Ročník 2013

Letošní ročník, který byl zorganizován v podstatě z hodiny na hodinu, provázelo opravdu nádherné počasí.

Vzhledem k třem dnům volna jsme příjezd posunuli z pátku na sobotu, kromě Petra s Jitkou, kteří opustili Prahu už v pátek v podvečer. My ostatní jsme vyrazili v sobotu, a to co nejdříve a jak Petr vědoucně předpověděl: "Když Ilona nahlásí, že vyjedou v osm, tak je můžeme čekat tak kolem oběda."

Nejdřív jsme přijeli my a trefili jsme se do okamžiku, kdy Petr potřeboval něco pracovně vyřídit, tak si Libor s Jitkou šli zaběhat a já se vyhřívala s knížkou a kočkami na sluníčku. Petrovi rodiče mají dvě skvělé přítulné kočky, které jsme průběžně celý víkend operovali od klíšťat, čehož se iniciativně ujala Ilona. Lehce jsme ji podezřívali, že by si raději zapitvala, ale důrazně to popírala.

Kolem druhé přijeli osadníci s Paličkama, přičemž skoro všichni po vystoupení z auta lapali po dechu, neboť v Meganu momentálně nejdou otvírat okýnka. Protože máme letos mezi sebou tři oslavence (120!), hned jsme jim popřáli a rozkrájel se skvělý čokomalinový dort. Pak jsme jubilantům předali dárky, mimo jiné miniprasátka, které hned neoslavenci (Martin a Tom) odlubávali, kouzelný krystal (Monika ho odmítla okamžitě začít pěstovat), minigolfové hole (Petr okamžitě zkoumal značku a zda-li jsou železné, či ne), hru Cestování s Jiřím Kolbabou (která okamžitě byla překřtěna na Kuřbaba) a pak nádherné dárkové koše, kolem kterých jsme celý víkend mlsně chodili (a neotevřeli je a neotevřeli!).

Holky v kuchyni vyrobily šunkové a sýrové mísy a když jsme se dostatečně nacpali, usoudili jsme, že je to ten pravý okamžik začít hru. Monča byla pověřena losováním, takže s pečlivostí sobě vlastní vyrobila osm cedulek se jmény, ke kterým dokreslila osobní obrázky. Pak se lístky šouply do poháru a začalo se losovat, přičemž těm bystřejším už docházelo, že něco není v pořádku. A taky že jo, Monika si vytáhla Moniku. Po záchvatu smíchu ti pořádkumilovnější chtěli jedno pohlaví z lístků odstranit, zatímco ostatní trvali na opakování. Monika kroužila rukou v poháru jak při karlovarské losovačce a pak si opětovně vytáhla své jméno. Když jsme se dořehtali, lístek ji byl odebrán a bylo ji doporučeno, ať si vytáhne dalšího pořádného partnera, což učinila a vylosovala si Ilonu. Vzhledem k těmto kejklím, které sice byly vysoce zábavné, ale v podstatě by nám losování trvalo déle než hra, jsme tedy naházeli do poháru jen chlapy a pak už se losovalo jako vždy. Ilona si vytáhla Libora, Monika Tomáše, takže už se dál ani nemuselo losovat. Pavla nafasovala Petra a Jitka Martina.

A turnaj byl tedy slavnostně zahájen.

I když jsme měli strach, že brzy skončí, protože jsme našli jeden, slovy jeden míček. Pak byl ještě někde nalezen starý ošoupaný, takže jsme měli k dispozici jeden hrací a jeden trénovací balónek. Samozřejmě, že když spadl na zem, okamžitě všichni byli na špičkách a pokřikovali na sebe – Nešlapej, bacha! Stůj! Nechoď! Kupodivu nikdo míček nerozšlápl, ani kočka ho neodnesla, ale pro jistotu poznámka na příště – JE TŘEBA PŘIVÉZT MÍČKY.

Protože bylo nádherně, mohli jsme hrát i v tričkách a ani nebylo třeba tolik občerstvovacích pauz. Vzhledem k pozdnímu zahájení jsme si nakonec museli rozsvítit a díky tomu jsme pak centrovali stůl (poponesli jsme ho o metr), každopádně podmínky byly pro všechny stejné. Když jsme dohráli kolo, přesunuli jsme se dovnitř dojíst mísy a spoustu dalšího jídla, přičemž jsme sledovali průběh voleb. Jitka udělala skvělý předkrm – sýr plněný hruškami a sypaný oříšky, k čemuž valná většina přijala Petrem nabízené víno (šardoné apod.). Když nás volby přestaly bavit, vytáhli jsme Kolbabu, no ano, díky rannímu přeřeknutí jsme tomu začali říkat jinak. Ilonu velmi zaujala točící se šipka, kterou neustále roztáčela a na koho to zamířila, vykřikovala – Sundej tričko! Monika mezitím studovala návod a Tomáš si zesílil zvuk. Hra je pro šest hráčů, takže jsme Petrovi vyrobili provizorní figurku a Tom si přesedl blíže k televizi. Vědomostní hra nás celkem bavila, teda kromě okamžiků, kdy člověk věděl odpověď na všechny cizí otázky, kromě svých. No a tak nějak se mi zadařilo, že jsem vyhrála :-)

 

 

Pak se ještě sedělo, kecalo, popíjelo, prostě jako vždycky.

V neděli ráno jsme se sešli u snídaně a začalo se debatovat, kam se půjde. Koukám, že stačil jeden ročník k tomu, aby se tady začaly zavádět podivné praktiky, kdo to kdy viděl, aby se vycházelo z chalupy? Každopádně počasí bylo fakt nádherné, takže padaly různé návrhy typu – Já chci na houby! Já bych ráda do lázní! Pojďme ven, se někam projít! A podávají tam preso? Co takhle rozhledna? Jsou tam houby? A preso? Hele venku začalo hodně foukat, to může být nebezpečné.

Je jasné, že trvalo skoro hodinu, než jsme se rozhodli, že teda půjdeme, resp. kousek se svezeme autem, na rozhlednu, cestou se mrkneme po hřibech a určitě tam budou podávat kafe. Nasáčkovali jsme se do aut, Ilona se lítostivě podívala na připravené košíky na houby a mohli jsme jet. Ještě teda jsme modrému autu několikrát názorně předvedli, že červenému auto fungují okýnka, což se teda pasažérům moc nelíbilo, ale přes naše hermeticky uzavřená okna je naštěstí nebylo slyšet.

Dojeli jsme za Rejvíz, kde jsme odstavili auta a šli lesem na Zlatý Chlum. Teplo, modro, minimum lidí, co víc jsme si mohli přát. Až nás překvapilo, že u rozhledny jich bylo tolik. Rozdělili jsme se do občerstvovací skupiny a kochací, protože Ilona s Monikou se okamžitě drápaly na rozhlednu. Čekali jsme, že tam jdou bez nás, aby mohly dolů hodit nějakou tu šišku, či cihlu, ale kupodivu ne.

Při pivě se debatovalo o tom, že by se to zpátky mohlo dojít pěšky, což nadchlo Libora, který to chtěl běžet. Takže jsme se při odchodu rozdělili na turistickou část a na autovou část, ale prostě někdo ta auta z Rejvízu stáhnout musel.

Trošku nás šokovalo, když jsme autem dojížděli k chalupě a viděli přibíhajícího Libora, který jen na nás mávnul a pokračoval v běhu dál. Autová skupina tedy využila toho, že jsme na chalupě dřív a v klidu jsme pojedli guláš. Někteří zatoužili i po sprše, ale po té, co pak stáli ve sprcháči a tekla jen ledová voda, ať se kohoutkem točilo doprava či doleva, si to pak rozmysleli. Protože jsme ještě měli chvilku času, tak jsme se v poklidu rozložili v obýváku a na chvilku zavřeli oči. Matně si uvědomuju, že pak přišel zbytek, který se šel najíst, pak si Ilona stěžovala na zimu a narvala na sebe beraní kožešinu, Tomáš se choulil pod mikinou a Libor a Martin spali jen tak nepřikrytí. Byli jsme lehce utahaní, tak jsme měli pocit, že asi zmrzneme, až se obětoval Martin a šel rozdělat oheň v krbu. Ano, zachránil nás před smrtí umrznutím, ale po chvíli to vypadalo, že se udusíme, protože krb začal lehce dýmit. Já a Ilona jsme omámeně pozorovaly dým, který se točil kolem světla a byl velmi elegantní. Libor pro jistotu otevřel dveře a seznámil kouř se zbytkem chalupy. Což samozřejmě přilákalo Petra, který to dal do pořádku. Když jsme se probrali, začali jsme debatovat, zda má cenu ještě dohrát kolo. Tomáš podotknul, že už teď je odehráno o polovinu více, než loni. Aby se nám lépe přemýšlelo, pustili jsme se do mís, které po celou dobu připravovala Monika.

Tak jsme se tedy nasytili a pokračovali ve hře. Když už bylo vše jasné a vyřídily se obvyklé připomínky hráčů na druhém místě, přesunuli jsme se dovnitř. A jako vždy se nikomu nechtělo předat pohár, ale Petr s Pavlou nepřetržitě prudili, tak ho nakonec dostali.

A tímto je možné považovat tento ročník za uzavřený.