Chorvatský deník 2008 - Mala Duba

Letošní výběr dovolené nebyl vůbec jednoduchý. Dohodli jsme se totiž s dvěmi dalšími rodinami známých (v dalším textu jako Dymči a Radimi), že bychom mohli nachytat bronz na stejné pláži a znásobit tak výsledný prožitek z dovolené. Na cílovém státě jsme se víceméně shodli hned v lednu - Chorvatsko. Horší už to bylo s výběrem apartmánu. Někdo chtěl moře hned u dveří, jiný zase chtěl mít hospůdku s čepovaným pivem na dohled, jiný chtěl zase terasu, takže je celkem pochopitelné, že konečné rozhodnutí s výběrem padlo až někdy v březnu. Internetová nabídka byla sice celkem strohá, ale pan Kovačevič komunikoval celkem bryskně a tak jsme si domluvili ubytování, zaplatili zálohu a zbylé čtyři měsíce se těšili na společně strávené chvíle. Byli mezi námi i tací jedinci, kteří narušovali ideovou integritu kolektivu tvrzeními, že když není Mala Duba ani na mapách Google, tak prostě neexistuje a kdoví kde jsou naše peníze, ale ostatní mě okřikli a tak jsem uvěřil, že záloha odešla do správných rukou a my strávíme 11 dní pod střechou.

Dva dny před odjezdem jsme ještě uspořádali krátké výjezdní zasedání v jedné nálevně v Hrabůvce, abychom probrali poslední detaily akce. Zbylé dvě rodiny trvaly na cestě přes Maďarsko, ale my dle hesla "Zvyk je železná košile" chtěli jet přes Rakousko. Navíc už jsem měl nacpanou objížďku placeného úseku dálnice ve Slovinsku v navigaci a těch pět hodin klikání přece nevyhodím z okna. Aby bylo jasno, nevadí mi platit za dálnici, ale musí to být adekvátní. Devět kilometrů dálnice za 35 euro, tak to pardon. Zaplatili jsme a rozešli se s přáním šťastné cesty a srazu v pondělí okolo desáté v Male Dupě (ať už je to kdekoli).

Balíme a stresujeme se, že byt zůstane prázdný právě teď v tomto období, kdy domem bloumá multinárodní zástup dělníků. Dělají nám totiž okna a novou fasádu a tak se chodbami naší panelové králikárny toulají lidé rozmlouvající tu ukrajinsky, tu bulharsky a doufám, že ten člověk, co právě prošel s ručníkem na hlavě, byl soused a jen si sušil vlasy. Lešení kolem celého domu až do desátého patra mi taky nepřidává na klidu, ale couž - záloha je zaplacena, je nabaleno, tak musíme jet. Děj se vůle boží.

Vyjíždíme v pět večer. Cesta do Mikulova probíhá v až nezvyklé pohodě. V Mikulově bereme poslední český benzín (méně než obvykle, protože spotřeba je neuvěřitelných 6,4 litrů - zdá se, že jedeme na vzduch), dofoukáváme kola, svačíme řízky a vyrážíme do země větrných elektráren a sklepních zajatců. Před Vídní nás navigace provede jakýmisi neznámými oklikami přes Seyring a další vesničky, ale najednou jsme na A1 a svištíme směr Graz. Za Grazem začíná hlavní část cesty, kdy se ukáže, zda jsem ten objezd naplánoval správně. Před Šentilem sjíždíme doprava a kupodivu to funguje a tak kolem půl druhé projíždíme skoro bez zastavení chorvatské hranice, kde zrovna dělají osobní prohlídku jakémusi českému páru. Mají vyložený kufr a tváří se rozpačitě. V tichosti je politujeme a pokračujeme dál. Mám podezřele moc energie na to, že je před druhou hodinou ranní a tak jedu a jedu a jedu až za mýtnici za Zagrebem, kde před třetí už nemůžu a tak se přepínáme do sleep režimu a do půl šesté chrupeme na parkovišti za jakousi pumpou. Ráno je docela zima na kraťasy. Pokračujeme dál. Místy padá dokonce mlha. Že by to letos byla poněkud netradiční dovolená? Při vjezdu do tunelu Mala Kapela se těším na výjezd, kde je vždy úplně jiné počasí, ale když opět vidím mlhu, uvědomuju si, že ta změna je teprve za tunelem Sveti Rok. A opravdu. Skok o 10 stupňů nahoru. Když projíždíme kolem Murteru, zaráží nás v dálce souvislý dým. Zdá se, že snad hoří a opravdu. V úseku asi půl kilometru je vidět vypálená tráva a nad místem se snaží hasit několik letadel, které velmi efektně (alespoň pro nás) nabírají vodu z mořské hladiny. Na magistrále jsme po osmé, kdy asi všichni místní jedou zrovna do práce a je to tam místy krok sun krok. Nakonec v 11:40 zastavujeme v Male Dubě.

Naše přechodné nocležiště	Hoří?!	Mala Duba
"Skvěle" řešený strop	Výhled z terasy	Výhled na hory

Hned po příjezdů zajímavý zážitek. Po 1200 kilometrech už člověk není příliš svěží a může se mu stát, že poslechne spolujezdce (shodou okolností manželku), který tvrdí, že v té uzounké uličce musíme zahnout doleva (přitom ve zvacím mailu bylo slovo right). Projedeme několika úzkými dvorky a až už to nejde dál, vystoupím a s místním ochotným pánem rozmlouvám česko-chorvatsko-ručně, kde že to vlastně bydlíme. Když mi řekne, že se musíme vrátit na to úzké rozcestí a pokračovat doprava, poděkuju, v duchu vezmu několikrát boží jméno nadarmo a couvám stejnou cestou (zrcátka na zdi).

Apartmán je asi 50 metrů od místa, kde dočasně parkujeme. Po vynošení zavazadel totiž musím přeparkovat nahoru před odbočku na Malou Dubu, kde je několik parkovacích míst přímo na magistrále. Geniální! Cesta k apartmánu vede do kopce a musel ji vymýšlet někdo ultrachytrý. Je to totiž betonový skluz s drážkami. Vypadá to jako zamrzlé jezdící schody (název se ujme a později už ho používáme automaticky). Za deště, nebo s mokrými botami na plavání to bude jízda. Můj celkový první dojem je ten, že tu před časem naběhla banda penězchtivých Chorvatů a s výkřikem "Zbohatneme na turistice" začali stavět jeden apartmán vedle druhého. Když bylo dílo hotovo, jednoho z nich, který pronesl památnou větu "Ale jak se tady dostanou auta?", svrhli do moře. Jinak je ale Malá Duba pěkné minipidiměstečko. Jeden obchod (7 - 21 hodin každý den v týdnu, klimatizace), jedna restaurace s posezením s výhledem na moře (nesedat v mokrých plavkách na ratanové sedačky s polštáři), venku prodej zmrzliny za 5 kun kopeček, opodál jedna prodavačka ovoce a zeleniny (bude zmíněna později), oblázková pláž s jednou převlékárnou a sprchou a betonové molo pro lodě, většinu dne k dispozici pro šipekchtivé maniaky. Po vybalení jsme šli omrknout moře. Jako obvykle slané, čisté, žádní ježci, vcelku pohoda.

K večeru jsme si obešli pobřeží v délce asi 1 km, kdy už se nedalo jít dál a večer jsme pak poseděli a podřystali při vínku a pivu na naší terase. Všech šest dětí mezitím pořádalo vlastní párty na oslavu svých již proběhlých narozenin.

Máme nejvyšší apartmán v domě, o deset euro dražší než ostatní. To není chlubení, ale stížnost. Těch 10 euro by mi měli platit jako bolestné, protože architekt byl zřejmě tydýt. Jsme v podstatě pod střechou, takže cesta do ledničky, případně na pohovku u televize bývá v mém případě doprovázená přehlédnutím a následným bolestným válením se na zemi.

Dopoledne se rácháme ve vodě, pak oběd, chvilku relax a opět voda. K večeru jdeme na vycházku podél pobřeží, ale pro změnu směrem doprava (samozřejmě při pohledu na moře, ne zády k moři s pohledem na apartmán - ježíš, vždyť je to jedno :-) a zase kam až to jde. Pod skalnatým kamenitým kopcem je tam pěkná miniplážička akorát tak pro nás, ale tipuju, že bude obsazená hned zrána. Fotíme nádherný západ slunce. Večer je v Male Dubě akce "Ryba a víno za 15 kun plus místní Eva a Vašek jako bonus". Klávesák i kytarista se snaží, seč jim obě ruce a hlasivky stačí. Zazní dokonce i některé české skladby. Ryba byla skvělá, ale hudební produkci vynecháváme - později ji proti své vůli slyšíme z terasy. Naše dvě dospívající dcerky se někde toulají, s Dinem hrajeme karty a pak máme zase schůzi s dospělými na terase. Zdá se, že se z toho stane pěkná tradice.

Večerní grilování

Ráno jdeme s Dinem do místního supermarketu (kecám - má to rozměry našeho obýváku). Kupujeme snídani a pak jdeme k vodě. Co taky jiného u moře, že. Deku parkujeme ve stínu borovic. Docela fouká a voda je nezvykle studená. Nechce se mi do vody, protože vím, že bude ledová a tak polehávám ve stínu a vymýšlím povídku. Nesnáším dementy, co si nalepí deku 10 centimetrů od naší a zapálí si cigaretu (slušná verze pro Twitter: "Chlapka, ktery si vedle nasi deky zapalil cigaro, bych pretahl pres oblicej vyoperovanymi plicemi kuraka, ktery zemrel na rakovinu plic."). Po obědě jsme si konečně zahráli Osadníky z Katanu. Celou dobu jsem vedl, ale záludný Dino nakonec nějakým nepochopitelným způsobem vyhrál.

Odpoledne je "naše" pláž přecpaná k prasknutí, všichni se stahují do stínu. Patnáct centimetrů od místa, kde jsem měl dopoledne hlavu, je uvelebeno korpulentní pozadí jakési Chorvatky, takže můj výhled je doslova v ř... Z druhé strany nás okupuje česká dvojice. Nechápu lidi, kteří nikdy neslyšeli o pojmu osobní zóna.

Místní plavčík ;-)

Večer jdeme s Dinem hledat mušle podél pobřeží. Pár jich najde. Celkem fajn spolu pokecáme o holkách, o životě a tak. Je to moc pěkný podvečer. Na pobřeží vpravo je celkem dost míst, kde by se dalo usídlit s dekou, ale všechny jsou obsazené určitě hned zrána a navíc k některým je přístup dost krkolomným způsobem. Nevím, jak bychom se tam táhli s matracemi a plovacími pomůckami. Cestou zpátky mě Dino překvapuje, když mě zve za své na zmrzku. Pěkné zakončení procházky. Večer pak hrajeme karty a po desáté pokračuje náš pravidelný diskusně - společenský kroužek s občerstvením. Tentokrát popíjíme Plavac od místního vinaře, 20 kun za litr. Chuť nic moc extra, spíše nic, než moc, ale možná jsem rozmazlený víny z Moravy a ono to tak má chutnat.

Vsuvka z odpoledne. Radim našel v moři mobil. Sony Ericsson K750i ve stříbrné barvě, včetně chorvatské SIM karty (zablokovaná PINem). Někomu asi vypadl z lodi. Bohužel i s baterií, takže mu moc šancí nedávám, nicméně kutil ve mě ho večer rozebírá na prvočinitele, suší, čistí a doufá. Nechám ho proschnout do zítřka a uvidím.

Dino jde ráno pro snídani. Je to malý šikulka, jak se stará o blaho rodiny. Jednou z něj bude skvělý táta.

Dopoledne zase skáčeme a přesvědčíme dokonce i Radima (skoro čtyřicátník a jak pěkně mu jdou šipky ;-). Později už je na pláži zase deka na dece a vrcholem je Chorvat, který si dá svůj ručník přesně na místo, kde končí naše deka. Osobní zóna v praxi. Pak hrajeme na dece karty a čas pěkně plyne. Po obědě plánujeme zajet jen s Pavlou někam do obchodu, ale spánek je silnější. Asi budu muset omezit ta noční posezení. Po probuzení z komatu kolem čtvrté jdeme na pláž a zase skáčeme z mola.

Zvonice v Igrane

Babka z Mrazíka

Geocoin

Večer se vypravujeme autem do nedalekého městečka Ploče vyzvednout si jednu z naplánovaných kešek, ale navigace zřejmě oplývá umělou inteligencí (nebo jsem ji blbě nastavil) a zavede nás do blízkého městečka Igrane, kde je taky keška. Vyjíždíme úzkými uličkami až nahoru ke zvonici v italském stylu, parkujeme na jediném volném místě a pak vyrážíme do terénu. Cesta ke keši vede jakoby přes něčí neudržovanou zahradu. Cestou potkáváme místní babku jako z Mrazíka. Jde v hlubokém předklonu (viz foto) a na zádech nese asi dvacetimetrový strom rozřezaný na metrová polena. Chci ji zprvu vyfotit tváří v hrb, ale vrozená slušnost mi to nedovolí a tak počkám až projde a vemu ji zezadu. Nahoře na silnici babka shodí náklad a spolu s řidičem nového Clia nacpe obsah svých zad na zadní sedačku a odfrčí pryč. Mezitím nalézáme kešku, v ní geocoin a ke všemu jsme teprve pátí. Úspěch.

Večer opět drbeme na terase a snažíme se Iřyka přesvědčit o výhodách nakupování za pomocí auta. Marně...

Ráno jde Dino zase pro pečivo. Dopoledne máme deku skoro u mola a opět zdokonalujeme šipky. Zatímco Terry skáče šipky jak na mistrovství, já si ne a ne přikázat, že ty nohy prostě před dopadem nesmím ohnout a tak z mého pohledu dokonalé šipky zřejmě z venkovního pohledu vypadají jako placáky. Ale co, hlavně že mě to baví. Moře je dnes nějak divoké, vlny jsou největší za dosavadní pobyt. V Chorvatsku nezvyklé. Ráno se nějak přehřeju, nebo co, protože po obědě odpadnu a spím až do čtyř. K vodě jdu až před pátou, kdy už jdou skoro všichni zpět. U břehu se vystavuje celkem pěkná maminka nahoře bez a tak trávím dost času na dohled (už je mi lépe).

Po večeři jedeme do Drveniku, kde si dáváme zmrzlinu, nakupujeme zeleninu a suvenýry a procházíme se po pěkném pobřeží. Je tu lidí jako na Václaváku. Marně se snažím nalézt volný Wi-Fi hotspot (oblíbená kratochvíle na zahraničních dovolených), ale mám smůlu. Že bych byl závislák?

Jirka fotí můru na ruce ;-)

Večer si děti hrají v pokojíčku a my plkáme na terase a mezi hlty vína z místního supermarketu (však víte) za 18,50 kun plánujeme výlet do Splitu na neděli. Před koncem schůze Jirka fotí můru na ruce své ženy, ale z jeho pozice není jasné, zda fotí můru, nebo její výstřih a tak jdeme spát. Jo a dnes byl státní svátek = obchody měly zavřeno.

Dopoledne jako vždy plavání, okukování odhalených ženštin na pláži a nákup ovoce u místní zelinářky. Zajímavá osoba. Na pravou misku vah položí ovoce, či zeleninu, na levou závaží spojené šňůrkou, občas na levou zatlačí rukou, semtam hodí i nějaké to závaží do pravé misky a nakonec řekne nějakou sumu. Za celých 11 dní jsme nevysledovali vážící princip. Ale melouny a jablka má moc dobré.

Terčina nejobvyklejší poloha

Vlny jak byk

Odpoledne přinesl vítr od západu vlny podobné těm italským před dvěma lety. Dvě hodiny jsme se nechali houpat ve vlnách a blbli jako malí. Teda malí blbli jako normálně, ale my postarší. Tedy vlastně já :-) Večer jsem pak chodil jak námořník s absťákem.

Vstáváme v příšerných pět hodin, snídáme a v šest vyrážíme jako banda běženců (jen kufry nám chybí) zadní cestou k autům. Cesta do Splitu po magistrále je v neděli celkem pohodová, nicméně pomalá. Před osmou parkujeme ve Splitu na v tu dobu bezplatném parkovišti a vyrážíme směr Diokleciánův palác. Fotíme a obhlížíme kapli a za 10 kun se s Dinem vydáváme na vrchol zvonice. Cedule před vchodem hlásá, že vstup je na vlastní nebezpeči. Zprvu nechápu. Hned v prvním patře pochopím (viz foto). Nahoru stoupáme krok sun krok a já se modlím, aby ty železné traverzy, které drží to obvodové schodiště a vypadají tak křehce, nezazdíval při rekonstrukci padlé věže nějaký rakijí zmámený Chorvat. Shora je nádherný výhled na celý Split, čímž po sestupu ještě půldne prudím Pavlu a Terry, které nahoru nešly. Pak jdeme hledat Zlatou bránu a já v jedné uličce objevím nezabezpečenou zlatou Wi-Fi bránu a posílám babičce fotky, stahuji poštu, něco i twitnu a kdyby si majitel nevšiml, že mu začíná hořet router, snad bych i napsal článek na E-deník.

Diokleciánův palác
Zvoniec	Schodiště jak z Bradavic
	Uličky jak v Itálii	Zlatá brána
Noha svatého Řehoře... ta vlevo

Mezitím se na výstup do zvonice vydávají Dymči i s dětmi a mají štěstí, protože můžou vidět mechanismus zvonice v provozu - je totiž celá. Slyšet bít pět minut zvony půl metru od ucha je nezapomenutelný zážitek, zvláště pro Jirkovu ženu a obě děti.

My pak pokračujeme dál až na nábřeží, kde to smrdělo, jak ve sběrně zkažených vajec. Nedaleko byla směnárna, tak jsme doplnili nádrž s nápisem HRK a odlehčili nádrži s nápisem EUR. Fotilo se, kochalo se, pak jsme si dali kafe a Colu u parkoviště a poté vyrazili do Solinu, což je největší chorvatské archeologické naleziště - takové chorvatské Forum Romanum (vstupné 30 kun na osobu - děti zdarma - příjemný Chorvat jen pokynul rukou, když jsme chtěli platit). Zajímavé je, že vykopávky jsou mezi dálnicí, oplocenými zahrádkami a vilovou čtvrtí. Obhlídka to byla parádní. Obě děti pobíhaly bývalými římskými ulicemi a domy jako duchové malých Římanů. Počasí nám přálo, bylo celkem pod mrakem a ne příliš horko. Bloumali jsme tam skoro dvě hodiny a pak už jsme se vydali zpět do Male Duby. S mezizastávkou na obědopředvečeři v pizzerii Mario kousek za Splitem (volné Wi-Fi, díky) na skvělou pizzu a lasagne.

Solin

Večerní zasedání si ani nepamatuju (pokud vůbec bylo) - asi jsem byl tak unavený z těch zážitků.

Už připlouvá

Předvčerem nás na pláži oslovila paní nabízející výlety lodí. Podlehli jsme a na dnes si zakoupili výlet na Hvar spojený s plaváním, návštěvou městečka Sučuraj a obědem (ryba pečená na lodi). Před devátou ráno jsme stepovali na molu a ti citlivější z nás hodnotili kvalitu vln. Ve čtvrt na deset připlula loď (cca pro 30 lidí). Už když přistávala, měla výkyvy tak v rozmezí dvou metrů. Na palubě už bylo několik lidí z městečka Blato. Nastoupil jsem a začal přemlouvat žaludek, ať nechá ten chleba s marmeládou tam, kde je. Vypluli jsme a měli jsme se ještě zastavit pro poslední cestující do Poratu. Po vyplutí z přístavu se zdálo, že ne vše je tak, jak má být. A fakt. Nějaký místní chlapec (podle mého dement, podle něho chyba našich lodivodů) nechal v přístavu, kde normálně jezdí lodě, rozprostřenou asi 30 metrovou síť na ryby, která se rázem stala součástí lodního šroubu, hřídele a možná i částí motoru soudě podle ztrápených obličejů posádky. Zůstali jsme uvězněni v Poratu. Na dohled od pobřeží a přesto bezmocní. Místní potapěč (zřejmě otec toho "rybáře") se pokoušel pilkou na železo uvolnit síť vpletenou až kdoví kde, ale bez valného úspěchu. Něco ale zřejmě přeřízl, protože po nějaké době se na hladině objevila mastná olejovitá skrvna, na kterou posádka začala rozlévat jakýsi prostředek (podle vůně JAR). To mi nešlo dohromady s jejich výzvou, abychom odpočívali a třeba se i vykoupali, kterou pronesl kapitan chvilku předtím.

Zatím plujeme

A už ne

Majitel sítě

Stáli, či spíše pohupovali jsme se na vlnách dvě hodiny, aníž nám kdokoli z posádky cokoli řekl. Naše horní paluba začínala být postupem času značně nevrlá. Jednak nám bylo horko a jednak to začínalo vypadat, že celý výlet proběhne tady, protože posádka podle vůně začala péct ryby. Padaly hlášky "Uvidíte, oni nám dají najíst a budou to protahovat tak, aby nám nemuseli vrátit prachy". Vyvrcholilo to tím, že jsme se víceméně svorně (až na jednu polskou rodinu - Jacek, Agnieszka i dziecka) u kapitána dožadovali vrácení peněz a dopravení na břeh. Žádat po Chorvatovi vrácení peněz je asi totéž, jako hrát s hluchoněmým slovní fotbal a tak se kapitán rozličně ošíval, střídavě oznamoval, že ještě deset minut a poplujem, až nakonec naštval většinu horní paluby a my začali být dotěrnější. Skončilo to jeho naštvaným vyplacením peněz a "vysvětlování" mě, jakožto domnělému vůdci vzpoury, že to není jen tak, že jsme se mohli potopit na moři a že lítá a zařizuje a my takhle. Stál proti mě asi metr a kdyby ještě chvíli mluvil, možná mi i jednu natáhne. Zajímavé bylo, že v tuhle chvíli všichni ostatní mlčeli a čekali na své peníze. No nic. Skončilo to tak, že dolní paluba spokojeně přežvykovala pečenou rybu (odpadlíci) a polovina horní naskákala do vody a odplavala ke břehu (to musel být ze břehu zajímavý pohled - jako z Titanicu, jak kdosi prohlásil později) a druhou polovinu převezl na lodi otec toho chlapce, který to všechno způsobil, na břeh. Zprvu chtěl 10 kun za osobu, ale Hanka se tvářila tak vzpurně, že si to rozmyslel. Bezva výlet... Kupodivu se ale dětem líbil víc, než klasická vyjížďka. Hlavně ten konec.

Na banánu

Pěšky do Male Duby

Pěší cestou podél pobřeží zpět do male Duby (asi 2 km) jsme děti nechali alespoň projet na banánu jako odškodné. Terry s Kačkou pak zbytek cesty plavaly - borky. Pak jsme si dali na završení dne minioběd ve formě sendvičů se sýrem a šunkou v místním baru. Servírka z nás musela být vedle, protože jsem objednával šest kusů postupně skoro po jednom.

Včera jsem kolem osmé večer klidně usnul u Neklidu Jefferyho Deavera, čímž jsem přišel o pravidelné posezení na terase, protože jsem se vzbudil po jedenácté a bylo mi nějak hloupé tam jít a tak jsem přemýšlel, jak to zaonačit a než jsem to vymyslel, usnul jsem znovu a vzbudil se, když už byli všichni pryč. Smůla.

Ráno jsme si dali skvělé slanacy s donáškou od firmy Dino :-) Dopoledne se plavalo a potápělo jako vždy. Rozřezal jsem si dlaň - nic moc, délka 2 cm, hloubka 2 mm, ale furt to ve vodě mokvá. Hanka mi to ošetřila nějakým svinstvem a zapatlala zelenou vodičkou. Šlo by s tím možná dělat i tetování.

Relax v místní restauraci

Jau!

Chvilku před odchodem na oběd připluli klucí vopálený (jak je nazývá jeden známý z Prahy) s banánem a kruhama k našemu molu, načež se vytvořila fronta Čechů jako na mandarinky. Dino přišel s nápadem projet se na kruhu. Spočetli jsme zbylé kuny a souhlasili. Propočtem lidí na molu, délky plavby a počtu kruhů mi vyšlo, že na řadu přijdeme tak kolem tří a skoro jsem měl pravdu. Opálený Chorvat s ledvinkou plnou kun (dále jen kápo) měnil v průběhu dne pořadí čekajících jak se mu zachtělo a zřejmě jak mu byl kdo finančně sympatický, což mě po dvou hodinách přivedlo do podobného stavu, jako včera na lodi, protože už 3 krát jsem slyšel z jeho úst, že "jéště banána a pák už vy", ale pak se vždycky nějak vymluvil. Tu na vítr ("teď musi letět pádak"), tu na dvojici, která tam předtím zaručeně nebyla. Začínal jsem vidět v odstínu #701612. Před půl třetí konečně přikývl. Ostatně na mole jsme byli už jen my. Ufffff, letos mě chorvatští podnikatelé tak nějak serou.

Příprava na kruhy

A jedem!

Vem to nešť. Stálo to za to. Děti připluly totálně nadšené i když v zatáčkách to asi dost bolelo. Cestou při jedné zatáčce ztratili nejmenší Kačku, ale naštěstí se pro ni vrátili. Maminky si užívaly pohodlí paluby ("a sličného řidiče" - dodatek Pavly), kde fotily a kamerovaly.

Odpoledne, tedy spíše v podvečer jsme si šli ještě zaskákat a tu hodinu a půl jsme opravdu strávili na mole a skákali jak klokani. Na večer jsme měli v plánu pěší návštěvu Poratu, kde měl být rybí večer (totéž, co minulé úterý v Malé Dubě). Banda už tam jednou byla a šli cestou po pobřeží, ale dneska se Poseidon zřejmě naštval, že jsem odpoledne nechtěně zašlápl živého šneka a udělal nám z cesty vodní zážitek. Nebyli jsme ani v polovině cesty a byli jsme mokří skoro do pasu. Pak na jednom kritickém úseku šla malá Kačka kus před námi a zašla za roh. Šel jsem až skoro poslední, ale jakmile jsem se vynořil zpoza skály, Kačka stála obklopena rodiči a ostatními, tvář, tričko a kraťasy měla od krve a třásla se v šoku. Postupně jsme se dozvěděli, že jak podcházela jednu nižší skálu, zvedla se dřív, načež se praštila do hlavy a přišla vlna, která ji spláchla do vody. Byla celkem v šoku a ani se nedivím. Na temeni hlavy měla ošklivou ránu, která by u nás asi byla na šití, jenže kde hledat chirurga v Chorvatsku. Výlet jsme samozřejmě zrušili, opatrně se vrátili zpátky, rodiče jí to ošetřili a my se modlili, ať to není otřes mozku. Večer už hrála s dětma karty a všem povídala, jak se to vlastně stalo, tak to snad bude v pořádku.

Začátek neslavné cesty do Poratu

Kačka po úrazu

Začínám trpět plážovou ponorkovou nemocí. Asi už je čas jet domů. Nejvíc mi pijou krev ti, co na pláži musí hulit, pak se rozhlédnou, jestli je někdo nevidí a šup se špačkem na oblázky, však ono se to ztratí. Prasata!

Dopoledne nebyl ve vodě nikdo kromě Terry. Ta by tam snad i spala. Podezříváme ji, že má někde skrytá žábra. Kolem mola to vypadá, jakoby tam někdo vysypal koš se smetím. Obal od Snickers, spousta trávy, zbytky chleba a v dálce dva Češi hodnotící kvalitu vody větou "Hele, tu je nějaká mastná skvrna nebo co". Podél pláže je navíc nějaká pěna. Že by někomu vyteklo palivo a likvidoval to tím pseudoJarem, jako na našem lodním pseudovýletě v pondělí?

Když není písek...

Kačka byla i u vody a luštila křížovky, takže centrum myšlení je v pořádku :)

Odpoledne už byla voda čistá, ale asi mi něco nesedlo, protože jsem tam dlouho nepobyl. V pondělí jsem málem odmítl tři toaletní papíry od paní domácí s tím, že to je na těch zbývajících pár dní moc. Ještě že tak.

Terry chce vyfotit tři Italy (konkrétně jednoho). Vysvětluju jí, že když se postavím dva metry před něj a budu ho bez vysvětlení fotit, jeho otec na mě pošle v lepším případě policii, v horším mafii.

Trajekt v Drveniku

K večeru jedem do Drveniku utratit poslední dětské kuny a dobrat na zbytek pobytu a zítřejší výlet na Svateho Juru. Všichni si dávají pečenou rybu kromě mě - já žvýkám suchý chleba. Děti pak nakupují přívěšky a dárečky, společně omrkneme příjezd trajektu a pak už svištíme zpět na poslední společné terasové posezení. Radimi totiž jedou už zítra odpoledne, my s Dymčama až v pátek ráno. Kecáme do 11 a jdeme spát, protože výlet na Svateho Juru předpokládá, že vstanem v půl šesté, neboť brána se otevírá v sedm.

Vstáváme přesně o půl, jak jsme si předsevzali, lehce snídáme a vyrážíme. V Podgoře blbě zahneme a chvilku se dohadujeme. Já si myslím, že cesta na druhou nejvyšší horu Chorvatska nepovede přes pláž. Po návratu už správně zahýbáme doprava u stopky a za chvilku jsme u závory. Vjízdné je 30 kun za osobu, děti nevyjímaje. Vrátný nám dá propagační materiály (jsou i v češtině) a my se vydáváme na pouť, která je pro mě vzrušující i zneklidňující zároveň. Na diskusním fóru serveru chorvatsko.cz jsem četl názory těch, co už tam byli a viděl jsem i videa z cesty a tak vyhlížím koně a krávy uprostřed silnice. A opravdu! Po první serpentinové zatáčce míjíme stádo krav, které jde nevzrušeně po silnici. Není to moc příjemný pocit, když projíždíme okolo jedné, která má své vylučovací ústrojí namířeno přímo do okénka spolujezdkyně. Domýšlím detailně důsledky a rázně šlapu na plyn. Dokud projíždíme lesíkem, je to fajn. Pak následuje otevřený prostor. Některé úseky se strmým spádem po levé nebo pravé straně bez svodidel jsou docela drsné. Pavla má zakázáno ječet a tak si pro jistotu ještě v dobrém rozmaru lepí přes pusu náplast. Vážně! Cestou nahoru potkáváme jen dvě auta, jejichž řidiči zřejmě vstali dřív, než my - z Olomouce a ze Slovenska. Je to ještě poměrně nízko a na rovném a přehledném úseku, takže se míjíme bez problému.

Parkoviště na sv. Jurovi

Příjezdová cesta

Čím jsme výše, tím mám uvnitř nepříjemnější pocit. Děti zřejmě taky, protože Terry raději spí a Dino má těch serpentin už taky plný žaludek. V polovině cesty stavíme na odpočívadle s jednou ToiToi budkou, fotíme panorama a pokračujeme dál. Po nějaké době konečně vidíme televizní vysílač na vrcholu. GPS ukazuje ještě 200 metrů výškového rozdílu k vrcholu a já marně dumám, kudy se tam asi vydrápeme. Pak pochopím, jak to mysleli v diskusním fóru, že poslední úsek cesty je skutečný zážitek. Doporučuju jen sledovat cestu a příliš se nekochat okolím. Pocit před jednou z posledních zatáček, že jedete do nebe, je podpořen svodidly z kamene, které vypadají jako pomníčky. A pak už jsme nahoře, kde na malinkém parkovišti parkují mimo nás jen dvě auta. Ten rozhled je opravdu nezapomenutelný.

		Kaplička sv. Jury
Vnitřek kapličky

Cesta nahoru zabrala skoro přesně hodinu a je to 23 km. Po úzké cestičce jsme došli až ke kapličce sv. Jury, která byla asi 100 metrů od parkoviště. Zajímavostí mimo samotnou kapličku byl Pavel Zuna s dcerou, kterého jsem já osobně přehlédl. Při odjezdu jsme na parkovišti potkali Čechy, kteří nezvládli vyhýbání se cestou nahoru a na předním blatníku jejich vínového C-Maxu se skvěl zřetelný škrábanec. Cestou dolů jsme se vyhýbali několika autům (Češi poděkují, Maďaři a Němci taky, Chorvaté ani náhodou). Pobavil nás taxík vezoucí dvojici na vrchol, ale ostatně, proč ne? Zhruba ve třetině cesty dolů nás v protisměru, v místě, kde se nedalo moc manévrovat, potkaly 3 minibusy. Vedoucí řidič nejprve stál a něco rozkládal rukama. Asi si myslel, že se na tom místě vznesu a udělám mu místo. Pak pochopil, že jsem četl příručku o couvání v nepřehledných úsecích a kousek couvl. Našlo se místečko v protisvahu, kde jsem zaplul a 3 vděční chorvatští řidiči mávali i blikali. Je totiž nepsaným pravidlem, že pokud se tam střetnou dvě vozidla, couvá ten, který jede do kopce, na nejbližší místo, kde se dá minout. Pak už cesta probíhala celkem v poklidu , až na úsek, kde jsme cestou nahoru potkali ty krávy. Byly tam zase, ale tentokráte šly spořádaně dolů po levé krajnici. Tedy kromě těhotné vůdkyně stáda, která šla středem silnice a zjevně dávala najevo svůj nezájem o turistický ruch, protože jsme ji skoro šimrali espezetkou na patách a ona nic. Otázka za třicetsedm kun: jde o turistickou atrakci, nebo to přijde majiteli krav normální nechat je pobíhat po silnici?

Ty krávo!

Výlet na sv. Juru byl opravdu silný zážitek. Vřele doporučuju všem řidičům, kteří mají po autoškole alespoň dva roky.

Po návratu do Male Duby jsme se zbytek dopoledne koupali, s Dinem jsme lovili minimušličky a užívali posledních chvil u moře. S Terry jsem se ještě pokoušel o nějaké použitelné fotky těch mladých Italů (dokud si mě nevšimli...) a pak už jsme se pomalu chystali na rozlučku s Radimama, kteří odjížděli ve čtyři odpoledne.

Rozloučili jsme se s Radimama, naposledy jsme si skočili z mola, poslední večeře (bože, co bude následovat???) a ráno v šest jsme vyrazili směr Ostrava vstříc chaosu, binci a prachu, protože nás čeká výměna oken v našem paneláku.

Odjíždíme

Vyjeli jsme společně s Dymčama krátce po šesté a podobně, jako cestou tam, se jelo i zpátky. Poprvé jsem si uvědomil, že jsem ještě nezastavil někdy po 400 kilometrech, což je jako do Prahy, kde obvykle stávám tak jednou až dvakrát. V Mikulově jsme byli po 17. hodině. Pak už jen zastávka na Rohlence (nejhorší zážitek z celé cesty - přesolené hranolky, malý mastný hamburger, bylo mi blbě zbytek cesty domů) a před devátou večer jsme parkovali před naším lešením.

Letošní dovča se až na malé vzrůšo na lodi a Kačenčinu rozbitou hlavu celkem vydařila. Tak zase za rok. Ale už asi ne v Chorvatsku, protože to nám po šesti návštěvách už asi opravdu nemá co nabídnout. Snad jen severní a střední část, ale tam jaksi chybí to, co děti od dovolené u moře tak nějak očekávají - moře. Tak kam příště? Řecko? Itálie? Turecko? Afgánistán? Nechme se překvapit...

Prázdninový deník Terry

Všechny fotografie

Vaše názory k deníku