e-Deník - příhody všedního života jednoho človíčka a jeho rodinky

Norský deník 2009

Všechny deníky z dovolených

9 dní v Norsku s CK Scandia - Czech Tour

Psáno den po dni do papírového notýsku a později přepsáno do této formy.
Pokud bude v textu zmiňováno "předloni", je tím míněn náš zájezd do Švédska v roce 2007 se stejnou cestovní kanceláří.

Výlet, který se opět málem neuskutečnil

Po hloupém nedopatření z předloňska jsem letos nezaváhal ani vteřinu, když přišla nabídka zpříjemnit si červen pobytem v Norsku a pro jistotu nahlásil rovnou celou rodinu.
Klikněte pro větší obrázek
Viking

Vše klaplo a my se těšili na konec června. Když už se začátek zájezdu nebezpečně přiblížil, přišla zpráva, že zájezd se možná pro malý zájem neuskuteční, protože z ČT Ostrava je nás přihlášeno 16, z čehož 7 členů tvoří moje rodina a známí. Nakonec se to ale nějak zaonačilo a na sever nás vyrazilo 29. Nebyl nás sice plný autobus jako předloni, ale hlavně, že se jelo.

Při odjezdu jsme malinko zablokovali dopravu před studiem, protože jsme nakládali uprostřed cesty. Nejelo se jako předloni Renaultem Illiade, ale Irisbusem ČSAD Havířov, což konkrétně mě znejistilo, neboť mi zprvu připomínal stroje značky Karosa, kterými jsem coby dítko jezdíval do školy, ale po výstupu na Dalsnibbu (bude vysvětleno dále) se jim dodatečně omlouvám. Zájezd byl lehce upravený okruh Národní parky Norska. Jel s námi i kamarád Bob, který je tak jako my nadšený geocacher a tak jsme jeli s GPSkami doslova narvanými 1650ti norskými kešemi v okolí trasy. Sice jsme jich odlovili jen sedm, ale zase ve třech státech - "Pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má?".

 

Pátek - odjezd, sobota - Kodaň

Cesta ubíhala vcelku příjemně. Okolo osmé večer jsme usedali k večeři v Jablonci nad Nisou, tentokráte přímo v malé restauraci cestovní kanceláře. Milým překvapením byl náš předloňský průvodce Honza Horný, který se za ty dva roky, je-li to vůbec možné, ještě více zdokonalil a nebylo otázky, nebo tématu, o kterém by nic nevěděl. Cestu přes Německo si moc nepamatuju, protože jsem se snažil nezlomit si ve spánku vaz. Za mnou totiž seděl Bob, takže nějaké extrémní naklápění sedačky nebylo příliš možné :-) Řidiči nám cestu zpříjemnili filmem Pelíšky. Autobusem se v pravidelných půlhodinových intervalech linula rumová vůně. Nejprve jsem si myslel, že si někdo veze pralinky, ale šlo o tekutou verzi tohoto pamlsku. Jedna z cestujících zřejmě zaháněla smutek z toho, že jede sama pravidelnými hlty. Soukromě jsme si ji pojmenovali Rumová víla.

Na trajekt v Rostocku jsme se nalodili okolo páté ráno. Můj pobyt na trajektu se letos obešel bez žvýkaček Travelgum a nebýt Dominikovy kšiltovky, která se rozhodla plout baltským mořem sama, proběhlo všechno v pohodě.

Klikněte pro větší obrázek
Na trajektu

Klikněte pro větší obrázek
V pivovaru Carlsberg

Klikněte pro větší obrázek
Kodaň

Klikněte pro větší obrázek
Dominik na řetězu

Klikněte pro větší obrázek
Podvečer na Annebergu

Klikněte pro větší obrázek
Na Annebergu

Z trajektu jsme zamířili do Kodaně, kde jsme stejně jako předloni navštívili pivovar Carlsberg, ochutnali z místní nabídky, Pavla vyhrála trolla od průvodce Honzy (našla nejrychleji v té záplavě pivních sklenic Jablonecký ležák), já jsem poslal babičce přes volné wifi první fotky a venku u nedaleké Carlsberg Laboratory jsme si odlovili naši první keš. Kodaň jsme si opět prohlédli z paluby lodi plující po síti vodních kanálů, pak se snažili vystrnadit z lavičky, pod kterou byla další keš, mohutného plnoštíhlého zahraničního turistu, který seděl jako přilepený Patexem. Následovala cesta k soše Malé mořské víly, cesta na dvacetiminutový trajekt do Švédska a pak už cesta na Anneberg, kde jsme měli strávit jednu noc. Cestou jsme z autobusu zahlédli losa. Naštěstí nebyl stírací. Na Annebergu nás opět přivítal majitel cestovky pan Šmíd (bez vikingské plyšové helmy a viditelně šedivější).

Po ubytování a večeři šly děti obdivovat okolí a my venku sledovali, jak je ještě v deset hodin večer krásně světlo. Později skupinka elfů z předloňské akce odplula kamsi na ostrov, ale vrátila se podezřele brzy a tiše.

 

Neděle - vikingský hřbitov, skanzen Maihaugen, Lillehammer, ubytování v Sjoa

Vstávali jsme v neskutečných 4:45 - snídaně měla být v 5:00. V tu dobu už bylo světlo, protože v noci snad ani moc nezašlo, jen se trošku setmělo. Na snídani byla švédská klasika (stolová všehochuť jako předloni) a pak už jsme vyrazili směr Norsko, ovšem s několika mezizastávkami. Tou první bylo vikingské pohřebiště ve tvaru vikingské lodi u Svinesundu. Nedaleko nám GPS ukazovala keš, takže jsme neváhali a byla naše. Pokračovali jsme na Lillehamer, kde nás čekalo první a poslední setkání s toaletami na norských odpočívadlech. Dvěma slovy smrad a hrůza. Pokračovali jsme podél největšího norského jezera Mjosa k další zastávce, kterou byl skanzen Maihaugen. V místní škole nás ruská učitelka naučila několik norských slov a spojení a hrozila nám rákoskou, které láskyplně říkala Eddie. Po prohlídce skanzenu jsme zamířili k nedalekým můstkům - památce na olympijské hry - a zatímco Pavla s Bobem lovili keš, my s Domkou a Terkou (a dalšími) si sešli všech 857 schodů dolů (počítal Dominik). Norský sportovní bůh mě tref bleskem, ale nedalo mi to a utrhl jsem si jeden travní vlas z umělé sjezdovky.

Klikněte pro větší obrázek
Vikingské pohřebiště

Klikněte pro větší obrázek
Ruská u čitelka

Klikněte pro větší obrázek
Sloupový kostel

Klikněte pro větší obrázek
Můstky

Klikněte pro větší obrázek
Pohřebák ve Sjoe

Klikněte pro větší obrázek
Místo našich dýchánků

Po Lillehammeru jsme dorazili do Sjoa, které nám mělo poskytnout ubytování a stravu po většinu zbylých dní. Trošku nás zarazil starý pohřební vůz stojící vedle raftů a slova průvodce, že na rafty se jede autobusem a tímhle vozem pak zpět. Po večeři jsme si sedli s partičkou na schody před náš bungalov a čekali, až se setmí spolu s přítelem myslivcem. Okolo půl jedné nás to přestalo bavit (taky došel myslivec a ochladilo se) a protože bylo pořád světlo jako zhruba v osm večer u nás a mi to hlava nebrala, šel jsem spát.

 

Pondělí - park Rondane, chata Peer Gynta, rafting na řece Sjoa

Ráno po bohatém švédském, tedy vlastně norském stole jsme vyrazili směrem do národního parku Rondane na cestu Peer Gynta. Samotný park je nádherné fotogenické místo, kde by člověk klidně vypráskal celou paměťovou kartu. Říká se, že kdo si v Norsku postaví z kamenů trolla, znovu se tam vrátí. Dominik stavěl celou cestu. Místy jsme šli i kolem zasněžených míst, kde Pavla zkoušela andělíčky. Kousek před chatou, kde měla být taky keš, jsme zjistili, že náš průvodce je protřelý geocacher, čehož jsme v průběhu zájezdu ještě využili. Terry nám hned v úvodu utekla a u chaty byla první a sama, čehož využila k osvěžení nohou v ledové vodě. To bych musel mít vyhřívané gumáky, aby mě tam někdo dostal. Zpáteční cesta byla rozdělena na dva okruhy: kratší 4km a delší 6km. S Domkou jsme si vybrali kratší okruh. U autobusu jsme dlouho nečekali na čelo druhé skupinky s Terry a Pavlou. Terku cesta zřejmě tak zahřála, že měla nutkání skočit oblečená do ledového jezera. Parťákem jí byl Jirka. A nebyl by to Dominik, aby tam nehupsnul taky. Šílenci. Brrr!

Klikněte pro větší obrázek
Dominik s trollem

Klikněte pro větší obrázek
Chata Peer Gynta

Klikněte pro větší obrázek
Terry se chladí

Klikněte pro větší obrázek
Terry s Jirkou před skokem

Klikněte pro větší obrázek
Příprava na rafting

Klikněte pro větší obrázek
Dominik s Eirikem

Po návratu do Sjoa následovala příprava skupiny dobrovolníků, kteří se chtěli nechat utopit na raftech. I za cenu pohrdání zbytkem zájezdu jsem se nezúčastnil, neboť chci zemřít stářím. Celá má rodinka i spolupracovníci byli vecpáni do neoprenů (tu více, tu méně padnoucích), někteří byli i dozdobeni parukou a pak odjeli autobusem k řece Sjoa. Instruktoři ve mně nebudili příliš jistoty (obzvláště mužík připomínající dlouhou kozí bradkou skřítka z pohádky), ale dělají to roky, tak uvidíme.

Čekání a stres, zda se vrátí celí, mě tak vyčerpal, že jsem zaspal jejich příjezd, načež jsem byl vzbuzen už ani nevím kým a motal jsem se tam pak s kamerou jako přišlápnutý čmelák. Nicméně všichni přijeli nadšeni ačkoli byli několikrát dobrovolně potopeni i s lodí, vymáchání a někteří dokonce trefili mostní pilíř. Večer si k nám na naše oblíbené schodiště přišel přisednout onen skřítek (jmenoval se Eirik) a přinesl si šachy, což potěšilo Dominika, který s nim sehrál nepočítaně her a celkem si ho oblíbil. Libore, nedej na první pohled! Z Eirika se vyklubal vzdělanec, který učil v Norsku angličtinu, norštinu a matematiku a o prázdninách si přivydělával raftingem. Jednu dobu raftoval dokonce na Kostarice. Povídali jsme si skoro do dvou. Povídali obzvláště u mě je hodně silné slovo. Chytal jsem tak každé sedmé slovo a občas jsem se snažil zapojit do hovoru jednoslovně, či za pomocí hrdelních zvuků opisujících danou činnost. Letos začnu znovu s angličtinou! Ale tentokrát poosmé a už doopravdy!

Pavliny zážitky z raftu: Horko těžko jsme se nacpali do velmi přiléhavých neoprénů, což v těch 25-30 stupněch bylo velmi vydatné a jako žabí muži a ženy jsme se nasoukali do outdoor busu, který nás odvezl na začátek tratě. Jeli jsme kolem řeky, kterou jsme opatrně okukovali a pořád si říkali, jo, to půjde, to je pohoda. Naše ujišťování pomalu utichalo, když jsme sem tam přejeli kolem zátočiny, kde se voda divoce valila přes kameny. V lese jsme vystoupili a vyslechli si bezpečnostní přednášku, kde bylo podstatné, že pořád a za každých okolností musíme držet pádlo. Jen v případě, kdy se ocitneme pod raftem, můžeme pádlo pustit, protože tady jde o život. Tady nás sranda fakt přešla a na některých bylo vidět, že zvažují cestu zpět po souši, jen ten neopren je odrazoval.

No nic, rafty jsou na vodě, šup do nich a jedeme. Prvních pár metrů si trénujeme vodákovy povely, poslušně konáme, co slyšíme – vlevo, vpravo, kontra a dopšedu (je to fakt profiservis, povely jsou v češtině), párkrát si zakřičí rokenroll a jistě se baví, když se poslušně dle pokynu cpeme z okraje lodě dovnitř. Pak míříme do první vířivé vody, kdy se vlny skoro obrací do protisměru. Najedeme přesně doprostřed, takže my vpředu jsme ohozeni pořádnou vlnou a děti vzadu brblají, že si všechnu zábavu užíváme jen my. Jakoby jim náš kormidelník rozuměl (no to asi těžko, Rob je z jižní Afriky), najíždí do dalších vln a konečně i dětem zvlhnou vlasy pod helmou.

Divoké úseky se střídají s klidnějšími, kdy se lze i kochat krajinou, i když musí být člověk pořád ve střehu, kdy se ozve další DOPŠEDÚÚ. Jedeme jako poslední, tak můžeme sledovat, jak se s vodou potýkají ostatní tři rafty. Někteří soutěživí jedinci těžko snáší naši čtvrtou pozici, ale když Dominikovi vysvětlíme, že určitě fungujeme jako záchranný člun pro ostatní, na chvíli je uspokojen. Ale oči mu svítí, když chvíli jedeme bok po boku s předposledním raftem a na chvílí ho dokonce předjedeme. Párkrát jsme cestou foceni, nejvíc si to asi užil raft vedený Inge, kde podle pokynů všichni před mostem zvedli ruce s pádly a smáli se do objektivů. Smích jim pak umrzl na tváři, když raft bezchybně trefil mostní pilíř. Každopádně tento člun si fakt užil koupání, při windsurfingu byli hned napoprvé kompletně obráceni a posádka byla řekou unášena velkou rychlostí neznámo kam. Kecám, některé zachránil další raft a někteří se dostali vlastními silami na břeh.

Pak jsme windsurfing zkoušeli my, najeli jsme na do obrovské soptící vlny a najednou se dívám, že jsem na raftu sama s Dominikem, Rob se pobaveně usmívá a Terry je odnášena proudem řeky pryč. Bob se drží poblíž lodi a když dáme posádku dohromady, dostaneme dotaz, jestli si to zopakujeme. Děti nadšeně kývají hlavou a moje žádost o nepřevrácení člunu už zaniká v hlučící vodě, jak se opět blížíme do bouřlivého kolotu. Tentokrát se opravdu raft postavil, ale pozici windsurfing jsme si opravdu nemohli vychutnat, protože jsme během vteřiny byli pod ním. Asi máme tuhé kořínky, protože po pár vteřinách šoku, kde to sakra jsem, proč je raft nade mnou a tady někde musí být vzduchová kapsa, jsme se všichni dostali zpod něj a posléze i do něj.

Zbytek cesty proběhl v poklidu a opravdu nás celkem mrzelo, když se rafty stočily k mělčině a my po 16 km vystupovali.

Závěrem, bylo to skvělé, průvodci byli profíci a bylo na nich vidět, že je to vážně baví a ví, co dělají (i když ten pilíř, no nevím…) a klidně bych si to hned zopakovala.

 

Úterý - Romsdalen, cesta Trollů, Trollvegen, Dalsnibba, přespání v Loenu

Ráno jsme sbalili věci potřebné na přespání v další lokaci, kde jsme měli strávit jednu noc a pak se vrátit do Sjoa (což konkrétně v našem případě znamenalo dva kufry a jednu velkou tašku - tedy všechno) a vyrazili k národnímu parku Romsdalen. Nejprve jsme měli navštívit trollí park, který byl bohužel v rekonstrukci a tak jsme alespoň zašli nakoupit suvenýry (nějaké ty trolly, kšiltovku, norské tričko). Z knih Terryho Pratchetta jsem měl o trollech jiné představy. Kamenná a pomalá stvoření jsou ve skutečnosti veselí, lehce přiopile působící postavičky s ocasem a charakteristickou houbou rostoucí na křivém nose. Inu jiný kraj, jiný mrav. Další naše zastávka byla u vodopádu, jehož jméno jsem si nezapamatoval, ale zato si pamatuju, že se jej snažil před časem projet jistý adrenalinový kajakář jménem Schumacher. Nebyl příliš úspěšný, neboť se z něj k dnešnímu dni našla jen špice z kajaku.

Následovala další zastávka před samotnou Cestou trolů (Trollstigen), která mě už z popisu průvodce lehce děsila. Můj vztah k výškám je známý - mám závrať i na Štramberské trúbě. Po povinné fotce oficiální dopravní značky "Pozor, trollové" (u nás by se někdy hodila "Pozor, volové") jsme začali stoupat. Autobus šplhal jako kamzík a já v duchu zvracel a střídavě se snažil nedívat dolů a opakovat si, co tu vlastně dělám. Jednou jsme se zasekli vedle projíždějící dodávky, protože cesta je to opravdu uzounká a pan řidič nepochopil, že teoreticky jde jen o jednosměrku. S láskou jsem vzpomínal na naše loňské šplhání autem na sv. Jur v Chorvatsku., které mi přišlo drsné. Pchá! To jsem ještě netušil, že tohle je proti Dalsnibbě minikopeček. Nějak jsme se nakonec nahoru dostali a shora udělali fajn fotky z vyhlídky. Zajímavé - nahoře měli trolly i svetry celkem levnější, než v tom obchodě se suvenýry dole. Pak jsme pokračovali na trajekt do Eidsdalu a následně tzv. Cestou orlů k fjordu Geiranger. Dny, kdy většinu času trávíme v autobuse, mě příliš nebaví, protože střídavě upadám do komatu a budím se neznámo kde.

První pohled na fjord se nám naskytl z tzv. České vyhlídky, což je místo, kde po revoluci pravidelně zastavovali čeští turisté, ačkoli tam nebylo kde stát, až si toho všimli Norové a tu vyhlídku tam vybudovali. Cesta dolů, zvaná Cestou orlů byla pro mě nekonečná, protože jsem nevěděl, jestli sledovat Domku, který vypadal, že mu jízda po serpentinách s neustálým přibržďováním před protijedoucími vozidly moc nesedí, nebo sledovat své vepřové ze včerejší večeře. Nakonec jsme sjeli, projeli kolem obrovské několikapatrové výletní lodi, já si vydechl, že je to za námi, načež nám průvodce Honza sdělil, že teď vystoupáme do výšky 1500 metrů na Dalsnibbu (skalnatá plošina nad Geirangerem). Z jeho popisu cesty mě braly křeče, ale nad nutkáním vystoupit a počkat na zpáteční zájezd zvítězila péče o Dominika. V jednom úseku se pásli sobi. Poslední úsek, který se jel po šotolině a místy chyběly i obrubníky, zaskočil i jindy otrlého Boba, který začal jevit známky strachu o život. Ke konci cesty, asi aby to nebylo tak jednotvárné, se přidal i mírný deštík. Bože! Jak se asi dostaneme dolů? Nahoře jsme si odlovili další keš, pomodlili se a dali si hlt slivovice na zpáteční cestu, která mě možná děsila víc, než ta nahoru. Všechno ale dopadlo dobře - třikrát pochvala a sláva řidičům, fakt borci - po dvou hodinách a několika tunelech vysekaných nahrubo skrz horu jsme dojeli do Loenu, kde jsme měli strávit jednu noc. Parkujeme u cesty, taháme zavazadla z autobusu, jen jedna osoba netahá - stojí totiž frontu na rum s kolou.

Klikněte pro větší obrázek
Vzhůru na Trollstigen

Klikněte pro větší obrázek
Relax na vrcholu

Klikněte pro větší obrázek
Šotolina na Dalsnibbu

Klikněte pro větší obrázek
Vrchol

Klikněte pro větší obrázek
Loen

Klikněte pro větší obrázek
Ubytování na Loenu

Ubytování v menších chatičkách pro čtyři včetně televize a kuchyňského koutu. Ale i kdyby nás tam nechali spát ve stanech, ten pohled na hory odrážející se v jezeře a z hor crčící vodopád... Řeknu vám, tohle si nechám udělat alespoň ve formátu A1 a až mi bude zle, budu trávit hodiny zíráním na tu nádheru. Na večeři jsme dostali dva obrovské kusy masa a kdyby nám snad nestačilo, tak ještě velký krémový zákusek a kávu. Po večeři jsme si půjčili loďku a hodinku jen tak sem a tam veslovali střídavě jezerem. O půl jedenácté pořád světlo jako ve dne. Hlava mi to nebere, ale asi bych si zvykl. Děti nás pak ještě přemluvily, jestli by se mohly smočit a opravdu do té vody z ledovce několikrát skočily.

Večer jsem strávil na terase u deníku a piva a představoval jsem si, jaké by bylo tady žít napořád...

 

Středa - ledovec Briksdalbreen (modrá šlehačka), kostel v Lomu, zpět do Sjoa

Ráno se při snídani znovu kocháme pohledem na odraz skal na hladině jezera a pak balíme. Dnes nás čeká ledovec Briksdalbreen. Jsme rozděleni do dvou skupin. Jedna si zaplatila výšlap na ledovec s cepíny a mačkami a druhá - to jsme i my - jde na procházku k ledovci. Zastavujeme v malebném údolí, kde z kolmé stěny crčí asi dvěstěmetrový vodopád a vydáváme se na dvaapůl kilometrů dlouho procházku k úpatí ledovce. Působí obrovský a okolní stěny velice majestátně. Zhruba sto metrů před začátkem ledovcového splazu jsou řetězy a varování. Přesto se najdou odvážlivci, kteří dojdou až k samotné mase ledu, aby si sáhli. Jeden šťastlivec z naší skupiny docílí toho, že po doteku jeho ruky se země zachvěla a shora spadlo několik kusů ledu. Později tvrdil, že to spodní prádlo si v křoví měnil jen tak ze zábavy.

Klikněte pro větší obrázek
Vodopád

Klikněte pro větší obrázek
Modrá šlehačka

Klikněte pro větší obrázek
Dvě křiklounky

Klikněte pro větší obrázek
Letní lyžařské středisko

Klikněte pro větší obrázek
-

Klikněte pro větší obrázek
Kostel v Lomu

Po dostatečném pokochání se a nafocení odjíždíme do Sandokempu, kde jsme měli původně včera spát a tam hodinu čekáme na ledovcolezce z druhé skupiny. Je tam volné wifi, tak posílám babičce další fotky a vysmívám se kolegům v práci přes ICQ. S dorazivší skupinkou pak odjíždíme zpět do Sjoa na poslední přespání. Cestou zastavujeme na prohlídku sloupového kostela v Lomu, kde odlovíme další keš. Po návratu a večeři jdeme s Pavlou a Bobem zkusit poslední keš nedaleko naší ubytovny, ale po hodině prohledávání mostu a okolí to zklamaně vzdáváme. Pak s průvodcem Honzou rovnáme dluhy, Pavla dostává trolla za nalezení piva v Carlsbergu a když už je ten poslední večer, posedíme na schodech před naším bungalovem déle, než obvykle. Opravdu déle, protože najednou je půl sedmé ráno a jdeme na snídani.

 

Čtvrtek - Oslo, muzeum Kon-Tiki, Frogner park, čekání na trajekt

Po snídani jedeme do Osla a já v autobuse doháním spánkový deficit z noci. V Osle navštívíme muzeum lodi Fram postavené polárníkem Fridtjofem Nansenem. Lodí lze volně procházet, ale nemají tam klimatizaci a je tam vedro jako v peci. Ono vůbec celý tenhle zájezd bylo docela horko na to, že jsme sebou měli dokonce rukavice, svetry a čepice.

Po jedné lodi zamíříme naproti do muzea Kon-Tiki a Ra Thora Heyerdahla. Následuje přejezd do Frogner parku, kde je k vidění cca 650 postav norského sochaře Gustava Vigelanda, které zobrazují koloběh lidského života, vztahy mezi mužem a ženou a mezi rodiči a dětmi. Tolik příručka. Některé sousoší působí velice... jak to slušně říct... podivně. Alespoň tedy na mně. Po prohlídce si u vchodu odlovíme s pomocí Honzy keš a pak se vydáváme do centra Osla shánět něco na večeři na trajektu.

Klikněte pro větší obrázek
Ra

Klikněte pro větší obrázek
Frogner park

Klikněte pro větší obrázek
Oslo

Klikněte pro větší obrázek
Radnice v Oslu

Klikněte pro větší obrázek
Na trajektu

Klikněte pro větší obrázek
Mini cela

V centru je to jako v Praze na Václaváku. Plno lidí a chaosu. Dvě hodiny volna, které jsme dostali, se nám zdají nekonečné. Konečně se vypravujeme k nástupišti na trajekt Stena Line, kde po proškolení a sebrání si osobního zavazadla nastupujeme do dvanáctipatrové lodi. Jímá mě děs, protože mi to tu připomíná letiště před čtyřmi lety. Naše "kajuta" je ve druhém z dvanácti pater. Jde o místnůstku o rozměrech odhadem 4x3 metry se čtyřmi lůžky, koupelnou, WC, nočním stolkem a věšákem. Při vstupu si říkám, že konečně poznám, jaké je to bydlet v cele. Jsme nejníže ze všech. Nad námi jsou dokonce i autobusy a auta. Kajuta nemá okna (ještě že tak, protože jinak bychom sledovali podmořský život) a případnou poruchu motoru bychom slyšeli první, protože motory hučí přímo vedle nás. Najednou zjišťuji, že netrpím pouze občasnou úzkostí, ale zřejmě i klaustrofobií, protože mám pocit, že mě ta minikabinka musí rozdrtit. Jdu spát brzy, ale několikrát se v noci probudím a zkoumám pravidelnost zvuku motoru a nohou na podlaze ověřuju, že nám do kabiny nezatéká a neplavou tam ryby.

 

Pátek, sobota - oceánografické centrum Grenaa, skanzen Den Gamle By, návrat domů

Poměrně nehezký zážitek z noci byl vynahrazen bohatou snídaní. Je docela zábavné sledovat jednu německou důchodkyni, která si nakladla na tác porci jídla, kterou by se nasytila menší somálská škola a poměrně statečně si to soukala do hrdla. Později jsem ji viděl při výstupu, takže to zvládla. V 7:30 se nedočkavě tlačíme u východu a vystupujeme na pevnou půdu Frederikshavnu. Čekají nás poslední dvě atrakce zájezdu - oceánografické centrum Grenaa a skanzen starého města Den Gamle By. V Greně to bylo fajn. Bazén se žraloky, pod kterým vedl prosklený tunel, 3D kino promítající krátký film z podmořského prostředí, simulátor batyskafu, mininádrž se zábavným rejnokem, který půlkou těla vyčníval nad hladinu, točil se kolem své osy a nechal se hladit. Osobně si myslím, že byl nemocný, ale možná byl cvičený. Jeden zvláště odvážný tatínek nad nádrž nastrčil své batole, aby si rejnočka pohladilo. V mysli mi vyvstal obraz, kterak totéž činí nad bazénem se žraloky :-) Mimochodem, krmení žraloků byla docela nuda. Krmič musel rybami plácat o hladinu vody, aby si ty přežrané potvory připluly ukousnout. Venku pak, ohraničení haldou kamenů od moře, plavali tuleni. Terry se do těchto zadumaně vyhlížejících tvorů okamžitě zamilovala a prohlašovala, že tam chce zůstat. Uklidnila se až po koupi plyšového minituleňka, kterého si pojmenovala Síl.

Klikněte pro větší obrázek
Snídaně na trajektu

Klikněte pro větší obrázek
Přátelský rejnok

Klikněte pro větší obrázek
Krmení tuleňů

Klikněte pro větší obrázek
Den Gamle By

Klikněte pro větší obrázek
Naše skupinka

Klikněte pro větší obrázek
Převozníci

Poslední zastávkou bylo městečko Arhus se skanzenem Den Gamle By. Což o to, skanzen je to pěkný a dokonce se v něm pohybují dobově oblečení lidé simulující život před třemi sty lety, ale dvě hodiny času, abychom natáhli dobu příjezdu do Česka, nám přišlo kapku hodně. Obzvláště v tom vedru.

Pak už se skládáme do svých pohodlně/nepohodlných sedaček a vyrážíme domů. Z cesty si pamatuju počáteční kolonu, kterou nám řidiči zpříjemnili stylově filmem Účastníci zájezdu a pak několik zastávek na nočních německých pumpách kvůli WC. Německé záchodky bývají placené, většinou je to půl eura. Je zajímavé sledovat skupinu osob stojících u pisoáru a prázdný talířek na mince při odchodu z WC. Inu, hoď kamenem, kdož jsi bez viny. Ještě, že tam zůstal alespoň ten talířek :-) Kolem druhé hodiny vystupuje náš průvodce někde u Berlína a přesedá na autobus se zájezdem mířícím zpět do Norska, aby si celý tenhle devítidenní kolotoč zopakoval znovu. Obdivuji ho. Okolo půl šesté překračujeme hranice s Českem a později stavíme ještě v Jablonci nad Nisou, abychom se rozloučili s částí zájezdníků. Autobusem naposledy zavane parfém Rumové víly. Naše poslední zastávka je v motorestu u Čendy. Pak už nás po skoro 24 hodinách strávených v autobuse čeká rodná Ostrava.

Po předloňském Švédsku, které mě absolutně nadchlo, jsem si letos říkal, jestli to bude stejné, nebo to bylo jen momentální okouzlení něčím jiným, než je pravidelné letní Chorvatsko. Kdyby obsahem celého tohoto článku byla několikrát opakovaná věta Norsko je nádherné, přesně by to vystihovalo moje pocity. Norsko mě nadchlo svou přírodou, národními parky a prostředím vůbec. Náš průvodce byl ještě lepší, než předloni a v podstatě nebylo téma, o kterém by nic nevěděl. Pokud pojedete do Norska s cestovkou Scandia Czech, vyžádejte si pana Honzu Horného. Nebudete litovat.

Klikněte pro větší obrázek

Sbohem, Norsko! Že by příště Finsko?