1. den
Vyjeli jsme zhruba ve čtvrt na dvě. Až do Mikulova řídila opět Pavla, což cestáři asi předem tušili, protože jí připravili asi 7 uzavírek a přejezdů mezi světelnými označovacími kužely. Navrhoval jsem pro zpestření jízdy slalom, ale byl jsem odkázán do ... patřičných mezí. Česko - rakouské hranice naprosto v pohodě. Vídeň po páté ráno byla poměrně prázdná. Pomalu začínalo svítat a u mně se začal projevovat spánkový dluh. Děti spokojeně oddechovaly a já jim tak záviděl. Za Vídní pauza na protažení a jede se dál - únava přetrvává. Nepomáhají ani vitadrinky, ani bonbóny pro řidiče. Mimochodem, drazí výrobci, jděte se s oběma produkty vycpat! Slouží jen k tahání peněz z kapes důvěřivých spotřebitelů.
Před Gratzem pauza na WC. Fujtajbl - kovový záchod bez desky, jehož větší část pokrýval obsah střev předchozího návštěvníka. Jak jen při odchodu naznačit člověku, který se dral dovnitř, že to nepatřilo mě... Hranice se Slovinskem - bez čekání. Ve Slovinsku jsme projeli jedním mýtem a nabrali benzín u pumpy OMV. Platili jsme kartou (Maestro) a bylo to dokonce rychlejší, než při platbách u nás. Ani PIN nechtěli. Slovinsko - Chorvatské hranice opět OK. Cestniny (mýta) celkem bez problémů až na Bosiljevo, kde jsme omylem sjeli dříve z dálnice - je tam Bosiljevo 1 a Bosiljevo 2 - zaplatili polovinu mýtného, pak chvilku přemýšleli nad mapou a následně jeli mýtnicí zpět. Předtím jsem byl vyslán jako zástupce rodiny a člověk ovládající nejvíce chorvatských slovíček (cca 7) zeptat se člověka na mýtnici na správnou cestu. Přivítal mě veselý mužík (podle dechu tak 3 - 4 Karlovačky - místní pivo) a ochotně mi poradil.
Konec cesty se neskutečně vlekl, ale před třetí hodinou jsme konečně odbočili na Tisno a po roce opět projeli přes jeho zvedací most, kolem zmrzlinárny Valentino a po pár kilometrech odbočovali na Jezera. Zaparkovali jsme přesně ve tři odpoledne po tisících ujetých kilometrech před restaurací Kandela, jejíž majitelkou je naše paní bytná a jali se hledat naše spolubydlící. Po úspěšném setkání jsme se vydali na místo, kde následujících deset dnů složíme své tělesné schránky. Apartmán je zhruba 100 metrů za Kandelou a na první pohled vypadal moc hezky, ovšem to jsme ještě nedošli na dvůr (viz foto). Inu co, loni jsme měli nádherný výhled na přístav, letos se budeme muset smířit s pohledem na neupravenou zahradu s uřízlým stromem a když se nám to omrzí, můžeme se dívat na dílnu s parkujícím vysokozdvižným vozíkem. Paní majitelka nás přivítala na můj vkus netradičně, když mě anglicky upozornila, že vedle nás bydlí dvě rodiny, které nemají rády dětský hluk. Ubytovali jsme se, provedli zběžnou prohlídku apartmánu, zkritizovali minikuchyňku, kterou zřejmě navrhnul člověk, který neuvažoval, že by se tam mělo připravovat jídlo a podivili se nad propanbutanovou bombou ke sporáku, nezakrytě umístěnou na terase, kde celý den pražilo slunce. Poté jsme se ještě šli smočit a ochutnat první letošní mořskou vodu a po ní šli na zmrzlinu.