e-Deník - příhody všedního života jednoho človíčka a jeho rodinky

Chorvatský deník 2009

Starší deníky z dovolených

8 dní v apartmánech Daksa v městečku Ražanj

Tentokráte z lenosti nahráváno do diktafonu v iPhone a později přepsáno do této formy. A stejně jako loni, omluvte případné neslušné slůvko vyklouznuvší z klávesnice v moMentálním rozpoložení pisatele.

 

Jaké by to byly za prázdniny bez moře?

Klikněte pro větší obrázek
Parádní výhled

Stejně jako loni jsme i letos plánovali dovolenou s přáteli v Chorvatsku. Výběr šel letos totálně mimo mě, protože jsem se učil na státnice a tak jsem zhruba 14 dní před odjezdem zjišťoval, kam že to vlastně pojedeme. Výběr padl na malé městečko, či spíše minivesničku Ražanj (přesné souřadnice apartmánu: N 43° 30.761' - E 15° 58.711') nedaleko poloostrůvku Rogoznica. Dva dny před odjezdem jsme opět měli výjezdní zasedání ve stejné hospůdce jako loni, kde jsme si dohodli detaily cesty (my opět přes Rakousko, ostatní přes Uhry). Zbylé dva dny jsem s obavami sledoval počet a velikost přibývajících zavazadel v obývacím pokoji a tentokráte jsem si byl jistý, že se to do kufru prostě nemůže vejít. Nicméně vešlo :)

Slovinci makají na dálnici jako zběsilí, ale pořád to pro nás (a spoustu dalších - viz fórum na serveru chorvatsko.cz) není délka a kvalita srovnatelná s 35 eury za krátký průjezd a tak jsem trávil dny před odjezdem studiem názorů na nejlepší objížďku placeného úseku ve Slovinsku. Loni jsem to měl vychytané a stejně jsem chtěl nakrmit navigaci i letos, ale když jsem se dočetl na fóru, že situace v okolí Ptuje se mění prakticky obden a že na některé objíždníky čekala třeba uprostřed silnice vysypaná hromada písku a vysmátý policista směřující je na dálnici, případně naštvaní celníci a kontrola celého vozu, řekl jsem si, že tudy naše cesta nepovede. Na fóru jsem našel zajímavou cestu od uživatele michala, kde stálo doslova toto:

Ilz – route 66, Feldbach (nevjíždět do města, jede se po obchvatu), Bad Gleichenberg, Halbenrain – 69, Bad Radkersburg A/SLO, Gornja Radgona – 3 (odbočit vlevo směr Mursko Središče), Radenci – 230, Ljutomer, vjet rovně do Ormož SLO/HR, Otok Virje, obchvat Varaždinu – Zagreb - A4. Touto trasou jezdím, protože většina jezdí pomocí různých objížděk nakonec na Macelj, kde se na těch posledních 15 km před hranicí všichni potkají včetně kamiónů. A potom se to opakuje ještě na mýtě v Zaprešiči. Nájezd na dálnici je ve Varaždinu přímo z obchvatu a mýto ve Sv. Heleně (před obchvatem Zagrebu) bylo vždy bez front - cena 23 kun.

To mě zaujalo a po pár hodinách práce s Google Earth jsem měl itinerář pro TomTom i iGo v navigaci. Zbývalo to jen vyzkoušet v praxi. Pro zájemce tu mám celý itinerář ve formátu KML (pro Google Earth)

Neděle - odjezd, pondělí - příjezd

Před pátou odpoledne jsme dokončili přesun zavazadel z obýváku do kufru našeho přemísťovadla, které je zřejmě vícedimenzionální, protože jak jsem to viděl naskládané před autem, rozhodně se to tam nemohlo vejít - a vešlo, nastartovali navigaci a vyjeli směrem k Mikulovu. Na cestu Pavla připravila očíslované rohlíky. Zprvu jsem nechápal číselný systém, ale později mi bylo vysvětleno, že každý obsahuje jinou sadu oblohy. Inu úřednice. V Mikulově jsme načerpali, posvačili, Dino tentokráte sám dofoukal kola a pokračovali jsme směrem na Vídeň. Známá odbočka vlevo na Seyring a za chvilku už jsme svištěli po dálnici. Postupně se stmívalo a sjezd z dálnice na úsek Rakouskem už se udál za tmy. Děti sledovaly svá oblíbená DVD (Příběh žraloka už bych dokázal odvyprávět zpaměti) a to byla ve spojení s nedálničním úsekem chyba.

První úsek po sjezdu z dálnice až do Walkersdorfu se příliš nepovedl. Byl docela klikatý a my museli zastavit uprostřed tmavé rakouské pustiny, protože v Dinovi bojoval rohlík číslo 3 s tatrankou a minerálkou, kdo se dřív nadýchá rakouského vzduchu. Dali jsme si pauzu, děti dostaly Kinedryl a za chvilku spaly jako nemluvňata. Pokračovali jsme dál, ale úsek následujících asi 20 kilometrů nebyl příliš přívětivý. Občas značky opravy silnice, občas prudké zatáčky, zpátky asi pojedeme jinudy. Někdy v té době se objevila první značka "Pozor zvěř", kterou Pavla okomentovala jako "Jééé, srnka". On je to ve skutečnosti jelen, nebo daněk, nebo co, ale to pro další vývoj není důležité. Pavla se rozhodla, že abych neusnul, bude mě rozveselovat zpěvem populárních písní upravených ve verzi pro srnku. Vznikla nezapomenutelná díla, jako například ta o lesních duších ("Srnky žalky, a co já?"), jedna o migrování zvěře ("Ach srnko srnko, doma-li jsi?"), další o zmutovaném hmyzu ("Šédi srnka na štěně") a hlavně jedna naučná o křížení druhů ("Chytila jsem na pasece srnéčku, připustila jsem k ní svoji fenéčku"). Později mi bylo vyčteno, že jsem si všech zhruba 136 vytvořených audio-děl nezapamatoval.

Cesta pokračovala v příjemném rozpoložení až k devadesátistupňové zatáčce v Ljutomeru, kde nás čekalo překvapení v podobě rozpracovaného kruhového objezdu, vyfrézovaného do hloubky cca čtvrt metru bez jakékoli varovné cedule. Brzdil jsem i ušima. Pak s námi zalaškovala navigace, kdy nás vedla, tuším že v centru Ljutomeru, do zákazu vjezdu a při pokusu o objetí a přepočtu trasy nás zničehonic donutila odbočit do jakési zpočátku chatové čtvrti, později se změnivší v kukuřičné pole a poměrně hrbolatou cestu, kteroužto jsme ujeli odhadem asi 3 kilometry, než jsme se dostali znovu na normální silnici. Představa, že nás o půl druhé stopne uprostřed slovinského pole policista, kterému budeme tvrdit, že jedeme k moři, byla docela zábavná, nicméně mrazilo mě celou cestu.

Pak už jsme obchvatem objeli Varaždin a napojili se na chorvatskou dálnici, kde jsme na jednom z prvních odpočívadel zaparkovali, chvilku pokecali s již parkujícíma Radimama, já jsem zobl Hančin brufen a pak jsme do půl šesté schrupli v pololeže, polosedě.

Po probuzení a pokračování jsme se před osmou zasekli zhruba na třičtvrtě hodiny před Karlovacem, kde byla nehoda a jelo se kolo-sun-kolo. Následoval zbytek cesty, mýtné, magistrála a konečně Podorljak, kde se sjíždělo doprava a asi 3 kilometry se jelo neznačenou cestou-necestou. Kolem jedenácté jsme zaparkovali po sjezdu velice prudké uličky. Ostatní už byli na místě, ubytovaní a osvěžení posezením a popitím s paní a panem domácími. Můj první dojem: Ražanj je ještě větší skladiště apartmánů, než loňská Mala Duba. Jeden vedle druhého bez ladu a skladu, některé nedokončené, dokonce jeřáb. No co se dá dělat. Snad to nějak přežiju.

Po seznámení s majiteli apartmánu, prohlídce apartmánu a sdělení, že nejde elektřina, jsme se podivili, co se asi stane s naší zmraženou stravou, která už z kufru vykřikovala, že chce ven. Naštěstí vydržela do zapnutí. Později nám došlo, proč nešla elektřina. Naproti v Rogoznici hořelo a dvě letadla a vrtulník se snažily hasit, seč jim nádrže stačily. Trvalo to prakticky celé odpoledne. Představa, že jsme se původně rozhodovali i o ubytování v Rogoznici, byla docela zajímavá...

Klikněte pro větší obrázek
Číslované rohlíky

Klikněte pro větší obrázek
V Rogoznici hoří

Klikněte pro větší obrázek
Výhled z terasy

Klikněte pro větší obrázek
Náš je ten vpravo dole

Klikněte pro větší obrázek
Pohled na parkování

Klikněte pro větší obrázek
Betonová skákací pláž

Nakonec se dílo podařilo a elektřinu zapli, což konkrétně mně bylo jedno, protože hned po příjezdu jsem si na pět minut lehl a

vzbudil jsem se až násilně, kdy jsem byl nucen přeparkovat, aby za námi stojící pán z Liberce mohl odjet. Nechápu, jak se mi to v polospánku povedlo bez škrábnutí. Pak jsme byl proti své vůli vytažen na procházku Ražanjí a okolím. Po návratu zjišťujeme, že opět nejde elektřina (ani proud ;) a jdeme k hostitelům pro pasy. Ti nás usadí, napojí pivem, vínem a asi dvě hodiny klábosíme o všem možném, čemu i zčásti rozumím. Majitel je vystudovaný ekonom, ale momentálně je vlastníkem továrny na konzervy. Apartmán získal před sedmi lety jako vyrovnání dluhu od svého obchodního partnera. Zvláštní - nějak jsem získal představu, že všichni Chorvati jsou rybáři. Snacha se synem má firmu na airbrushing. Syn je malíř (sličar). Později se k nám přidají i Radimi a Dymči a sledujíc hořící Rogoznici ještě chvíli klábosíme, než se rozejdeme do apartmánů.

 

Úterý

Dino má svátek, tak vstáváme dříve, třeseme pravicí i levicí, předáváme minidárečky, snídáme, patláme se krémem a jdeme k moři, na betonovou minipláž hned dole pod apartmánem. Já poprvé. Počasí mě zřejmě nečekalo, protože se přihnaly mraky a vítr. Děti skákaly ze schodů. Nějaký místní malý milovník zvěře někde našel hadí kůži a házel ji do vody. Kde byl vnitřek hada se mi nepodařilo zjistit. Snažil jsem se plavat co nejdál od toho místa.

Klikněte pro větší obrázek
Trogir

Klikněte pro větší obrázek
Trogirská "kolonáda"

Klikněte pro větší obrázek
Věž

Klikněte pro větší obrázek
Kostel

Klikněte pro větší obrázek
Prší

Klikněte pro větší obrázek
Mostek v Trogiru

Odpoledne jsme pak jeli na výlet do nedalekého Trogiru. Pěkné městečko asi 20 km směrem na Split. Parkoviště (10 kun na hodinu) bylo dost přecpané, ale nakonec jsme se tam nějak procpali. Prošli jsme si historickou část městečka, mimochodem velice fotogenickou. Cestou zpět začalo pršet, co pršet, lít. Ideální obzvláště v sandálech bez vzorku na kluzkém trogirském mostu. Musel jsem jít jak připo... postižený střevní chřipkou. Na tržišti jsme ještě koupili meloun a jeli zpět. V Ražanji po dešti ani památky. Večer jsme poseděli u Dymčů na terase zhruba do půlnoci. Docela foukalo. Jo a překvapilo nás, že domácí chtěli zaplatit už dnes. Vždycky jsme platívali až ke konci pobytu. Že by krize?

 

Středa

Dopoledne jsme vyrazili na cca 300 metrů vzdálenou oblázkovou pláž. No oblázkovou... Ony ty šutry docela tlačí. Ještě že máme ta skládací lehátka. Na pláži je plno. Chorvat vedle Chorvata, Chorvatka vedle Chorvatky. Deka na dece a proloženo občas kuřákem. Já bych jim ty jejich hřebíky do rakve zavrtal do nosu. Moře je dnes docela nechutné - igelitový sáček, gumová rukavice (???), zbytky melounů, dokonce dudlík. Lidi, vy jste snad prasata.

Po obědě zjišťuji (bez souvislosti ;), že došel toaletní papír, tak jdu k domácí. Ta mě odkazuje do obchodu. To se nám taky ještě nestalo. No nic, poučení pro příště.

Klikněte pro větší obrázek
Jeřáb

Klikněte pro větší obrázek
Nedokončená

Klikněte pro větší obrázek
Průchod k moři

Klikněte pro větší obrázek
Terryna nejoblíbenější poloha

Klikněte pro větší obrázek
Pohled od oblázkové pláže

Klikněte pro větší obrázek
Pavla fotí

Odpoledne venku opět fouká, že lituju, že jsme nevzali draky. Mám zřejmě spavou nemoc, protože při knize opět upadám do komatu a budím se v půl čtvrté. Nějak moc spím. Odpoledne k nám na betonové pláži přiběhne malý oříšek, v zubech kamínek, položí ho před sebe, čumákem přisune a já pochopím, že chce aportovat. Strávíme s ním asi hodinku. Některé děti napadne, co by se asi stalo, kdyby mu kamínek hodily do vody, nicméně pes je zřejmě chytřejší než ony a tak se očekávaný skok po hlavě do vody nekoná.

V nedalekém apartmánu bydlí poměrně otravní Slováci, kteří ve složení harmonikář, kytarista, houslista a zhruba 12 hlasý sbor řvou na celou Ražanj skoro každý večer slovenské lidové i nelidové písně. Dle slov majitelky tam jezdí každý rok a zřejmě si myslí, že tím přispívají ke kulturnímu vyžití obyvatelstva, nicméně mě docela serou. Jsem ale jediný, takže to budu muset vydržet. Vzduchovka by nestačila, je to moc daleko. Prak?

Děti si nahrály na mobil "zábavné" video, které pouštějí nahlas při jakékoli příležitosti. Doufám, že tu nebydlí žádný Karel. Večer opět popíjíme a plkáme na terase.

 

Čtvrtek

Dino vstal v sedm a šel do nedalekého obchodu pro snídani. Slanacy, koblihy, jako obvykle. O půl deváte vstáváme k prostřenému stolu na terase. Šikulka. Venku zase silně fouká. Tohle jsme v Chorvatsku ještě nezažili. Děti šly po snídani samy na pláž a my jsme vyrazili na nákup do nedaleké Rogoznice. V konzumu mě baví nakupovat ovoce, protože u váhy je sympatická mladá prodavačka. Narozdíl od jiných mladých Chorvatek zatím bez vousů. Cestou zpátky tajíme dech nad 200 metrovým úsekem vypálené trávy a stromů poblíž apartmánů, kde v době našeho příjezdu hořelo.

Klikněte pro větší obrázek
Za keškou trním a kamením

Klikněte pro větší obrázek
Pevnost

Klikněte pro větší obrázek
Uvnitř pevnosti

Po obědě následuje opět siesta. Zlatá Itálie, ti ví, jak žít. Tam to mají povinné. Napadá mě, že bych mohl platit borovičnou taxu za sebe poloviční, když půl dne prospím. Odpoledne jsem se rozhodl, že si opálím břicho, ale asi jsem se nějak blbě namazal, protože vypadám jak částečně oloupaný humr.

Děti ve vodě řádí na ukotveném surfu, který zřejmě patří k pláži. Později dorazí jacísi dva vlezlí Chorvati, kteří je postupně vyexpedují ze surfu pryč. Jeden vypadá jako ten německý chlapec z Karlíkovy továrny na čokoládu. S klukama pak jdeme na jedno čepované do nedaleké hospůdky.

Večer s Pavlou vyrazíme odlovit kešku Lookout Razanj, která má být na místě s pěkným rozhledem. V sandálech a kraťasech se vlečeme opuštěnou cestou mezi vyznačenými "parcelami". Vůbec to nebolí, kdepák! Ale ten výhled je opravdu pěkný. Postupně se stmívá a já zvažuju, jak touhle buší budeme klopýtat zpět. V duchu přemýšlím o přespání a v paměti lovím, zda tady žijí hadi. Po nálezu keše a zalogování zamíříme k pevnosti a najdeme poměrně širokou "silnici" vedoucí zespodu až přímo k pevnosti. Nu což, ta naše cesta byla dobrodružnější (tuhle větu mi diktovala Pavla). Nahoře prolézáme pevnost, fotíme se a již za tmy se vracíme na večerní pokec na terase. Paní domácí nás večer překvapila domácími palačinkami. Marmeládu dodáváme vlastní.

 

Pátek

Dino zase koupil a připravil snídani. Vstali jsme docela pozdě, Pavla už odešla na pláž sama. Než se vypravíme, vrací se vařit oběd. Můj vztah k dovoleným u moře je poslední roky nic moc. Od dovolené na Orebiči (2006), kdy jsem si při jednom hlubokém ponoru něco porouchal v levém uchu, následkem čehož už tři roky slyším zvuk podobný bzučení vysokého napětí (tinitus) a tudíž se nemůžu potápět, si moře moc neužívám. Potápění a lovení rozličných podmořských surovin byla moje nejoblíbenější zábava u moře. Co se dá dělat... Lék na to není, budu muset těch pár let vydržet.

Klikněte pro větší obrázek
Dino s Pavlou

Klikněte pro větší obrázek
Terry

Klikněte pro větší obrázek
Kámoši

Odpoledne je skoro bezvětří. Pavla jako skoro každý den ve vodě řádí se svým podvodním Olympusem. Děti jsou jak potápníci a podvodní fotky i videa opravdu stojí za to.

Znovu si opaluju už spálené břicho v domnění, že to zhnědne. Nezhnědlo. Červeň teď nabírá odstín do krocaní. Děti řádí na nafukovacích lehátkách ve tvaru mobilních telefonů. Dinovi (samy od sebe...) praskly plavací brýle a tak se je rozhodne rituálně potopit. Později se přihnaly mraky, slunce zalezlo a nakonec nás i chlad vyhnal z pláže pryč. Večer opět posezení a odchod na lože kolem půl jedné. Sbohem, Slovensko...

 

Sobota

 

Klikněte pro větší obrázek
Potápnice

Klikněte pro větší obrázek
Lovím :)

Klikněte pro větší obrázek
Aportovací voříšek

Dopoledne mi to nedá a chci si zavzpomínat na své potapěčské roky. Nořím se do zhruba tří metrů jen tak naslepo, bez brýli. Vidím na dně rozmazaně pěknou bílou škebli. Nadšeně po ni hmátnu a rázem je po žízni. On to mrcha maskovaný ježek. V palci mám trn, který docela bolí. Snad časem vyhnisá.

Večer si chceme zpříjemnit posezením v nedaleké restauraci eM-Ka a pozřením nějaké té pečené kruhové italské pochutiny. Poměrně zmatený číšník dorazí sice po chvíli, ale pak se dlouho nic neděje. Po hodině a půl přijde znovu, omlouvá se, že naši objednávku ztratil a píše si všechno znovu. Po dvou hodinách posezení, kdy už to vypadá, že mi bouchnou saze, konečně přináší objednané. Dino nachází ve své pizze hřiby, které tam být neměly, takže je jdou s Pavlou reklamovat a je mu přinesena nová. Opravdu zážitek, ale dle slov holek za to číšník nemohl. Byl tam sám a byl tak smutný (slova Hanky :) Po návratu do apartmánu vypli proud. Prima den. Jdu spát dříve než obvykle, ale usínám až ve dvě, kedy bratia Slováci, znavený zrejme akousi samohonkou koněčně usínajú a tie jejich stupídne popevky konečně utichnú. Nutno dodat, že nepomohlo ani zavřené okno, ani polštář přes hlavu. Mor na vás!

 

Neděle

Vstáváme v šest hodin (někteří frflají, že stačí až v půl sedmé) a jedeme na výlet do Primoštenu. Parkujeme na placeném parkovišti bez výběrčích a jdeme si prohlédnout tenhle poloostrůvek. Připomíná mi Rovinj. Úzké uličky, kostelík na vršku, skaliska ideální pro skoky do moře. Zrovna probíhá mše, tak odlov místní keše necháváme na později. Na pobřeží zahlédne Dino krásnou ulitu od ježka a společně ji vytahujeme. Kde jsou ty časy, kdy jsem je lovil ze dna... Cestou kolem pobřeží se dostáváme zpět ke kostelu, kde už mše skončila a tak hledáme dvoumetrového anděla (který samozřejmě není vidět zespodu stavby, pod kterou stojíme :), v klidu nalézáme kešku, logujeme a pokračujeme zpět. Na náměstí si v místní kavárničce dáváme kávu a děti zmrzlinu. Když prodavač zjistí, že jsou z Česka, mluví na ně česky a vyrobí jim zajímavé megazmrzliny (viz foto). Dino má doslova plné ruce práce s proměnou zmrzky v obsah žaludku :)

Klikněte pro větší obrázek
Pohled na Primošten

Klikněte pro větší obrázek
Ohořelé stromy vs. bíle šaty

Klikněte pro větší obrázek
Moře

Klikněte pro větší obrázek
Kostel v Primoštenu

Klikněte pro větší obrázek
Střecha se nám polámala

Klikněte pro větší obrázek
Hřbitov

 

Cestou zpátky už jsou výběrčí na svém místě. Diví se, že nemáme parkovací lístek. Vysvětlujeme, že tu ještě nebyli. Za započatých 20 minut chtějí dalších 10 kun. Jeden v pozadí žertuje, že chce 40. Žertuji, že jim dám tak maximálně dvacet. Berou můj žert vážně a 20 jim stačí :)

Klikněte pro větší obrázek
Lovíme ježka

Klikněte pro větší obrázek
Megazmrzlina

Klikněte pro větší obrázek
Spáleniště

 

Odpoledne děti skáčou do vody na betonové pláži, ale je zřejmě odliv, protože vody je viditelně méně. Terry skočí tak šikovně, že dopadne bradou na dno, podře si ji, prokousne si ret a ještě ji divně bolí horní zub. Děti jí od té chvíle říkají rozumbrada.

Klikněte pro větší obrázek
Hoď sochu do vody

Klikněte pro větší obrázek
Stromky rostoucí v šutrech

Klikněte pro větší obrázek
Hrátky na surfu

Klikněte pro větší obrázek
Hrátky na surfu

Klikněte pro větší obrázek
Přišla vlna

Klikněte pro větší obrázek
Švédský opalovací tým

Večer si kupujeme víno od paní majitelky za 37,50. Přejmenovávám ho na Vito (po vzoru Pito), protože i po 5 skleničkách mám pocit, že bych dokázal řídit. Zřejmě jsme si neporozumněli a jde o mošt. Večer opět nejde proud, což ale nebrání dětem v tom, aby před apartmánem hrály minikopanou. Dino se někde řízl do ramene. Seděli jsme s klukama skoro do půl druhé a plkali o všem možném. Po rozchodu se mi ještě nechce spát a tak si čtu TO od Stevena Kinga. Ideální čtení na noc.

 

Pondělí

Slováci zřejmě večer nabírali síly na dnešní večer. Jestli budou zase řvát před naším odjezdem, neovládnu se a z balkónu vezmu boží jméno nadarmo. Není možné, že štvou jen mě. Copak tu jsou všichni hluší, nebo nemají hudební sluch?

Klikněte pro větší obrázek
Terry a Niki

Klikněte pro větší obrázek
Hanka

Klikněte pro větší obrázek
Naše squadra

Děti si konečně mohly zablbnout na surfu, co jim síly stačily, protože Chorvat "majitel" zřejmě večer oslavoval a teď vyspává. Odpoledne jdeme naposledny k vodě. Do apartmánu nad nás se přistěhovali poláci. Musím se domluvit na přeparkování. Dětské roky strávené u televize Katowice našly konečně uplatnění: "Proszie pana, czi ta Zafira jest wasza? My jutro jechamy do domu. Moze pan przeparkovať za nas? Dziekuje bardzo..." Asi mi rozuměl, protože sedá do auta :)

Večer jen krátce posedíme a kolem desáté jdeme spát. Slováci překvapili. Buď už odjeli, nebo ví, že jim hrozí nebezpečí v podobě z naší terasy hozeného televizoru.

 

Úterý - návrat domů

Vstáváme v 6:30, venku je zamračeno, pomalu dobalujeme, loučíme se pohledem na moře a odjíždíme. V Primoštenu se stavujeme v pekárně a kupujeme snídani a slanacy na cestu. Cesta probíhá vcelku v pohodě. Včera jsem si upravil itinerář v Tomtomu tak, abychom se vyhli oné zvracecí cestě z počátku.

V 9:12 se snažím předjet zhruba ve 150 km auto, když si všimnu, že je to policejní dodávka. Zařazují se poslušně za něj. Jede asi 120 km/hod. Několik minut se bavíme sledováním stejného počínání dalších asi 20 aut :) Nakonec ho předjedeme někde na rovince.

V 11 hodin platíme na samoobslužné mýtnice kartou. Jsem z toho trochu zmaten, ale nic to není. Pavla mi překládá, strčit lístek, vložit kartu, karta je na půlvteřiny vcucnuta a hned vyplivnuta zpět, ani pin to nechce, pak ještě knoflík, vyjede doklad a můžeme jet dál. Polohlasně se usmíváme nad řadou aut u mýtnic, kde se platí v hotovosti.

Ve Slovinsku se před hranicema zastavujeme na odlov kešky Gornja Radgona. Ještě, že jsme tam nejeli cestou do Chorvatska, jak jsem plánoval, protože jít v noci za šipkou, tak z toho svahu jistě letím po hlavě.

Kolem půl sedmé máme projeto Rakousko v úseku mimo dálnici. Napojujeme se o něco dříve a svištíme směr Vídeň. Ve Vídni máme jen dvě minizastavení v minikolonách a pak krátkou pauzu způsobenou prudkým dobržďováním před semafory, což se nelíbilo Dinovu žaludku.

Klikněte pro větší obrázek
Iřyk na bezpečnostní sedačce

Klikněte pro větší obrázek
Anička plavec

Klikněte pro větší obrázek
Niki a Terry

Klikněte pro větší obrázek
Večerní f otbálek

Klikněte pro větší obrázek
Naše skupinka

Klikněte pro větší obrázek
Pozor na prasata

Po Vídni zbývá několik těch rakouských městeček, jejichž názvy mi zní, jakoby někomu nesedl oběd. A pak už hranice a pryč ze státu, kde děti vyrůstají po sklepech. Zastavujeme v Global Travel Free Shopu na hranicích. Jsou tam poměrně odpudivé záchodky, kde mají tu odvahu vybírat peníze, ale potřeba velí, takže si zacpávám nos a konám. Nakonec ještě zastavujeme na Rohlence, což je naše tradiční zastávka, ale většina rodiny se shoduje na tom, že letos naposledy. Kalorická bomba nulové užitné hodnoty tíží žaludek až do Ostravy do konečného osvobození a spláchnutí. No a jak jsem předpokládal, tak před desátou brzdíme před domem. A můžeme se těšit na příští rok.

 

Klikněte pro větší obrázek

A příště třeba Řecko, co?