědě. Procházka nás zavedla na pláž, kde jsme se potulovali loni a kde jsme se loni nekoupali. Dětem se tam líbilo, hlavně ty obrovské vlny a tak jsme se rozhodli zajít tam po obědě. Vyšlo i sluníčko a tak se odpoledne celkem vyvedlo. Pavla si četla na dece a dokonce jednou byla i ve vodě. Vlny byly opravdu silné, občas i podrazily nohy. Malého pak žahla medúza - vypadalo to jako pupínky po kopřivě a tak jsme vyrazili pro Fenistil. Bylo už šest, tak jsme povečeřeli a vyrazili na zmrzku. Děti u břehu hledaly mušličky a my to natáčeli. Pak už se ochladilo a tak jsme šli zpátky. V karavanu jsme hráli karty, pak Pavla četla dětem Robinsona a já psal. Při usínání zase začal bušit do střechy déšť. Kruciš... Vypadá to, že nás počasí letos nemá moc rádo.
Nahoru

12.8. pondělí

Vlna

Vzbudili jsme se do zamračeného vlhkého dne a po snídani se šli projít celým kempem. Dorazili jsme k moři, děti lovily škebličky a vlny byly tentokrát opravdu obrovské. Smočili jsme si nohy a vylezli i na molo, kde nás málem spláchla vlna. Jeden odvážlivec se v tom i koupal. Pavla pak šla do karavanu zkontrolovat vařič, o kterém si myslela, že ho nevypla a my dál lovili škeble a mokli. Pak byl čas na oběd - buchtičky s krémem (no krémem... on se nějak srazil). Pojedli jsme, odpočinuli si a vedle přijela banda Italů a spustila magnetofon. Od té doby tady duní tuc-tuc-tuc-tuc. (Na záchodě jsou nechutné věci na zdi a na klice - prý o tom nemám psát, ale nedalo mi to :-) Po obědě, co jiného, opět k moři. Tentokrát již se správnou celkovou výbavou, tj. obě matračky. Vybrali jsme si místo ve stínu a zatímco taťka foukal a foukal, já si šla zaplavat s dětmi. Voda byla poměrně studená, tak jsem se ráda vrátila na své klasické stanoviště - deku. Ti tři se tam rochnili a vylezli jen sníst hroznové víno, pak oplatky a pak zmrzku. Špatná zpráva: Velké se trhají plavací boty. Zajímavost: na pláži jsme potkali Čecha, kterého jsme si pojmenovali pracovně Adolf, protože vypadá jako říšský vůdce :-) Večer jsme hráli až skoro do usnutí Malého karty. Naučili jsme ty malé karbaníky amerického žolíka. V noci kupodivu nepršelo.
Nahoru

13.8. úterý
Ráno přišly mokré SMS zprávy od Luboše a Petra. Pražákům nezávidím :-( My ráno přivítali sluníčko, posnídali bábovku a chystali se k vodě. Terčiny gumové botky se rozpadly a tak musel zapracovat otec-Baťa. Díky absenci Chemoprenu, který hlídá byt v Ostravě se nabízelo jediné řešení - přišít to k sobě. Vyzbrojen jehlou, nití a trpělivostí jal jsem se bodat do tvrdé gumy a páčit jehlu z druhé strany zprvu rukama a později zuby. Při jednom takovém zubotahání přiběhla Velká, popadla mě kolem krku, prohlásila "Tatínku já jsem tak ráda, že mi spravíš boty" a odběhla zanechajíc mě s jehlou v jazyku. Po chvilce kašle byla jehla zpět v prstech a zhruba po 30-ti minutách byly boty spravené.
U moře už bylo celkem narváno. Adolf je tu zas! Usídlili jsme se těsně u vody. Děti tam hned vlítly, já až po chvilce a dokonce i Pavla s matračkou. Voda se od včerejška trochu oteplila a hlavně vyčistila. Bylo vidět na dno i ve hluboké vodě. Po návratu jsme si dali výbornou fazolovku-sáčkovku a špagety. Jo a někde nám záhadně zmizela sklenice s jarem. Nejenže nemáme hubku na mytí, která doma oslavuje s Chemoprenem a proto jsme doposud na mytí nádobí užívali ruce - teď už nemáme ani Jar. Snad abychom nádobí rovnou vyhazovali. Večer asi pojedeme do Rovinje nakoupit...
Houby nakoupit, jak ti tři cítí vodu, nemůžou jinak. Začalo to nenápadně po odpoledním klidu: "Jestli chceš, nemusíš jít s námi, aby se ti ta alergie víc nerozjela. Odpočívej, prospi se, čti si."
"No ale co ten chleba?" ptám se
"Ten koupíme večer v Rovinji."
"To už chleba nebude" namítla jsem, "možná se půjdu kouknout do obchodu."
"Super, to je skvělé, tak kup Jar, hubku, chleba a my přijdem na večeři. Ahój."
A zmizeli :-) Tož tady ležím v stinném karavanu, 2x jsem přerovnala potraviny (jednou podle velikosti a pak podle abecedy), pokukuji po taliánech a lapám italštinu, nákup už jsem vybalila, jogurt snědla a přemlouvám se jít umýt nádobí. Ale mám strach, že to tam neunesu... Tak jdu raději cestovat s M. Palinem.
Po dostatečném vyráchání ve vodě jsme se vrátili zpět do karavanu s tím, že opravdu vyrazíme do Rovinje na zmrzku a snad se nám konečně podaří natočit a nafotit západ slunce - loni to skončilo fiaskem. V Rovinji byl trošku problém s parkováním, ale nakonec jsme našli jedno místo nedaleko centra. Koupili jsme zmrzku (větší a levnější než v kempu), děti šly hledat mušličky na své loňské oblíbené místo (Terezka našla tři velké) a po očku jsme sledovali slunce, které se blížilo k horizontu. Sice se k němu blížily i mraky, ale to nás nevyvedlo z míry. Při hledání optimálního místa pro optimální vychutnání západu slunce se Velké podařilo uklouznout a málem spadla do vody. Byla mokrá od hlavy až k patě a tak jsem byl nucen půjčit jí svoje tričko, které jí posloužilo jako šaty.

MALÝ: západ slunce v Rovinji

Západ se nám podařilo nafotit i natočit a spokojeni jsme vyrazili k autu. Předtím ovšem jsme ještě prolezli trh s ovocem. Při cestě k autu se mi zdálo, že se nějak rychle stmívá. Uvědomil jsem si, že mám celou dobu na očích své sluneční dioptrické brýle, kterýma jsem se vyzbrojil v karavanu. Ty druhé zůstaly spolu s řidičákem Pavly v karavanu. No abych pravdu řekl, jízda nocí s černými brýlemi na očích (cca 6 km) nepatřila k mým nejlepším zážitkům... Naštěstí jsme dojeli v pořádku. Před karavanem nás čekalo překvapení - nějaký BIT (po vzoru BFU - významově totožné - v překladu báječný italský turista, kterých je tu 99,365 %) si zakolíkoval svůj stan půl metru od našeho přístupu do karavanu. Přitom před ním je naprosto volná plocha o rozloze zhruba 8 x 20 metrů... Doufám, že zítra bude pryč. Jak se asi řekne italsky "Milý pane, mohl byste si prosím pěkně posunout svůj stan o kousek vedle?" bez použití slov STUPIDO, CORNUTO, ITALIANO a DEMENTO.
Nahoru

14.8. středa
Počasí skvělé, jdeme k moři hned ráno. Vůdce už se opaluje. Ještě tu není plno a tak si zabíráme místo hned u vody. Voda je celkem teplá a ještě nezčeřená a tak jde vidět i v hloubce zhruba pěti metrů až na dno, čehož využívám k potápění a lovu rozličných vápenatých potvor. Jsou tu asi 10 cm dlouhé rybky s černou tečkou na ocase. Děti si užívají vody, Malý pokračuje v mém kurzu plavání, Terezce dělám odrazový můstek a hážu ji na matračku a Pavla si čte na dece ve stínu. Holky pak spolu na matračce s potápěčskými brýlemi zkoumají dno. Pak jdeme na oběd - fazole. Odpoledne jdeme k vodě bez Pavly - jde nakupovat. Vracíme se po šesté a Malý vidí vedle hrát tři Italy fotbal. Škube mu to s nožičkama, oni si ho všimnou a nakonec ho vezmou mezi sebe :-) Po půlhodině se vrací nadšený. Večer hrajem zase amerického žolíka a cpem se maršmelounama.
Nahoru

15.8. čtvrtek
Podle zpráv z ČR je to pořád špatné. Z Chorvatska zatím nedoporučují nikomu se vracet. Doufám, že to příští sobotu bude OK.
Dopoledne jsme se koupali na naší pláži. Odpoledne jsme vyrazili poznávat krásy Chorvatska.

MALÝ: Poreč

Začali jsme v Poreči. Hned zkraje jsme objevili skvělou "pláž", no spíše mramorové nábřeží na okraji města, kde se opalovali lidi a voda byla nádherně průzračná. Hned vedle bylo něco jako hotel, kde byly na zahradě volně poházené nebo možná umně naaranžované římské artefakty. V centru jsme objevili zmrzlináře, který když zjistil, že jsme Češi, volal na nás "Ahoj". Cestou zpět nás oslovil (německy) pěší pracovník bankovního ústavu (vexlák :-); když jsem řekl "Díky", plynně přešel na češtinu a sliboval hodně výhodný kurz. S díky jsme odmítli. Zatím máme dostatek kun.
Pak jsme jeli do Vrsaru - moc se nám už nechtělo v tom vedru a navíc už bylo po šesté, ale nakonec se nám tam moc líbilo. Nádherné panorama města na kopci. Bloudili jsme uličkami, kde parkovala auta s koly podloženými kameny. Ten svah byl odhadem třicetistupňový. Po procházce jsme se rozhodli odměnit se večeří v příjemné restauraci "Mali raj". Mezi hosty a číšníky tam poskakoval majitel, který silně připomínal Louise de Funese ve filmu "Křidýlko nebo stehýnko". Při placení vždy mluvil několika jazyky a vydával zajímavý zvuk, připomínající "Zag zag". Děti si daly palačinky s čokoládou a my si dali rizoto a špagety "sa škampi" - s krevetami. Po přinesení talířů uprostřed trůnil jakýsi korýš s černýma očima. Pavla prohlásila, že je určitě z plastu, načež jsem ji vyvedl z omylu tím, že jsem nožem provedl pitvu a objevil uvnitř velice chutné maso. Příloha k špagetám Pavly byl zvláštní sypký sýr (asi) a k mému rizotu speciální chleba jakoby z těsta na pizzu (znalci odpustí).
Cestou zpět Malý boso zakopl a tekla mu z prostředníčku krev. Jo a mají tu dost drsnou odtahovou službu - přijede dodávka s minijeřábem na korbě, na kola auta nešťastníka upevní speciální řetězy a jeřábem auto naloží na tu dodávku.
Už byla tma, když jsme se ještě zastavili na skok v Limském zálivu. Určitě se tam musíme stavit i za světla. Po příjezdu jsem si dali jen četbu Robinsona, ale děti rychle usly.
Nahoru

16.8. pátek
Ráno klasicky budíček kolem 8:40, snídaně venku a cesta na naši pláž. Pozdravit Ádu (on tam na tom místě snad i spí!) a šup na své místo. Chvilka potápění, dokud bylo viditelno - když se začnou rochnit plnoštíhlé Němky, přestane být vidět i v pěti metrech. Malého jsem zase učil šlapat vodu a pak jsem vyhazoval Velkou do vzduchu (samozřejmě rukama - ne semtexem ;-). Pavla jednou ve vodě. Pak oběd - pórková polévka a rizoto. Po poobědové pauze jsme se rozhodli zajít na tu vzdálenější vzdálenější oblázkovou pláž (Vilas Rubin) a udělali jsme dobře. Tentokrát nebyly vlny, takže jsme přesvědčili Malého, že žahnutí medúzou nehrozí (nechtěl slézt z matračky) a vyrazili se projet na matračkách zhruba 200 metrů od břehu do pořádné hloubky. Po potopení se mi otevřel nádherný nezkalený výhled na bílé dno plné různých škebliček, ryb, kamínku a roztodivných mořských tvorečků. Pavla mezitím vyzbrojena foťákem a kamerou šla ještě dál po pobřeží a objevila zátoku a krásný borovicový háj (a pláž nahých chlapů, jak to nazvala :-) Po návratu jsem Pavlu přemluvil, ať pluje se mnou, že ten pohled na dno za to stojí. Vylovil jsem pak kus mořského ježka, jakousi podlouhlou půlku škeble a půlku velké škeble-šelky (po vzoru loga firmy Shell). Proti naší pláži jsou to dost velké kousky. Cestou zpět se děti rochnily v bazénu, který je součástí toho kempu. Je tam i tobogán - jízda 2 kuna. Velká se sama naučila skákat šipku a dokonce i salto (z-video-dokumentováno) a Malý si taky vyzkoušel šipku (i s ponorem:-é a zbytek času skákal s břehu po nohách. Dětem se nechtělo z bazénu, takže jsme se vrátili dost pozdě. Večeře, jedno kolo žolíka a Robinson na dobrou noc. Noc nic moc - nejdřív Malý spadl z postele, pak chtěl čůrat a nakonec si s pláčem stěžoval, že ho bolí ouško - asi z toho skákání.
Nahoru

17.8. sobota
Ráno to bylo malinko lepší, tak jsme si oddychli a po snídani si dali neplavací dopoledne. Děti jsme nechali před karavanem hrát karty a vyrazili do kempového marketu pro chleba, pohledy, meloun a noviny. Bohužel není mi dopřáno spočinout zrakem na českými písmenky potištěném novinovém papíru. Mladá Fronta jim chodí jedna a Lidové noviny taky. Samozřejmě už nebyly. Snad tedy zítra. Po obědě (brkaše a kuřecí pyré) a po odpočinku jsme vyrazili na kamínkovou pláž. Tentokrát jsme zakotvili kousek od bazénku. Jsou tam i dřevěná mola, tak jsem dětem ukazoval jak se skáče šipka. Po asi sedmé šipce ("Tati, ještě!") mě a mou lehce krvácející ruku podřenou o dno to přestalo bavit a šli jsme sníst meloun, který hlídala na dece v bezpečí slunečníku Pavla. Děti pak chtěly do bazénku a tak jsem je tam doprovodil. Nic jsme nedbali upozornění Pavly "Koukejte támhle na ta mračna - zmokneme". Po 15-ti minutách v bazénku se poprvé zablesklo a spustil se liják, přičemž svítilo slunce. Schovali jsme se pod slunečník a krok-sun-krok zamířili zpět ke karavanu. Déšť na pláži jsme tedy ještě nezažili. Cestou jsme potkávali pobíhající Němce ("Scheisse, scheisse") a Italy. Po příchodu ke karavanu samozřejmě přestalo pršet a tak děti přemluvily Pavlu, aby s nimi šla na slibovanou zmrzku. Já byl pověřen výrobou večeře - bramborových placků ze sáčku. Nesnadná to věc bez pánve s teflonovým dnem a obracečky. Po cca dvou hodinách jsem skončil. Skóre: 16 miniplaciček uschováno do ledničky na zítra. Pavla ani Velká už nemohly a Malý, který je nerad a dokonce snědl dvě, už taky nemohl. Než jsem umyl nádobí, děti si s Pavlou zahrály Kris-kros a pak jsem jim četl Robinsona.
Nahoru

18.8. neděle
Vstávali jsme brzy. Malému asi ty dvě placičky nesedly a ráno se mu trošku splašilo bříško. Celé dopoledne polehával a pojedl jen suchý chleba a pil vodu. Nešli jsme ani k vodě, jen já do obchodu pro chleba a noviny - samozřejmě nebyly. Na oběd jsme měli špagety s tuňákem. Malý snědl čtyři suché špagety a usnul při Robinsonovi. Doufám, že to bude OK.
Právě jsem ze sebe udělal mezinárodního trotla. Naproti parkuje nějaká Italka v Opelu Tigra. Slunce peklo jako by chtělo splnit plán na 113% a Italku napadlo, že by její tygřík mohl spočinout v chladném stínu našeho stromu. Přišla ke mě a ptala se (italsky!) asi jestli ho může zaparkovat tady. Odpověděl jsem po pravdě, že "I don't understand Italy. Only English - very little." Na to ukázala prstem na stín a prohlásila "Ká", z čehož jsem pochopil, že tu chce zaparkovat Ford Ka svého známého, který se tu tak před čtyřmi dny na pár hodin objevil. S výrazem pronajimatele stínu jsem odvětil "Ford Ka? OK." Zatvářila se velice zvláštně a zaparkovala. Později mi došlo, že to její "Ká" znamenalo zřejmě "Kár" tedy Car, neboli v překladu "auto".
Malý spal dvě hodiny a zbytek dne polehával. Měl 37,1 což ale bylo asi i přehřátím z karavanu. Večer, když se zabavil vypadal už spokojeněji. Večer jsme četli Robinsona a Malý kupodivu rychle usnul i přesto, že spal odpoledne. Spal klidně celou noc.
Nahoru

19.8. pondělí
Vstal jsem v sedm abych mohl zkalibrovat naše sluneční hodiny, které jsme po vzoru Robinsona postavili včera před karavanem, ale slunce mělo hodinu zpoždění. Pavla vstala taky celkem brzy a děti vyspávaly do deseti hodin. Malého už ouško prý nebolí, ale má tam hnis. Podezřívám ho, že má zase zánět středního ucha (už ho měl několikrát aniž jsme si toho všimli). Po snídani se děti daly do popisování kamínků číslicemi, aby bylo při pohledu na sluneční hodiny hned jasné, kolik je hodin. Robinson by nám záviděl. Já se zabavil opět šitím Terčiných vodních bot. Už získávám patřičný grif. K vytahování jehly už nepoužívám zuby, ale nůžky. Malý pak začal kopat lžičkou jamku na kuličky (nebo na co). Velká se k němu přidala a už jsou v hloubce 10 cm a hrabou dál. Snad tady nemají rozšířen důlní průmysl tak jako v Ostravě. Na oběd budou fazole - to si večer zase uděláme vyhlídkový let nad kempem ;-)
Bohužel po zkušenosti s bříškem Malého nikdo nechce dojíst těch 16 v potu tváře mnou vytvořených bramborových placiček, takže je za zpěvu smuteční písně půjdu potupně spláchnout do tureckého záchodu, kterému tady hrdě přezdívají chemické WC.
V odpočinkové pauze po obědě přišel z kempu Vítkovic vousatý chlápek v plavkách hodně podobný moderátorovi pořadu "Stalo se" a prohlásil, zda ta modrá Fabia patří mě. Zaujal jsem obranný postoj (byl větší než já) a odvětil: "Proč? Mám ji přeparkovat?" Vylezlo z něj, že jeho šikovný chlapec zabouchl uvnitř jejich Fabie Combi klíče a jestli neznám fintu, jak se dostat dovnitř. Pokud by šlo o starou stodvacítku, to bych věděl, ale u Fabie ne. Odešel získávat zkušenosti zpět a asi po hodině ji otevřel - za přispění radou jednoho chlapce, který byl ve vítkovickém kempu na táboře a prý dělá brigádu v nějakém autoservise - škodovky prý otevírá do tří vteřin a Fabie do osmi.
Odpoledne jsme vyrazili na vzdálenou oblázkovou pláž. Děti tentokrát zakotvily na břehu a hledaly mušličky a my s Pavlou a matračkou vyrazili dál od břehu zkoumat život na mořském dně. Podařilo se mi vylovit z hloubky cca 5 metrů hezkou duhovou mušli. Radostně jsem to pak šel oznámit dětem těše se předčasně z jejich rozradostněných očí. Jejich suché konstatování "Hezká" pronesené bez toho, že by se na ni vůbec podívaly mě už snad ani nepřekvapilo. Později jsme vyrazili zkoušet se potápět s Velkou - je odvážná; odvážila se ponořit nohama dolů sama asi ve 4 metrech.
Cestou zpět jsme se stavili v dětmi oblíbeném bazénku. Ven jsme je dostali za pomocí na obzoru tvořících se mračen.Tentokrát ale nepršelo. Večer jsme zahráli karty a klasicky při Robinsonovi usnuli.
Nahoru

20.8. úterý
Vzbudil jsem se v půl sedmé zvukem nohou chodících po střeše karavanu - naštěstí šlo jen o veverku (tedy asi). Po snídani jsme vyrazili na pláž blízko kempu. Tentokrát tam jasně převládali Češi. Adolfovi už zřejmě skončila dovolená, protože se tam nikde neblýskal jeho knírek. Malý začal svou oblíbenou činnost (hledání mušliček v písku) a Terezka dělala v kostkách "kapučíno" - směs vody, písku a kamínků. Pak si vzala brýle, šnorchl a nechala se přemluvit, aby plavala až k bílé lajně omezující pláž (cca 50 metrů a posledních 20 asi 4 metry hloubka) a já vedle ní jako záchranný člun :-) Zvládla to skvěle jen se dvěma minipauzami. Zpátky jen s jednou. Malého jsem pak vytáhl na další kurz plavání, ovšem v hloubce se mě drží jako klíště. Snad bychom ho měli více mazat:-)
Na oběd byla bavorská roštěná - hrdý to název pro lančmít jiné barvy. Po odpočinkové pauze jsme ve tři hodiny vyrazili do Rovinje, tentokrát i s plavkami. Velká celou cestu v autě lehce polehávala. V Rovinji si děti daly zmrzku, krofnu (chorvatský koblih), prošli jsme se, trošku si zaplavaly, pak ještě jednu zmrzku, pak na trh pro ovoce (pokecat s trhovcema :-) a pak na jejich oblíbené místo, kde vždy najdou haldy minimušliček. My si dali v nedaleké kavárně kavu sa šlagom (kafe se šlehačkou) - podle Pavly nejdražší v celém Chorvatsku - 12 kuna za jednu. Cestou zpět Velká lehce pofňukávala, což nám přišlo nezvyklé. Pak nám prozradila, že ji bolí bříško, tak jsme zrušili návštěvu Limského zálivu a stavili se jen v marketu Centener pro chleba. Zůstal jsem s ní v autě (ještě že tak) a pak už to její bříško nezvládlo a provedlo nástřik vozovky a puklic vedle stojícího auta. Nakonec z ní vylezlo, že ji to bříško bolí už od počátku cesty (těch kun za zmrzliny...). Trochu se jí ulevilo a tak jsme pomalu zamířili do kempu. Tam si odpočinula, "odevzdala" zbytek zmrzliny a nezvykle brzy šla spát. Usnula hned a ti dva karbaníci ještě půl hodiny mastili karty. Snad to do zítřka bude lepší. Jako bych zažil deja-vú...
Nahoru

21.8. středa
Šel jsem spát o půl čtvrté ráno - Velká měla v noci ještě jedno probuzení s žaludečním problémem a tak jsem hlídal a přitom si četl skvělou knihu ex-leprotika Michaela Palina "Kolem světa za 80 dní". Ráno se Terezka probudila docela veselá, ale měla 37,3 (sice oproti noční 37,7 je to pokrok, ale přece jen je to zvýšená teplota). Posnídala suchou veku a čaj. Teď polehává a my ostatní dřepíme v karavanu. Co jiného taky dělat, když noc přinesla dešťová mračna, kterým někdo otevřel kohoutky naplno. Není smutnější pohled než kemp za deště.
Jsme po polévce a Malý si hraje s multifunkčním lízátkem. Kdeže k němu přišel? To bylo tak. Před pár dny si kopal s těmi Italy odvedle. Byla mezi nimi i jedna Italka (odhadem tak třicet let) a dnes když odjížděla zpět domů, zastavila se u nás, vyžádala si "little boy", předala mu dárek a dokonce ji mohl políbit na tvář:-) Se zvláštně zasněným pohledem mával jejímu vzdalujícímu se Cliu. Teď střídavě lízá, bliká, hraje pět melodií a píše - to všechno tohle lízátko umí. Tak mě napadá - jsem už asi velmi starý, když můj syn líbá Italky místo mě:-)
Vykouklo slunce a my s Malým vyrazili na nákup chleba, melounu a pizzy. Měl jsem strach, že nedokážu servírce vysvětlit, že chci tu pizzu zabalit do krabice sebou, ale naštěstí rozuměla česky. Pizza byla skvělá, Velké už bylo fajn a tak si dala alespoň odřezky okrajů. Večer jsme naučili hrát děti dlouho slibovaný poker a poté, co nás dcerka Velká obrala o všechny sirky, raději jsme pokračovali s Robinsonem v průzkumu ostrova. Předběžně jsme se domluvili, že domů pojedeme o den dřív, tedy v pátek.
Nahoru

22.8. čtvrtek

MALÝ: pohled na Rovinj

Ráno nás probudil déšť. Vypadá to, že první dva a poslední dva dny nám proprší. Chtěli jsme si ještě natočit děti, jak plavou (Velká) či šlapou vodu (Malý), ale díky dešti jsme to odložili na odpoledne a jeli jsme koupit suvenýry a dárky pro příbuzné a známé do Rovinje. Cestou zpátky se ukázalo sluníčko, což plavci přivítali s radostí.
Po návratu jsme pojedli rizoto, nechali děti spočnout a vyrazili zaplatit na recepci tzv. borovičnou taxu (neboli vzdušné). Od včerejška jsme si odkládali 144 kun pro tuto příležitost. Cena je 7 kun za den a osobu (děti do 12 let zdarma). Včera jsme si poměrně srozumitelně v autě řekli, že je to tedy 14 kun za 14 dnů, což je 14 krát 14 tedy 144. Částka spočtená paní recepční nás tedy mírně řečeno překvapila... Nechápu jak se mohou dva dospělí lidé takhle současně splést :-) A já tam ještě prohlašoval "To není možné, to je nějak moc!" a tasil jsem tam kalkulačku. Paní recepční na nás při odchodu jistě hleděla jako na socky :-)
Po návratu z recepce jsme se sbalili se a vyrazili na pláž. Slunce zase zalezlo za hradbu mraků, takže na naši skupinku mířící k moři byl asi zvláštní pohled. Ovšem když jsme dorazili na místo, slunce se rozhodlo, že nám vynahradí všechny deštivé dny. Vykoupali jsme se a pak vyrazili podél vody k oblázkové pláži a k bazénkům. Tam se děti (i dospělí:-) naposledy pořádně vyblbli ve vodě a vydali se zpět.
Zbyly nám nějaké kuny a tak jsme dětem koupili zmrzky a sobě na večeři chtěli koupit dvě pizzy. Vyrazil jsem pro ně s dětmi a na místě zjistil, že mi chybí 3 (slovy tři - ach ty vyzvracené zmrzky...) kuny. Co teď? Rychle na recepci, tam je směnárna, mám dvacet euro, snad je ještě otevřená. Na recepci se odehrála následující scéna:
Já: "Dobr dan. Ja chci izměnit tri euro za kuna."
Směnárník: "Dobr dan." Začne ťukat do počítače.
Já mu podávám 20 euro a v tu chvíli pochopil, že jsem nepolkl "-dsať" ve větě "tridsať euro" a zjevně zaskočen prohlásil "Tri euro???"
Jak mu vysvětlit, že opravdu potřebuji jen 20 kun. A to by mi stačilo změnit i 2 euro, ovšem to by ho asi dorazilo. Když jsem ze směnárny odcházel, jako bych v zádech cítil pohled několika očí (byly tam i paní recepční - viz scéna s borovičnou taxou) :-)
Pizza byla skvělá. Než jsme ji přinesli, Pavla stačila nabalit většinu tašek a má za to náš nehynoucí obdiv. Po večeři jsme dodělali poslední přípravy k odjezdu, nalepili dálniční známky, spočetli zbylé kuny a dali karty. Pak už jen Robinsona a chrnět.
Nahoru

23.8. pátek
Budíček v 6:20 - zima. Ranní hygiena, pak doskládání posledních věcí a cesta s balíkem lůžkovin za správcem vítkovického kempu, který včera prohlásil, že to nestačí spolu s klíči od karavanu položit k jeho stanu, ale že to musí přebrat. Zabušili jsme s dětmi na stan, ozvalo se chraptivé "Moment", vylezl rozespalý pan L., vzal lůžkoviny a klíče, řekl "Dík a šťastnou cestu" a zalezl zpět. Z povzdálí jsme zaslechli zevnitř stanu rozhovor jeho se správcovou (asi jeho manželka):
ona: "Ty to nejdeš zkontrolovat?",
on: "Ne, to je jejich karavan.",
ona: "TAK PROČ JSME MUSELI VSTÁVAT TAK BRZO???"
Pak už jsme vyrazili. Zastavil jsem ještě u záchodů, jistota je jistota a cesta bude dlouhá. Chtěl jsem si zajít naposledy posedět na "jedničku", což je z těch osmi záchodů tureckého stylu jediný evropského stylu - tedy deska, mušle a splachovadlo. Byl volný, ale pode dveřmi ležela nádobka na mražení kostek ledu a na ní byla položena žárovka. Znejistěl jsem. Pak jsem se odebral radši na jiné číslo zahrát si na žábu *, protože tady zřejmě někdo provozoval nějaké podivné praktiky. Mimochodem - pokud chtěl někdo tímto způsobem vymítat zlé duchy, nepovedlo se mu to, neboť duchové byli ještě cítit...
Cesta probíhala mimořádně klidně zčásti tím, že byl pátek a zčásti jistě tím, že nepršelo. Na mýtech, ani na hranicích nebyly žádné fronty, takže jsme přijeli domů s velkou časovou rezervou oproti loňsku.
Příhoda z Rakouska, která mě vyvedla z míry: jedu předepsaných 70 za Vídní a v protisměru na mě bliká auto. Než se stačím podivit, říká mi Pavla "Zastav". Zastavil jsem o dvacet metrů dál od policajtů na motorce. Jeden přišel a chtěl doklady (německy, ale tomu jsem ještě porozuměl). Vystoupil jsem, něco se mě ptal, tak mu říkám česky, že nerozumím, ale že manželka trošku ano. Tu osobu ani nenapadlo samu vystoupit!!! Klidně by mě snad nechala odvézt. Ptal se pak Pavly, odkud jedeme, jestli z dovolené, kde bydlíme a pak jestli je v Ostravě taky voda. Pak nás pustil. Byl jsem z toho dost vyklepaný. Resumé; je třeba se dobře naučit nějaký světový jazyk.
Na Rohlence jsme dali těžce vydělat firmě McDonald a při odjezdu k nám přiběhl na ježka ostříhaný chlapík (působil na mě dojmem, že má vycházku na víkend...) a jestli ho nevemem do Olomouce. Nechápu, kam se chtěl vejít - snad ještě v motoru by bylo místo.
Hned za Rohlenkou zhruba dvoukilometrová kolo-sun-kolo kolona - rok už tam opravujou úsek cesty. Vím to jistě, protože loni při návratu z Chorvatska byl problém s druhým pruhem.
Zbytek cesty už probíhal v pohodě až na posledních zhruba 150 km, kdy už byla tma, spousta protijedoucích řidičů měla blbě seřízená světla a na mě lezla únava. Vzhledem k tomu, že nechci do vánoc slyšet "Pěkně řídíš, miláčku, ale beze mne bys to nezvládl", tak jsem se šovinisticky nenechal vystřídat a zvládl to sám :-)
Nahoru

* Proč na žábu? No zkuste si představit člověka v podřepu s vypoulenýma očima...