netko

lehce pravdivé vymýšlení

12.03.2004
Jak se u nás chodí na záchod


Když jsme se přestěhovali do nového bytu, bylo tam spousta věcí k vydrhnutí, umytí a k jinému vylepšení. Mezi jinými i záchodová mísa. Snažila jsem se, snažila, ale výsledek nic moc. Až mně napadlo mísu vytáhnout, dát do vany, polít Savem a nechat pořádně odležet. Kupodivu tento nápad nebyl nadšeně přijat, ale když jsem pořád chodila kolem a nahlas přemýšlela, kam se asi vylije ta voda, když tohle odšroubuji, manžel povolil a na práci se vrhnul sám. No vrhnul, zavřel se na WC a půlhodiny nadával. Když urval šroub, který držel mísu v zemi, zavřela jsem se s dětmi v obýváku a koukali jsme na pohádku. Musím muže pochválit, po několika hodinách byla mísa jako nová. Hned se na ni sedělo lépe ;)

Ovšem netrvalo dlouho a v chodbě jsem kladli kachličky. Šlo nám to od ruky, namíchaná směs se plácla na podklad a na to se šouply kachle. Když to bylo hotovo, podezíravě jsem se zahleděla na muže, kam asi dal zbytek malty… No jasně, typický chlap, on to spláchl! A velmi, velmi se divil, že se na dně krásně vydrhnuté mísy utvořila velmi tvrdá šedá hromada. A tak jsme žili s polospláchnutou maltou, nakonec, vždyť to funguje, né? Od té doby bylo téma WC u nás tabu. A to do okamžiku, kdy jsem zjistila, že protéká splachovač. Samozřejmě jsem byla doma sama a protože mě ta tekoucí voda a točící se vrtulka na vodoměru velmi znervózňovala, zastavila jsem přívod vody. Což muže po příchodu velmi pobavilo do té doby, než zjistil, že kohoutek přímo u splachovače opravdu nefunguje. Chvilku tam s něčím dloubal a bylo spraveno. Ne na dlouho, protože od té doby pravidelně někdo v průběhu dnů vykřikl — protéká! a muž už běžel do čehosi dloubat.

Netrvalo dlouho a muž si uvědomil, že on to spravuje dobře, to jen my neumíme splachovat. Tak si nechal nastoupit celou rodinu, vysvětlil situaci, provedl názornou ukázku skvělého spláchu, podotkl, že cena vody je drahá, upřesnil, že celou krabici splachovače nebude kupovat, dodal, že při naší celkové inteligenci bychom se mohli naučit řádně splachovat a nakonec přidal výhružku, že ať si teda dáváme bacha jo? Děti požadovaly kreslený návod, který byl přislíben. Já měla plno dotazů, jak budeme informovat návštěvy, jestli by nebylo lepší to spravit pořádně, nebylo by lepší koupit celé nové wc, když tam máme tu maltu — ani jsem nestačila domluvit, protože jsem byla přerušena neurvalým prohlášením, že nikde není problém, jen u mě, že neumím splachovat. Na druhý den muž při chůzi kolem místnůstky s návodem na dveřích nastražil uši, vtrhl dovnitř a ukázkově spláchl, aby zastavil průtok vody. A poté nastalo detektivní zjišťování, kdo tam byl naposledy, ale profesionálně jsme to s dětmi házeli na sebe navzájem, takže viník zjištěn nebyl. Asi je jasné, do jakého rozjaření mně uvedl fakt, když jsem po pár dnech zjistila, že záchod protéká po mém MUŽI! Okamžitě jsme mu to všichni tři běželi sdělit, s čímž jednoznačně nesouhlasil a poté prohlásil, že se na to může …

O dalším víkendu si mísa opět ve vaně užívala lázně ze Sava a splachovač byl rozebrán na prvodíly. Takže hurá, k dnešku už nemusíme při splachování stát na jedné noze, pravou se držet ucha a mumlat — ať se to povede, ať se to povede, stačí jen páčku nedotáhnout do konce a rychle zvednout. Ale ne zase moc rychle, to by tam nateklo málo vody, ale ne zase úplně málo, protože by to mohlo protékat. Vždyť je to přeci tak snadné…

30.03.2002
Jak jsme se loučili se zimou


O víkendu přišlo jaro i k nám. Jako každý rok bylo třeba provést kompletní výměnu dětské obuvi, o dospělé nemluvě. Bylo nutno vzít do obchodu celou rodinu, neboť již znám situace, kdy nakupuji s dcerou a v nabídce jsou skvělé boty pro syna, nebo jsem v prodejně se synem a zrovna probíhá výprodej nádherné dívčí obuvi a nebo dotáhnu do obchodu obě děti a vidím boty akorát pro mého muže.
Přes jejich reptání jsme v sobotu vyrazili do ulic. Po úspěšném nákupu jednoho páru bot (HURÁ) jsme před obchodem potkali průvod okrojovaných dětí, která zpívajíc nesla v čele nějakou postavu. Dítka to zaujalo a jednohlasně se optala: "Co je to?"

"Morana" "Smrtka" odpověděli jsme jednohlasně, podívali se po sobě, zalosovali si o odpověď a protože jsem měla kámen a muž papír, odpověděla jsem: "Jedná se o loučení se zimou, ta postava na tyčce ji znázorňuje, no a teď ji odnesou k řece, tam ji zapálí a hodí do vody."

Syn při slově zapálí zřetelně ožil a optal se, jestli se půjdem kouknout. Koneckonců, proč ne. V centru Ostravy nebývá často k vidění provádění vesnických zvyků, tak jsme se vydali za nimi. Cestou jsem lovila z paměti další zvyky a důvody, proč se tak činí a děti nenápadně poučovala a vypadalo to, že je to zaujalo. Navíc v průvodu poznaly nějaké své kamarády, takže jim nevlídné počasí nevadilo v doprovodu.

U vhodného mostu se průvod zastavil, děti se rozestavily kolem zábradlí a čekalo se na shození Smrtky. Jenže, ta potvůrka, nechtěla chytnout. Nějaký starší člověk manipuloval se zapalovačem čím dál nešikovněji, až jsem měla obavy, že hořet budou všichni okolo krom Morany. Nakonec pár vteřin při pádu hořela, zhasla sice již před doteku s vodou, ale děti a kolemkoukající byli nadšeni.

Po návratu domů byly děti neobyčejně zachmuřené.

"K těm lidem, kteří zimu vynesou, k těm přijde jaro?" optal se nejistě syn.

Muž, který si zrovna listoval novým ABC, bezmyšlenkovitě odpověděl:"Ano."

Dcera si to hned spojila:"Takže od nás zima nikdy neodejde?"

Muž pochytil v dotazu negativní předložku a zavrtěl hlavou: "Ne."

Syn se rozeštkal: "Ale já se chci koupat!!!"

Muž s časopisem v ruce vstal a začal napouštět vanu. To už děti nevydržely a vtrhly do kuchyně: "Mamí, taťka říkal, že bude věčná zima a budem se pořád koupat ve vaně a né na koupališti!"

"To jsem nikdy neřekl," ohradil se muž, už bez časopisu.

"Ale říkal, říkal," vřískaly děti a spustily, na co se ho ptaly a co řekl. Na mé tázavě zvednuté obočí odvětil, že není problém, že to vyřešíme. Takové věty poslední dobou neslyším ráda...

Děti s mužem se zavřeli do pokojíku. Po nějaké době vylezli, děti s šibalským úsměvem, muž s ďábělským a spustili: "My jsme se rozhodli, že se taky rozloučíme se zimou."

Oblil mě smrtelný pot, neboť už jsem se viděla, jak kráčíme přes celé město s nějakou loutkou na holi a muž nás nutí zpívat oslavné jarní písně. Manžel to asi poznal, neboť vytáhl malinkou smrtečku, na které si opravdu dali záležet. Hlava vycpaná vatou, obalená punčochou (moje lycrové punčocháče za 79 Kč!), napíchnutá na špejli a obalená kapesníkem. Čistým. Trochu se mi ulevilo, neboť tohle se dalo skrýt do kapsy a k řece propašovat.

"Přidáš se k nám na vynášení smrtky?" optal se lišácky muž a děti se zakřenily.

"Jo, jen se obleču."

Jakoby na to čekaly, děti vyhrkly: "Není třeba!" a rozesmály se.

Nezávislému pozorovateli by se naskytl báječný pohled. Naše rodina pochodovala bytem, děti se střídaly v nesení naší malé Smrtky, prozpěvovali jsme nově vymyšlené písně a loučili se se zimou. Naše tryzna skončila na WC, kde muž smrtku za jásotu zapálil, chvilku nechal hořet a pak ji za pokřiku dětí: "Utopit, utopit!" decentně upustil do mísy a spláchl…

Matce přírodě se to pravděpodobně nelíbilo, neboť celý víkend nás zasypávala deštěm, sněhem a mrazem… ostatně, já se ji nedivím….

13.03.2002
Olivy


Při listování oblíbenými ženskými časopisy jsem narazila na článek, který nabádal ke konzumaci oliv, neboť jsou zdravé. Proč to nezkusit, že? Prvý rodinný test proběhl při návštěvě známých. Z nazdobených chlebíčků muž olivy pečlivě vydloubal, avšak přítomnost nové příchutě nijak nekomentoval. Ovšem, když na druhý den objevil nakrájené olivy na chlebu, tak se ohradil: "To nejím, to mi nechutná!"

Jako dítě, pomyslela jsem si a spustila: "Olivy jsou strašně zdravé, dožiješ se 100 let, budeš čiperný a bez nemocí stáří a koukej, jak to dětem chutná!" Mezitím, co muž brblal, že se v žádném případě nechce dožít 100 let a dále komentoval výši důchodů, děti pečlivě očistily chléb od oliv.

"Stop!" zařvala jsem, neboť jsem cítila, že se mi situace vymyká z rukou, "aspoň to ochutnejte!"

"Už jsme to zkusili, nám to nechutná!" prohlásily děti stereo a bleskurychle smetly nakrájené olivy na hromádku, abych je nemohla spočítat.

To mne samozřejmě neodradilo a zanedlouho se objevila v našem jídelníčku pravá italská pizza, samozřejmě s olivami.

"Co je to tam, to zelené?" zeptal se podezřívavě můj muž. Dělala jsem, že neslyším. "Co je to tam to zelené?!" zopakoval hlasitěji a protože mě nenapadla žádná podobná zelenina, tak jsem se vymluvila: "Za to já nemůžu, dělala jsem to přesně podle receptu…"

"Hm, opravdu?" mračil se muž a já mu na to skočila a podala výstřižek v časopise.

"Ták a už to není v receptu," rozzářil se, zmuchlal recept, vyloupal olivy a zbaštil pizzu. Mě nějak přešla chuť. Skřípala jsem zuby a přísahala, že tato rodina bude první ve spotřebě oliv v ČR.

O víkendu jsem k obědu servírovala jako přílohu zeleninový salát, ve kterém byla nakrájená 1 oliva. Nikdo z rodiny ji neodhalil, což jsem jim samozřejmě ihned sdělila.

"No mami…." pronesla opovržlivě dcera, zatímco syn se svalil na zem a simuloval záchvat. Muž mě provrtal nenávistným pohledem, přiblížil svou tvář k mé a potichu drtil mezi zuby: "Já-nemám-rád-olivy, já-nemám-rád-olivy". Hleděla jsem mu láskyplně do očí, přikyvovala a v duchu plánovala, kam ty malinké zelené zdravé potvůrky nacpu příště.

Maso na hříbkách, kde se skrývaly 3 olivy, všem moc chutnalo, já byla moudřejší a složení stravy si nechala pro sebe. Taky pizza s velkou vrstvou sýru rychle mizela z talířů společně s 5 olivami nadrobno nasekanými pod sýrem a do zeleninových salátů jsem je už dávala běžně. Avšak rodina začala být podezřívavá a ustanovila hlídky, které mě hlídaly při vaření a při nákupu. Syn prohlížel nutellu proti světlu, jestli tam není nic zeleného, dcera svačiny už nekontrolovala a rovnou měnila se spolužáky a muž začal vyžadovat sladká jídla.

Ale mě to nevadí, protože jsem se dočetla, že víc zdravější než olivy jsou tvarůžky…

20.07.2001
Pravdivý popis jedné dovolené


Nastal čas dovolených, a proto i my jsme se vydali na cestu. Stejně jako loni s dětmi do naší stověžaté matičky.

V pondělí ráno jsme začali snášet batožiny do auta. Jako poslední manžel odnášel pytlík z koše plný nechutných zbytků. Přehlédl kouli tažného zařízení auta, které stálo poblíž popelnice, ta pytlík roztrhla a celé to svinstvo se mu rozsypalo. A tak začala naše smůlová dovolená.

Můj muž dostal jediný úkol, připravit si kromě dokladů svůj speciální švýcarský nožík. Již kousek za naším rodným městem jsem letmým dotazem zjistila, že ho nemá. Takže jsme neměli čím krájet chleba, čím otevřít konzervy či láhev vína. V pochmurné náladě jsme dojeli do Prahy, kde jsme si nůž vypůjčili od správkyně ubytovny. Den byl završen tím, že jsem si na Kampě rozbila botu.

Včerejšek byl zapomenut nádherně prožitým dnem, spoustou zážitků, avšak večer si manžel usmyslel, že se tím půjčeným nožem dostane do konzervy. Nůž ohnul… Do konzervy se dostal šroubovákem…

Ve středu večer muž sebevědomě prohlásil, že nůž narovná, že to není problém. Zlomil špičku.

Ve čtvrtek jsme koupili lepidlo na mou botku a tentýž nůž, který se nám zlomil. Chtěli jsme to večer oslavit modrým tramínem, a protože jsme neměli vývrtku (viz výše), manžel víno otevřel zaražením korku pomocí šroubováku (fuj, barbar). Víte, proč se to víno jmenuje MODRÝ? Protože na tapetě zanechává modré fleky, a to až do vzdálenosti dvou metrů…

V pátek jsme koupili bílou temperu. Vzhledem k tomu, že bylo třináctého, ani nás nepřekvapilo, že se nám pokazil foťák se sotva polovinou využitého filmu. Večer jsme zamazávali fleky na tapetě pomocí žínky na mytí nádobí a slepili mou botu.

V sobotu cestou ke známým se mi rozbila druhá bota, ale hned jsme to u nich slepili půjčeným vteřinovým lepidlem. Cestou na metro mi dcerka botu přišlápla a roztrhly se mi oba pásky. Aby bota na noze držela, musela jsem jít zvláštním stylem a velmi pravděpodobně jsem připomínala Quasimoda.

Celou cestu autem domů v neděli jsme prožili ve strachu, co se nám asi přihodí. Kupodivu celou neděli nic. To, že se mi při výstupu z auta doma roztrhl poslední pásek na botě, už mne nemohlo rozhodit (že by jim neprospělo loňské brodění Bečvou?). Radovali jsme se, že dovolenková kletba je za námi.

Jenže ouha...

V pondělí jsme si jen tak na hodinku vyjeli k vodě, se slunečníkem, osuškami a košíkem dobrot. Po koupání jsme jeli nakoupit do obchodu, kde jsme zjistili, že košík s plavkami, pitím a krémy zůstal na parkovišti, a to včetně slunečníku… Kupodivu ho nikdo neukradl.

V úterý jsme si vyzvedli fotky z dovolené. Muž chtěl zjistit, kolik fotek vyšlo, když se nám pokazil foťák. Popadl nový film a začal ho vytahovat z kazety v domnění, že je to negativ. Smutně prohlásil, že nevyšla žádná…

Dnes je středa. Vzhledem k prožitým událostem neodpovídáme na složité dotazy, od střech domů chodíme v uctivé vzdálenosti, cestu přecházíme teprve tehdy, když není v dohledu žádné auto (a černá kočka) a zatím ani nesportujeme. I ty houby, co jsme dostali od známých, si prohlížíme s lehkým podezřením…

27.06.2001
Akce STOP 24


Znáte akci STOP 24? Chcete, aby za vás v noci vaše auto hlídala policie? Tak na to zapomeňte.

S velkou slávou jsem si byla na policii vyzvednout nálepku STOP 24, neboť mne tato myšlenka zaujala a nadchla. Když často v noci nejezdíte, nalepíte si ji na zadní okno auta a budete usínat s pomyšlením, že teď vám nikdo vašeho miláčka neukradne, protože sotva policie v noci takové auto zmerčí, ihned po něm vystartuje a zloděje za uši odvleče z auta pryč.

Mé první kroky vedly na městskou policii, kde nálepky nedávali. Podle rady uniformovaného mužíka za okýnkem jsem se vydala na policii státní, jejiž sídlo je samozřejmě o kus dál. Nevěděla jsem, jestli tato vymoženost dorazila už i k nám do Ostravy, proto mě celkem potěšilo, když službu konající policista věděl, co po něm chci a jal se hledat ve skříních. Poté už jsem jen nahlásila espézetku a značku vozu. To, že je krásně modré, jsem už dodala zbytečně. Upozornil mě, že když to budeme mít na autě, budou nás v noci často stavět (kruciš, vždyť právě proto to chci, v noci nejezdíme!). Přeptala jsem se, od kolika do kolika asi tak přibližně, a s vědomím, že od desáté večer do šesté ráno za nás hlídá autíčko policie, jsem s nálepkou spokojeně odešla.

Nalepili jsme ji dle instrukcí úhlopříčně za řidiče, aby policista, který jedoucí auto v noci zastaví a skloní se k řidiči, nálepku okamžitě uviděl. Hned jsme to s mužem vyzkoušeli a vzhledem k tomu, že je mezi námi výškový rozdíl zhruba 20 cm, měli jsme jistotu, že ji nepřehlédne jak policista vzrůstu nižšího, tak i středního. Teď mne napadlo, že ještě musím poprosit o kontrolu našeho dvoumetrového přítele.

Děti byly nálepkou nadšené a na procházce počítaly auta, která nálepku neměla (těch bylo víc) a auta polepená.

A jak jsem v úvodu psala, že v noci nejezdíme, hned ten týden po nalepení jsme byli nuceni vyzvednout mé rodiče z oslav z nedalekého města. Jeli jsme pro ně večer a vraceli se okolo desáté. Vysadili jsme veselé rodiče a protože jsme měli zabezpečeno hlídání dětí, rozhodli jsme se zajet si na pozdní večeři.

Poněkud rozechvěle jsme nastartovali označené auto; připadali jsme si jako zloději. Nálepka křičela na celé kolo: "Co do toho sedáte, v noci nemáte co jezdit!!!"

Hned za první křižovatkou jsme potkali první policejní auto. Pomalu před námi jelo a nám se ho z pochopitelných důvodů nechtělo předjíždět. Policisté zastavili a my tím pádem byli nuceni ho předjet. Podvědomě jsem čekala prudký start auta za námi, jak si všimnou samolepky, spustí majáček a houkačku a klaksony a samopaly, no prostě nějak zareagují. Pomalu jsme je míjeli; hlavně ať nám neprostřelí nové gumy, bylo by to škoda, ale oni nic.

Zklamaně jsme po sobě koukli a jeli dál. Byl rušný sobotní večer, okolo 22:30 hodin a o kus dál stála policejní hlídka s autem a zkoumala bicykl nějakého nešťastníka.

"Jeď pomalu," poprosila jsem řidiče a když jsme hlídku míjeli, nasadila jsem obličej protřelé zlodějky aut. Ovšem nebylo to nic platné, hlídka naše auto s nálepkou STOP 24, které má v noci vždy zkontrolovat, ignorovala.

Při pizze, která byla hnusná a mastná, jsme se shodli na tom, že si oba poprvé v životě přejeme být zastaveni policisty. Cestou domů jsme schválně jeli kolem hlídky, která předtím deptala cyklistu, ale už tam nebyla. Ještě nás míjela jedna bílozelená felície s nápisem POLICIE kolmo na křižovatce, ale těm jsme nezájem o naši nálepku prominuli, protože ti ji vidět opravdu nemohli.

Před domem nás čekala lahůdka. Abychom mohli zaparkovat v naší jednosměrce, je nutno celý blok domů objet (představte si účko). A těsně před námi do tohoto účka vjížděla policejní dodávka! Rázem jsme oba ožili a těsně jsme se na ni přilepili, takže si nás uvnitř sedící bdělí policisté museli všimnout. Celou trasu jsme je pronásledovali v bezprostřední blízkosti a pak parkovali potmě a na několikrát, prostě jsme se snažili být moc nápadní. Ale zase nic. Doma jsme byli kolem půl dvanácté, celkem zklamaní, takový neúspěch hned napoprvé jsme nečekali. Samolepku kvůli toho seškrabávat nebudeme, ale zase někdy zkusíme hlídky zkontrolovat.

Ale já tuším, že až pojedeme na dovolenou a budeme vyjíždět ve dvě ráno, tak nás zastaví hned 5x a provedou nám důkladnou prohlídku celého vozu včetně sborky a rozborky motoru…. To bych asi neměla uvádět jméno, co…;)

19.07.2000
Truhlář


Začala jsem přemýšlet o poličce. Malinké, na míru udělané, ve stejné barvě jako ostatní, na knížky a na kazety. Vzhledem k tomu, že měl muž poměrně dobrou náladu, zkusila jsem mu to navrhnout. Podíval se na mne a prohodil: "Běž do obchodu, vyber si, já to zaplatím." Pochopila jsem z toho, jako že mám vybrat truhláře, objednat prkna a on to doma smontuje. Na tom přece nemůže být nic těžkého.

2.den
Načrtla jsem si dvě poličky, muž je s pomocí pravítek, kružítek a rýsovacího prkna nakreslil a okotoval. Vybrala jsem truhláře a zadala mu objednávku — 2 x 4 kusy dlouhého prkna + 10 polic v potřebných centimetrech. Slíbil, že to bude do týdne, maximálně do 14-ti dnů.

10.den
Zkusmo jsem zavolala truhláři, nikdo to nebral, tak jsem to nechala na zítřek.

15.den
Vzhledem k tomu, že se manžel dotázal na osud poliček (stále netušíc, že jsem objednala jen prkna!), zavolala jsem truhláři. Naše objednávka je již na řadě a ozve se mi během týdne.

21.den
Zakopla jsem o hromadu knížek připravených do nové knihovničky, zanadávala jsem na truhláře a zapomněla mu zavolat.

35.den
Vzpomněla jsem si na ty blbé poličky a zavolala truhláři. Nejdřív si nemohl na mne vzpomenout a pak mi sdělil, že je má zrovna v dílně rozpracované. Mírně jsem znervózněla.

51.den
Muž hledal volnou kazetu, kde si chtěl nahrát nějaký dokument. Prohrabal celou hromadu volně poházených kazet a vzpomněl si na police. Slíbila jsem, že tam zítra zavolám. Vzhledem k jeho nerudné náladě (než našel volnou kazetu, půl dokumentu bylo pryč) jsem usoudila, že není vhodný okamžik na prozrazení nutnosti smontování polic.

68.den
Celý den mám špatnou náladu a nevím, na kom si ji vybít. Vyhledala jsem truhlářovo číslo, vytočila a spustila pětiminutový monolog o neschopnosti, ztrátě důvěry, blbé náladě. Celkem se mi ulevilo, až na to, že se pak ozval puberťácký hlas: "No jó, já to dědovi vyřídím..."

76.den
Postěžovali jsme si známým a doufali jsme, že nás politují. Po zjištění, že nemáme sepsanou smlouvu s případnou pokutou při nedodržení termínu se nám vysmáli, že jsme mohli mít police zadarmo. Velmi nás pak mrzelo, že jsme se s nimi o tom bavili. Stále nemám odvahu přiznat manželovi, že dostaneme (teda asi) jen nařezané a namořené police.

89.den
Pozvala jsem rodinu do cukrárny a po kapučinku, zmrzlince se šlehačkou a ovocem, palačinkách a dortících jsem muži řekla o původní objednávce a hned ho utišila, že to třeba nevyjde. Vzal to celkem pokojně, když ovšem nepočítám roztříštěnou sklenici od džusu a jeho předčasný odchod.

94.den
Manžel se mnou stále nemluví a ozval se truhlář, že přijede příští týden. Paradoxní situace. Při té příležitosti se optal, co jsem to vlastně chtěla.

101.den
Samozřejmě nepřijel, ale na můj telefonický dotaz mi slíbil, že tuto sobotu to určitě vyjde. Po obědě. Nechápu, že jsme mohli být tak naivní a domluvit si na sobotu návštěvu.

104.den — SOBOTA
Čekali jsme do 1/2 páté a pak se konečně naštvali (muž byl nas*án už od rána) a odjeli na návštěvu ke známým. Večer, kolem 1/2 desáté, když už děti spali a my se k sobě vilně vinuli, se ozval zvonek. My máme police!!! Vlastně zatím pár polic. Jo, vzhledem k tomu, že truhlář navíc přetáhl cenu o zhruba třetinu, z vinutí nebylo nic.

105.den
Moc se těším, jak můj milovaný muž dnes sestaví police. Vypařil se na celý den s tím, že jde shánět hřebíky. Vrátil se večer, že nic nemá, že je všude zavřeno. Je totiž neděle...

109.den
Konečně máme všechno potřebné, můžeme montovat (tedy muž), jenže už je léto a zrovna odjíždíme na dovolenou. Doufám, že nás mezitím nevykradou, ztráta těchto polic by mne moc mrzela.

119.den
Vrátili jsem se z dovolené, odpočatí a muž vybalil police. Děti se naučily spoustu nových sprostých slov poté, co manžel zjistil, že dvě poličky chybí. Hodil je do kouta o odmítl na ně sahat.

120.den
Rezignoval a sám od sebe zavolal truhlářovi. Truhlář tvrdí, že on to udělal správně, že my nevíme, co jsme za tu dobu chtěli. Po deseti minutách bouřlivé debaty se shodli, že prostě dvě poličky dodělá.

127.den
Neuvěřitelné! Dodělání poliček trvalo pouhý týden a za pouhých 100,-Kč! Hned ten večer začal muž s montováním. Zjistil, že nové police jsou o 1,5 cm delší, mají zaoblenou hranu a tmavší barvu. Nevěřila jsem, že existují taková slova. Nakonec truhláře proklel.

130.den
Muž se mimořádně dobře vyspal, ruční pilkou uřezal kus navíc a začal vrtat díry na vruty. Poté poličku smontoval a dal na místo a já tam nakladla knihy. Je to tak krásné... Celá rodina stojíme před poličkou a sledujeme zarovnané řady knih a videokazet, jsme celí dojatí... A já přemýšlím, jak jemně muži sdělit, že za tu dobu nám nějak přibylo knížek a potřebujeme další malou, milou, poličku.