Chorvatský deník 2004

Vyjeli jsme zhruba ve čtvrt na dvě. Až do Mikulova řídila opět Pavla, což cestáři asi předem tušili, protože jí připravili asi 7 uzavírek a přejezdů mezi světelnými označovacími kužely. Navrhoval jsem pro zpestření jízdy slalom, ale byl jsem odkázán do ... patřičných mezí. Česko - rakouské hranice naprosto v pohodě. Vídeň po páté ráno byla poměrně prázdná. Pomalu začínalo svítat a u mně se začal projevovat spánkový dluh. Děti spokojeně oddechovaly a já jim tak záviděl. Za Vídní pauza na protažení a jede se dál - únava přetrvává. Nepomáhají ani vitadrinky, ani bonbóny pro řidiče. Mimochodem, drazí výrobci, jděte se s oběma produkty vycpat! Slouží jen k tahání peněz z kapes důvěřivých spotřebitelů.

Před Gratzem pauza na WC. Fujtajbl - kovový záchod bez desky, jehož větší část pokrýval obsah střev předchozího návštěvníka. Jak jen při odchodu naznačit člověku, který se dral dovnitř, že to nepatřilo mě... Hranice se Slovinskem - bez čekání. Ve Slovinsku jsme projeli jedním mýtem a nabrali benzín u pumpy OMV. Platili jsme kartou (Maestro) a bylo to dokonce rychlejší, než při platbách u nás. Ani PIN nechtěli. Slovinsko - Chorvatské hranice opět OK. Cestniny (mýta) celkem bez problémů až na Bosiljevo, kde jsme omylem sjeli dříve z dálnice - je tam Bosiljevo 1 a Bosiljevo 2 - zaplatili polovinu mýtného, pak chvilku přemýšleli nad mapou a následně jeli mýtnicí zpět. Předtím jsem byl vyslán jako zástupce rodiny a člověk ovládající nejvíce chorvatských slovíček (cca 7) zeptat se člověka na mýtnici na správnou cestu. Přivítal mě veselý mužík (podle dechu tak 3 - 4 Karlovačky - místní pivo) a ochotně mi poradil.

Konec cesty se neskutečně vlekl, ale před třetí hodinou jsme konečně odbočili na Tisno a po roce opět projeli přes jeho zvedací most, kolem zmrzlinárny Valentino a po pár kilometrech odbočovali na Jezera. Zaparkovali jsme přesně ve tři odpoledne po tisících ujetých kilometrech před restaurací Kandela, jejíž majitelkou je naše paní bytná a jali se hledat naše spolubydlící. Po úspěšném setkání jsme se vydali na místo, kde následujících deset dnů složíme své tělesné schránky. Apartmán je zhruba 100 metrů za Kandelou a na první pohled vypadal moc hezky, ovšem to jsme ještě nedošli na dvůr (viz foto). Inu co, loni jsme měli nádherný výhled na přístav, letos se budeme muset smířit s pohledem na neupravenou zahradu s uřízlým stromem a když se nám to omrzí, můžeme se dívat na dílnu s parkujícím vysokozdvižným vozíkem. Paní majitelka nás přivítala na můj vkus netradičně, když mě anglicky upozornila, že vedle nás bydlí dvě rodiny, které nemají rády dětský hluk. Ubytovali jsme se, provedli zběžnou prohlídku apartmánu, zkritizovali minikuchyňku, kterou zřejmě navrhnul člověk, který neuvažoval, že by se tam mělo připravovat jídlo a podivili se nad propanbutanovou bombou ke sporáku, nezakrytě umístěnou na terase, kde celý den pražilo slunce. Poté jsme se ještě šli smočit a ochutnat první letošní mořskou vodu a po ní šli na zmrzlinu.

Ráno Kromašna Luka (viz loňský deník). Naše místo obsazeno nahou Italkou. Kotvíme kousek od mola vlevo. Je tam příšerně přeježkováno a tak chodíme do vody v gumových botách. Luboš se mi posmívá, že rozhodně nepatří na nohy. Poprvé po roce se potápím (bože, jak já miluju volný pohyb pod vodou...). Při té příležitosti zjišťuji, že mé draze vypadající potapěčské brýle za 350,- korun svůj účel plní jen zčásti, neboť do nich při ponoření pod vodu silně teče. Zatím jsem nezjistil kudy a tak dobu ponoru vždy zkracuji na nezbytné minimum, což začíná být lehce otravné. Před dvanáctou jdeme na oběd (rajská a segedin) a honem zpět. Pokračujeme ve vodních hrátkách. Děti hledají mušle, Velká našla živou hvězdici. Končíme po šesté večer, ale Luboš s dětmi ještě zůstává. Po návratu jedem konečně do Tisna k Valentinovi na zmrzlinu, která mi byla slíbena již loni při odjezdu a následně pak letos při příjezdu - v obou případech zůstalo jen u slibů. Lížeme zmrzlinu (stejně jako loni megakopeček za 3 kuny), posloucháme jakousi místní dechovku hrající falešně pochodové skladby a zastavujeme u zajímavé lodi. Malý si všimne, že se ve vodě pohybuje blikající červené světýlko. Vypadá to, jakoby tam spadl cyklista. Odjíždíme zpět do Jezer a večer se jdeme podívat na místní zábavu, ale Malému se chce spát a tak se sami dva vracíme a jdeme spát.

Ráno je zamračeno a tak jdeme jen na minipláž v Jezerech, od loňska přezdívanou Kačok. Jsme tam skoro sami. Testujeme klouzačku, která tady loni nebyla, skáčeme do vody a slunci to nakonec nedá a vykoukne, načež se náhle pláž naplní lidmi. K poledni jdeme na oběd (čočková polévka a nudle s mákem - miluju cokoli s mákem). Po obědě pořádají děti burzu škeblí a ježků na balkóně našeho apartmánu a pak si jdou hrát do pokoje.

Odpoledne sprchlo a je lehce zamračeno. Asi nikam nepůjdeme. Ejhle, přírodo - vyčasilo se. Šli jsme jen my dva s Malým na Kačok. Blbli jsme s balonem a klouzali. Později přišly i holky. Po návratu jsme se vyrazili osvěžit zmrzlinou a později si dali scrabble.

Vstal jsem ráno dřív než ostatní a vyrazil do obchodu doplnit proviant. Opravdu zbožňuju česko-chorvatsko-rusko-ruční domluvu. Cestou zpět jsem koupil na místním tržišti (jeden člověk a tři přepravky ovoce) švestky a meloun. Po snídani jsme jeli opět na Kromašnou Luku a užívali otevřeného moře. Mé drahé brýle stále trvají na svém a provádí vnitřní samočištění skel v nejnevhodnější dobu, tedy většinou pod hladinou. I přesto jsem nalovil pár mušlí a několik ježčích ulit. Na oběd byla hrachovka a čína strejdy Bena. Po obědě jsme jeli jen my tři, protože u Pavly se opět projevila její sluneční alergie. Děti řádily ve vodě i na břehu - hledaly vlastní ostrovy na kamenitém břehu. Kolem čtvrt na šest jsme se vydali zpět na základnu. Na rozcestí na Kromašnou jsme prozkoumali druhou cestu, která nás po pár kilometrech úzkou pěšinou, kde se dvě auta stěží minou, přivedla do přístaviště lodí. Po večeři jsme vyjeli do Tisna na zmrzku. Jo jo - nad čokoládovou prostě není.

Dopoledne jedeme na Kromašnou. Už to není takové nadšení jako loni. Chtělo by to asi změnit pláž. Vyrazil jsem sám se svými skvělými brýlemi, šnorchlem a ploutvemi na delší plavbu na místo, kde příbuzní našich spolubydlících nacházejí krásné škeble, hvězdice a další mořskou havěť. Podobně jako když jdu na houby. Všichni se vracejí z lesa s plnými koši, jen já ne - přinesl jsem jednoho ježka a tři vcelku pěkné mušle. Cestou tam jsem, šlapaje vodu, asi 15 krát vyléval vodu z brýlí, což je prachbídná věc, když si člověk nemůže stoupnout na pevnou zem. Po obědě (špagety) jsme vyrazili bez Pavly (opět ta alergie). Své brýle jsem v duchu proklel a tak se Luboš nabídl, že bych si mohl půjčit jeho. Šestý smysl mě varoval, ale neposlechl jsem. Při nasazování se ozvalo zřetelné TRH a brýle byly rázem k nepotřebě. No nejsem já smolař? Naštěstí to spravila guma z mých loňských brýlí.

Večer měl být na nedalekém náměstíčku dětský maškarní bál. Děti plánovaly celý den, za co půjdou. Holky se nastrojily coby havajské tanečnice a Malý s pomocí Lubošových ponožek (na co si někdo probůh bere do chorvatska podkolínka ;-), svého fotbalového Baroš-Dresu a trochy Lubošova gelu ze sebe udělal mini-Baroše. Karneval byl skvělý, děti dokonce byly na pódiu, kde se s nimi moderátorka akce snažila zapříst rozhovor chorvatsky. Mimochodem, víte jak se řekne fotbalista? Nogometar :-) Když byla akce v nejlepším, spustil se takový slejvák, že jsme sotva stačili doběhnout, chráníce si záznamovou techniku, do apartmánu.

Ráno jsem vstal nějak divně. Motá se mi šiška. Doufám, že nejsem užehnut či upálen. Po snídani jak jinak - Kromašna. Po zaparkování se nám jako vždy otevírá nádherné panorama souostroví Kornati nasvíceného nízkým sluncem. Vlevo kotví jachta (podle vlajky rakouská). Jsme na našem místě opět první a chystáme se vrhnout do chladivých vln. Ještě že jsem šel první. Těsně jsem zastavil před prvním kajakem barvy mléčné čokolády. Chvilku mi to nedocházelo. Plulo jich tam sedm! Ta rakouská prasata si tam ráno připlula, nikde nikdo, no tak co, tak tady vypustíme náš záchod ne? Co se s tím budem vláčet. Hnus, hnus, hnus! Ještě, že měli dostatek vlákniny ve stravě. Malá rada: nikdy si neberte na lovení plovoucích exkrementů cokoli jiného, než placatý kámen. Nikdy! Prostě ráno jako malované...

Na oběd byla fazolačka a torteliny. Po obědě jsme si chvilku odpočali (no spíše jen já) a jeli zpátky. Těmi strašlivými brýlemi asi brzy mrštím o skálu. Plavu si, zahlédnu něco zajímavého na dně, potopím se, brýle zhruba v polovině ponoru spustí svůj automatický samočistící režim a náhle nevidím nic. Děs! Ale i s tímto hendikepem (nebo jak se to píše) jsem dnes nalovil dětem slušnou úrodu ježčích schránek. Po koupání a večeři se jdeme podívat na nedaleký kostel u Tisna. Vede tam kamenitá stezka, na kterou rozhodně nedoporučuji sandály.

Později v Jezerech jsme si nejprve dali zmrzlinu a pak se šli poohlížet po nějaké lodi, provozující vyhlídkové plavby na Kornati (loni jsme to prošvihli), případně okruh kolem ostrova Murter. Narazili jsme na loď s názvem Barka Meri, kde se s námi snažili domluvit tři u ní sedící chlapíci nejprve chorvatsky, později anglicky a nakonec posunkovou řečí. Poslední větě jsem porozuměl - máme počkat na kapitána, který měl přijít do pěti minut. A skutečně - po pěti minutách se k lodi přiblížil šedovlasý chlap v rudém tílku s demižonem rakije v každé ruce. Ostatně, co by to bylo za námořníka, kdyby byl ještě v devět večer střízliv. Domlouvali jsme se snad deset minut ("...ceši? nema problěm...") a nakonec se domluvili na středu. Dokonce je to nějaký příbuzný naší bytné. Ale ten první pohled opravdu stál za to. Ještě mu chyběl papoušek na rameni. Pak jsme si ještě koupili pizzu, dali si při čekání dvě deci červeného a šli domů. Večer jsme hráli scrabble a popíjeli.

Po snídani jdeme tentokrát na Lubošem a dětmi oblíbený Kačok. Děti řádí opět na klouzačce, kterou má Luboš jakožto živitel rodiny zakázánu (ale stejně klouže). Velká skáče parádní šipky z betonového "můstku" vedle klouzačky a Malý mě už ke skokům a klouzání nepotřebuje. Skočí, vynoří se, vyplivne vodu a hned "pádluje" k nejbližší mělčině. Velká mě stejně jako v minulých letech upozorňuje na toplessky (osoby ženského pohlaví, rozličného věku a fyzického stavu bez horního dílu plavek), což je v některých případech tedy opravdu síla. Milé ženy, obzvláště vy, co máte prsa lehce pod pasem, proč musíte obšťastňovat nás, milovníky ladných drobných křivek tímto, dle vás, impozantním pohledem? Po obědě (makarony s kuřecím masem) jdeme zpět a poprvé zkouším klouzačku i já. To je boží! Hernajs, jak jsem bez toho mohl dříve žít? ;-) Velká zkouší, jak daleko doplave a s ostudou tady veřejně prohlašuji, že plave rychleji než já. Když už jsme oba téměř v plavební dráze lodí vyplouvajících z přístaviště, navrhuji cestu zpátky, což nese s nelibostí a dokonce zaslechnu polohlasem pronesené jakési slovo podobné slovíčku "strašpytle". Opravdu se proti loňsku výrazně zlepšila. Holt, je po mě. Já vodu miluju.

Večer bloumáme přístavem se zmrzlinami v rukou a Malým s kopačákem u nohy. Nedaleko je totiž minifotbalové hřiště, které ohraničuje ze stran klec a Malý by si rád už od loňska v ní zahrál. Bohužel, vždy je někdo rychlejší. Po setmění jdeme s Lubošem potvrdit náš zítřejší lodní výlet a poptat se, zda by nebyla ještě dvě volná místa pro Luboše a dcerku Lucku. Kapitán se tváří, jakože mě vidí porvé v životě. No doufejme, že zítra trefí zpět do přístavu.

Po návratu hrajeme scrabble, tentokrát na vedlejší terase. Katka (Lubovic žena) si jako vždy už od 3/4 na 10 stěžuje, že se jí chce spát a po jednom kole odchází na záchod. Když se nevrací ani po dvaceti minutách, jdeme ji hledat a nacházíme ji v poloze ležmo na posteli.

Ráno nabalíme 3, slovy tři, zavazadla (batoh s foto a video technikou, košík s občerstvením a tašku s věcmi na plavání) a míříme k Barce Meri. Cestou se dohadujeme, zda nebudeme platit za naše bágly jako za dalšího člena rodiny. Před lodí už čeká skupinka čtyř dospělých a čtyř dětí. Bližším ohledáním zjišťujeme, že jsou to Slováci. Kapitán přichází chvíli po půl deváté, kdy už se mělo vyplouvat a hýří dobrou náladou. Nejsem si jist svou reakcí na výkyvy nepříliš velké lodi a tak si beru půlku kinedrylu. Ráno jsme chtěli dát pro jistotu i dětem, ale nemohli jsme jej najít a tak jsme jim dali jakési vitamíny s tím, že je to kinedryl. Beztak už si delší dobu myslíme, že nevolnost našich dětí při cestování autem je spíše psychického rázu (opravdu - děti přestály celou plavbu v pohodě, blbě bylo akorát mě).

Vyplouváme a za sebou necháváme přístav Jezera. Kapitán něco poutavě vypráví chorvatské rodině, která přistoupila na poslední chvíli, zřejmě o historii a já se jako každoročně zapřísahávám, že následující rok věnuji studiu chorvatského jazyka. Po chvilce jde ven z mražáku jakási minerálka a já podle větvičky uvnitř usuzuji, že na téhle si děti nepochutnají. Hmm, rakija a silná! S tím kinedrylem se určitě nějak v žaludku domluví.

Stojíme v Tisnu a čekáme na devět hodin, kdy se zvedá most a my budeme moci proplout. Druhá rakija. Moře je tak krásné. Uvažuji o tom, že bych se mohl stát námořníkem. Svět z paluby lodi je tak nádherný. Stavíme na půl hodiny v Murteru, dáváme si kavu sa šlagom (kafe se šlehačkou) a sladoled (zmrzlinu) a svět je nádherný. Při návratu k lodi vidíme kapitána s igelitkou okurek, rajčat a malých rybek. A já naiva si myslel, že si oběd ulovíme. Cesta pokračuje. Dětem je povolen pobyt na přídi a velice se jim tam líbí. Luboš chce vyfotit jako Jack a Rose z Titanicu :-) Ach, rakijo rakijo. Proplouváme kolem Kromašne Luky a pak už kotvíme v našem známém přístavišti, kde budeme obědvat. Máme hodinku na koupání. Luboš s potapěčskými brýlemi zjišťuje, že s odpadky se tady moc nemazlí a nadále se odmítá potápět. Po hodince zahouká siréna a my jdeme jíst.

Podávají se dokřupava opečené rybičky (velikost okolo 7 cm, bez hlav, takže se dají sníst celé a křupou jako chipsy), zeleninový salát z okurek a rajčat s olivovo-octovou zálivkou, chleba a bílé víno. Moc si pochutnávám narozdíl od Malého, který kousíček okusil a nadále trvá na obědu složeném z chleba a džusu. Loď se příjemně houpá a já se cpu rybkama jak Kocour z Červeného trpaslíka, což není ideální dvojkombinace, jak vzápětí zjišťuji. Musím na pevnou zem! Zbytek času do vyplutí trávím zadumán na pevnině. Ani cestu zpět už si nevychutnávám tak, jako dopoledne a popírám, že jsem kdy prohlásil, že budu námořníkem. Po příjezdu zaplatíme (400 kun za tři dospělé a tři děti) a pomalu se odebíráme do apartmánu.

Je mi blbě. Pocit "jako na lodi" mám i večer, kdy jdeme na zmrzlinu. Pohled na houpající se čluny ... no škoda mluvit. Asi půjdu dříve spát. Stavujeme se v pekárně pro chleba a něco na večeři a já říkám Malému, ať nechá míč před obchodem. Je to malá pekárnička, ven je vidět a tak mi to nepřijde divné. Ostatně, auta tu taky nechávají s otevřenými okny. Je to divné, ale nekrade se tu. Při nákupu dáváme přednost dvěma malým němkám, protože děti se nemohou rozhodnout, co si dají. Chyba! Velká chyba! Když vyjdeme ven, míč je pryč a nikdo jiný tudy podle mého názoru nešel. No doprčic! Dárek od babičky. Míč se všemi zápasy základní skupiny Euro 2004 včetně vlajek států... Chvilku bloumáme přístavem a hledáme dvojici mladých blondýnek s dlouhými prsty, ale marně. Mor a neštovice na ně! Vracíme se domů a dáváme si jedno rodinné kolo Farmáře. Po výhře jsem zahnán do postele, protože podlaha se pořád houpá. Doufám, že to do rána přejde...

Děti ráno spí skoro do desíti - asi už to potřebovaly. Já si stále plavu se svou lodí. Posnídáme a jedeme se kouknout na kostel do nedalekého městečka Betina, protože je lehce zamračeno. Dle zákona schválnosti se cestou vyjasní a slunce plní plán jako každý den a my bloumáme v příšerném vedru Betinou hledajíce kostel. Do cesty nám ovšem zákeřně vstupuje cukrárna a tak si dáváme Ice Cafee, zmrzlinu a kostel necháváme kostelem. Po návratu z Betiny jsme pojedli a jeli na Kromašnou. "Naše" místo bylo obsazeno Čechy a tak zůstáváme hned na kraji u té kamenné hrázky, respektive jejího zbytku. Ovšem to okolí! Ti lidi jsou taková prasata, to je neskutečné! PET lahve, sáčky od bonbonů, dokonce obal od másla a to všechno ve vodě. Aby se člověk dostal dál od břehu, musí se nejprve prodrat vrstvou naplavené trávy, těsně minout zbytky cigaret (hele, tamhle snad plave zbytek jointa!), různé plovoucí kousky igelitových tašek a další rozličný humus. Vydržíme tam asi dvě hodiny a odcházíme, když najdu asi deset metrů od břehu plovoucí černé skvrny - zřejmě olej z nedaleko parkujících jachet. Hnus!

Doma se děti daly do kreslení a vydrželo jim to až do sedmi. Jsou tady schopni využít jakýkoli čistý papír - druhou stranu itineráře, můj blok na zápisky. Bohužel, toaletní papír je příliš měkký. Po večeři jedeme do Tisna na zmrzlinu a děti nás velice mile překvapují tím, že kuny, které si spořily na hopsíky (oblíbené gumové skákací míčky z automatu z loňska), investují do pozvání nás dvou na pohár. No nejsou skvělé? :-) V Tisnu jsme si dali skvělou pizzu (děti Margaritu a my se čtyřmi druhy sýra) v Buffet Fontana a doslova jsme se přežrali k prasknutí, protože to byla porce jako volant z Wartburga. Pak jsme se už za tmy flákli tržištěm a vrátili se domů. Dlouho jsem nemohl usnout, ale nutno dodat, že má loď konečně přistála.

Poslední den před odjezdem máme v plánu dopoledne ještě zalovit na Kromašné a odpoledne zařádit na Kačoku. Ráno je zataženo, což nás - mořské vlky vůbec neodradí a po snídani už míříme na naše, tentokráte volné místo. Pavla s Malým projde břeh a najde spoustu mušlí a jednu hvězdici. Já dávám poslední šanci svým brýlím a nalovím asi deset ježčích ulit, samozřejmě za pravidelného vylévání vody, jak jinak. Napadlo mě, že kdyby se do nich zabudovala hadička s minimotorkem například z autodráhy, který by fungoval jako čerpadélko ... no nic. Asi je dneska nechám na pláži, ať se případný nadšený nálezce vztekne.

Po obědě a chvilce relaxace jsme naposledy vyrazili na Kačok. Klouzačka i skákací betonový můstek byly obsazeny šílenými skokany, kteří předváděli, jak se dostat do vody co nejvíce možnými způsoby. Chvilku jsme si jen tak plavali v malé vodě. Pak mě něco píchlo do nohy. Naivně jsem si myslel, že je to padající kamínek, ale Lubošem a sestřenicí jeho ženy jsem byl ubezpečen, že kamínky nemají zuby a nejdou po zraněních. Když mě ta nenechavá ryba kousla podruhé do stejného místa, už jsem se do vody nevrátil. Co kdyby to nebyla běžná ryba, že? Lidé si berou do vody své čtyřnohé miláčky, tak proč by někdo nemohl venčit piraňu?

Asi v pět jsme se sbalili, zamávali Kačoku, stavili se k paní Ireně koupit rakiju (reklama: 30 kun za litr) a zajeli do přístavu doplnit palivo na cestu. Není to klasická pumpa, ale jedna její část slouží pro doplňování paliva lodím a druhá pro auta. Vedle stojanu stál klučina, odhadem tak pětadvacet a když nás zmerčil, popadl hadici a já si vzpomněl na varování na diskusním fóru o Chorvatsku, jak jsou tam místní pumpaři "šikovní". A opravdu. Řekl jsem mu, že chci jen třicet litrů. Jal se čepovat a já upřeně sledoval čísla na pumpě. Najednou cvak, všechna čísla zmizela, pumpař zahrál vyděšený výraz a prý "Pumpa error". Tak jsem zopakoval několikrát částku, která byla na displeji před výpadkem, načež pumpa naskočila vynulovaná. Pokračoval až do mého STOP. Ale třeba mu křivdím...

Pavla pak šla balit a já s Lubošem jsme šli zaplatit pobyt. To byl taky zážitek, viz závěr.

K večeru jsme jeli do Tisna na tržiště koupit si nějaké suvenýry a děti nám koupily místo pohárů slibované zmrzky.

Odjezd jsme naplánovali na pět hodin. Naši spolubydlící odjížděli o půl třetí ráno. Vím to naprosto přesně, protože motor jejich vozítka zněl tichou nocí jako motorová pila. Tak jsem jim alespoň zamával a zdálo se mi, že mi také mávali, ale později to popřeli, takže jsem možná ani u toho okna o půl třetí ráno nestál, za což bych dal krk... Podařilo se nám skutečně přesně dle plánu vyjet v pět nula pět a už jsme si to štrádovali směr nová dálnice. Na dálnici jsme vyjeli, když už začínalo svítat, ale vypadalo to, že se slunce neprodere přes mraky. A opravdu. Skoro celá cesta Chorvatskem proběhla pod hustou poklicí z mračen. Později jsme z ní doslova vyjeli (viz foto). Na stodvacátém kilometru jsme v protějším pruhu viděli ošklivou havárii, kterou jsem bohužel nestihl vyfotit. Obklopeno policisty a odtahováky tam leželo auto na střeše. Po pár metrech jsem si všiml, že původně asi jelo našim směrem, protože svodidla v délce asi 30 metrů z naší strany byla silně ohnutá. Zřejmě na ně chudák najel, vyhodilo ho to do protisměru a obrátilo na střechu. Dlouho jsem nemohl tu představu vypudit z hlavy...

Cesta dálnicí je pohodlná a na rozdíl od cesty tam se mi jelo opravdu skvěle. Pavle jsem dal do ruky foťák a poprosil ji, aby zdokumentovala cokoli, co má majáček, nebo hoří, případně se kolem toho pohybuje větší houf zmateně pobíhajících lidí. Pak přišla objížďka nedokončeného tunelu Mala Kapela a stojící kolona aut. Strávili jsme tam, pomalu se posouvajíce, skoro půl hodiny, než jsme dojeli k místu první havárie (viz foto - červený vůz). V duchu jsme politovali majitele a sunuli se dál, abychom po sto metrech objevili další, tentokráte hůře vypadající bouračku, kolem které se skoro nedalo projet (viz druhé foto - modrý mercedes). Lidé, proč jezdíte jako šílenci? Zbytek Chorvatska bez nehod. Ale hranice! Hodinová prodleva (je 10:40). Kolona zhruba 2 kilometry a krok sun krok. Ještě že jsem se nedal - když jsem asi 10 kilometrů od hranic pocítil přebytek tekutin a jídla ve svém těle a chtěl u nejbližší pumpy zastavit, nejmenovaný spolujezdec se mě jal přesvědčovat, ať to vydržím do Slovinska, že za hranicema je pumpa, kde stejně budem brát benzín. Už vidím, jak tam v té koloně vybíhám z auta někde do přilehlého lesíka a pak v podřepu sleduji odjíždějící fabii.

Nakonec to peklo skončilo a my pokračovali Slovinskem litujíce ty nešťastníky, kteří se rozhodli cestovat do Chorvatska v sobotu a většinu času strávili v několikakilometrové koloně před hranicemi. Zastavili jsme u první OMV pumpy ve Slovinsku. Benzín opět na kartu a opět bez nejmenších problému. Chtěl bych žít ve Slovinsku - v zemi, kde se během deseti dnů nezmění cena benzínu za litr ani o setinu tolaru. Cesta Slovinskem je krátká a za chvíli už jsme stáli v řadě na hranicích. Pak už následovalo jen nějakých 250 kilometrů Rakouskem do Vídně, zarámované do nádherně modré obloky s mráčky jako namalovanými. Z Vídně do Mikulova už je to coby kamenem dohodil, ovšem nesmí se před vámi schválně pomalu vléct pražák ve stříbrné Cordobě (tímto ho zdravím). Rozloučili jsme se s ním až na českých hranicích (16:30), kde se začalo povážlivě měnit počasí a před Brnem se spustil docela slušný slejvák. Stavili jsme se jako již tradičně na Rohlence (dětská menu s hračkami jsou vždy příjemnou tečkou za cestami) a po půlhodince už frčeli směr Ostrava.

Jeli jsme přes Frýdek, kde opět silně sprchlo a pak už na nás vykoukl první symbol Ostravy ze strany Frýdku - Makro - kde jsme byli před osmou večerní. Zastavili jsme se ještě u tchýně pro andulku, kterou nám těch deset dní hlídala a bez které děti odmítaly ten večer vybalovat věci a v devět jsme byli doma jako na koni.

Dovolená u moře se opět skvěle vyvedla. Hledáte-li jakékoli informace o Chorvatsku (jak a kdy nejlépe cestovat, kolik kde co stojí, zda se dá u benzínek platit kartami, na co si dávat pozor u pump, atd.), neváhejte a navštivte diskusní fórum na serveru chorvatsko.cz. Musím tu ale zmínit i pár negativních skutečností. Rád bych vychválil apartmán slečny Ivanky Milin stejně jako loňský apartmán paní Ireny Klarin do nebes, ale nemůžu. Proč?

• Člověka moc nepotěší, když jej hned při příjezdu majitelka varuje, že nahoře bydlí dvě rodiny, kterým vadí děti.
• Pozdravíte-li italské spolubydlící, o kterých byla řeč v prvním bodě chorvatsky, neodpoví, pozdravíte-li je anglicky, neodpoví, pozdravíte-li je italsky, neodpoví - možná jsou němí?
• Nejsou, druhý den jsem viděl z okna, jak na naše děti, hrající si na dvorku, procházející Ital syčel, aby byly tišší - podotýkám, že to bylo okolo páté hodiny večer.
• Snažil jsem se na ně syčet z okna po jedenácté v noci, když přijeli se svou Multiplou z nějaké vinné akce a byli hlučnější než všechny naše děti ve dne. Marně.
• Naši spolubydlící z vedlejšího pokoje mají dvouletou dcerku a děti se holt někdy projevují hlasitěji, to však ještě neznamená, že Ital z protějšího pokoje bez zaklepání vejde do jejich pokoje a italsky vykřikuje něco o odpolední siestě a klidu. Všem se nám pak zdálo, že majitelka je s nimi nějak moc zadobře. Zřejmě měli jiné peníze než my.
• Paní Irena se o nás loni starala jako o vlastní. Kdykoli jsme letos šli kolem, hned následovalo pozvání na víno, rakiji, a podobně. Letos nám za celých deset dní nikdo nevyměnil povlečení, v našem pokoji nebyl sušák na prádlo, z kuchyňské linky čouhaly dráty pod napětím (viz foto) a výhled z okna na dílnu taky nebyl nic moc. Na terase našich přátel byl talíř satelitu v tak "výhodné" poloze, že si o něj Luboš při vstávání ze židle roztrhl rameno.
• Poslední den při placení se nám paní majitelka snažila ulehčit práci s počítáním, když namísto 69 € za den částku automaticky zaokrouhlila na 70. Na naši námitku bez řečí začala psát novou stvrzenku na 69 €. Jedno €, co to je?, řeknete si možná, ale deset už jsou tři stovky a ve spojení s tzv. borovičnou taxou, o které v původní nabídce také nebyla řeč (mělo to stát 65 €) už je to dost peněz.
• Majitelka nám předala součet výsledné částky na stvrzence z restaurace, kterou vlastní. Na naše přání, že chceme papír s razítkem a částkou rozpočtenou na obě rodiny, se nejprve ptala proč, následně prohlásila, že to nejde, že nejsou firma, ale na naše naléhání se po patnácti minutách našla jak bumážka, tak razítko. Jojo, daně jsou svinstvo, že.
• Všechno je to v lidech...

Rada na závěr: tento apartmán mohu doporučit pouze bezdětným lidem, případně těm, kteří umí přeložit do italštiny větu "Přestaň syčet na mé děti a vypadni z mého pokoje, ty stupidní špagetožroute!".

Vaše názory k deníku