Chorvatský deník 2007

Naloženo

Rada starších letos rozhodla, že dovolenou u moře strávíme v Chorvatsku, protože jsme slíbili naší mořem nedotčené neteři (23 let, blondýna, svobodná, vlastní byt), že letos pojede s námi. Když zaslechla, že kvůli ní bereme střešní rakev, snažila se vymlouvat na nemoc a pracovní vytíženost, ale když jsme jí vysvětlili, že je to kvůli přebytku zavazadel, nechala se uklidnit. Nakonec se ale všechna zavazadla vešla do našeho 380 litrů velkého kufru, takže aerodynamika vozidla nebyla narušena.

Někdy v dubnu jsme začali hledat vhodný apartmán a předem vyloučili ty, které byly dál, než dohodnutých maximálních 1000 km od Ostravy - po loňské zkušenosti s Orebitchem (ano, deník stále chybí a bojím se, že už navěky) jsme si řekli, že tak daleko už nikdy více. Vybrali jsme tedy asi 40 apartmánů z webu Ubytování v Chorvatsku a zaslali e-mail s dotazem na případný pobyt. Postupně se ozvala asi polovina dotázaných s více či méně zajímavými nabídkami. Nejnižší cena za noc, pokud si dobře pamatuju, byla něco kolem 40 euro a rekord držel majitel tohoto apartmánu, který chtěl za noc 110 euro. Nakonec jsme po dlouhém zvažování vybrali Apartmani Deak v malinké vesničce Komarna, kterou jsem zprvu ani nemohl najít na mapě. Ostatně najít společný apartmán pro dvě rodiny, aby byl blízko moře, aby tam byla klimatizace, aby tam byla koupelna, aby tam byla kuchyň a aby nebyly obě rodiny od sebe dále než dvacet metrů, dá docela práci.

Čím víc se blížil den odjezdu, tím častěji jsem slýchával nemístné poznámky typu "Nechtěl jsi jet blíž?" , nebo "Neříkal jsi, že na Makarskou už nikdy víc??", kterých jsem si raději nevšímal. Inu co, každý má právo přehodnotit své názory.

Balení skvěle zabezpečila jako vždy Pavla. V den D jsme všechna krámy zavazadla snesli k autu a během 15 minut je metodou puzzle naskládali do kufru. To nás zarazilo, protože pravidelně míváme problémy s uzavřením kufru a teď jela navíc neteř. Několikrát jsme kontrolovali, zda máme vše, ale zdálo se, že ano. Záhada. No nic. Úterý - 16:30 - a jedeme.

Poznámka: apartmán má na webu uvedeny souřadnice, které mám předem zadány do navigace, tudíž se nemusíme bát nějakého bloudění a hledání. Čímž si ovšem nejsem tak jistý poté, co někde u Grazu zahlásí navigace slabou baterii a já zjišťuji, že nabíjecí kabel nenabíjí. Nechám tedy baterii odpočinout a zapínám navigaci znovu až na Makarské. Bohužel příliš brzy, protože asi 15 km před cílem se za několikerého zoufalého pípnutí odebéře na dočasný elektronický odpočinek.

Na standardní trase Ostrava - Mikulov - Vídeň (pauza u pumpy, radostný objev volného WiFi hotspotu a odeslání e-mailu s fotkou tchýni) - Graz - Maribor atd. už nás nemůže nic překvapit. Jelo se mi podezřele pohodově, tudíž jsem ani nechtěl střídat a těsně před půlnocí jsme překročili chorvatské hranice. Kolem jedné dolehla únava i po redbullu a několika kofeinových tabletách a tak jsem dovezl spící posádku vozu na nejbližší pumpu s parkovištěm a zařadil se do kolony stojících aut se zamlženými skly, lehce sklopil sedadlo a nechal si zdát o padesátiletých topless němkách na chorvatských plážích. Po čtyřech hodinách odpočinku a desetiminutovce napravování kostí do původního umístění jsme pokračovali dál. Dálnice je stále ve skvělé formě a až na občasné stopy pneumatik končící ve více či méně pomačkaných svodidlech tu není nic k vidění.

Makarska

Cesta proběhla bez problému a ucpávek, až na drobný incident asi 10 km od cílového místa. 90 stupňová zatáčka a následně rovná trasa asi jeden kilometr před značkou města. Šlápnu na to, ale než stačí auto nabrat povolených 90, mávají na mě zpod mostu dva čepičkáři plácačkou. Zastavuju a už předem se děsím "domluvy". Jeden z nich ke mě přiběhne a na jakési ruční kalkulačce mi ukazuje rychlost 81. V duchu se raduji, že jsem pod limit, ovšem netuším, že jsem přehlédl přenosnou značku s omezením na 70 km v hodině. Na rovném úseku bez jakýchkoli přechodů, či domků, nebo čehokoli. Jen pole a most. Policista vyhrkne "petsto kuna" a odchází. V duchu násobím cifru čtyřmi a polykám. Spolu s Pavlou vystupujeme z auta a jdeme k oběma policistům, z nichž jeden se dohaduje se Slovákem, kterému skončila dovolená a hasil si to opačným směrem místo 60 nějakých 80 (zřejmě mají těch přenosných značek více typů). Z pětiset to uhádá na třista. Snažíme se diskutovat s policistou, že dlouhá cesta, únava, atd., on ale nekompromisně ukazuje v brožurce, že nad 10 km už je to 500 kun. Pavla to zkouší dál, načež policista změkne a že mu tedy stačí 300 kun. Pavla vytasí trumf v podobě tří dětí v autě, načež policista nabízí poslední možnost - 200 kun - a jde k vozu, zřejmě zkontrolovat děti. Lence je sice 23, ale i tak vypadá na 15, to by mohlo projít. Nakoukne do auta, podá Malému těch 200 kun, které mezitím změnily majitele a říká mu něco v tom smyslu, že on ať si nechá na zmrzlinu 100 a holky ať si nechají 50 (holt šovinistická země) a příště ať si dáváme pozor na značky. Nevěřím, dokud se nerozjedeme. Ještě předtím mu vřele děkuju ("Chvala lipa") a několikrát mu třesu rukou. Ještě nám vysvětluje, že pokud dotyčný přizná vinu a kaje se, tak se dá "smlouvat".

Výhled z terasy	Pohled z pláže

Po pár minutách zastavujeme ve vesničce Komarna a hledáme apartmán. S nevybitou GPS by to bylo snažší. Nakonec dojde i na dotaz místních a po asi půlhodině konečně parkujeme na střeše apartmánu. Ano, apartmán je několikapatrový, "vysekaný" ve skále s příjezdem rovnou na střechu. Hledáme známé, kteří už tam jsou o den dříve a jdeme se ubytovat. Máme tzv. zelený apartmán (vše uvnitř je do zelena) se dvěma terasami a nádherným výhledem na moře. To budou krásná rána! Po ubytování jdeme otestovat naši soukromou pláž. Moře je i po roce stále slané :-) Děti frfňají, že tohle není otevřené moře (kdo zná Makarskou, již tuší...), ale dělám, že je neslyším a užívám si vody těsně předtím, než upadnu v apartmánu do komatu po jízdě.

Po mém probuzení a večeři se jdeme projít po vísce a marně hledáme nějakou zmrzlinárnu. V místním miniobchodě mají jen drahé globalizované nanuky. Zkusmo jsem vyhledával nějaký volný WiFi hotspot, ale jak se zdá, buďme rádi, že tu mají alespoň elektřinu.

 

Dopoledne většina rodiny plave, kdežto já dospávám cestu. Možná mám spavou nemoc. Po obědě, siestě a dalších vodních hrátkách vyrážíme směr nejbližší civilizace, městečko Opuzen. Neuvěřitelné! U zdejšího klimatizovaného supermarketu je nezabezpečený funkční WiFi hotspot! Tady budu trávit většinu dovolené, ale rodině to zatím zamlčuji. Odesílám alespoň několik fotek v e-mailu pro tchýni.

 

Z Opuzenu se přesouváme k mé lítosti do Metkoviče. V části města, která připomíná Dubinu, konečně nalézáme rozumnou zmrzlinárnu a dáváme si kafe. Večer pak popíjíme na terase místní víno od majitele a hrajeme s dětmi pro mě naprosto nepochopitelnou hru BANG.

 

Večerní kulturní akce

Ráno navazujeme na tradici z loňska, kdy se o snídani staral Malý a jdeme spolu do nedaleké pekárny (poprvé jako doprovod). Chorvatské krofny (naše koblížky s čokoládou nebo marmeládou) jsou stále stejně kypré a dobré a stojí 4 kuny. Kupujeme ještě tzv. slanac, což je rohlík velikosti tří našich, polévaný sýrem se solí (3,50 kun) a kruh (chleba, ale chuťově a tvarově spíše veka) za 6,50. Přes den koupání a slunění a večer cesta do nedalekého Kleku, což má být městečko, ale jak se zdá, jde o větší kemp s převahou Čechu, Češek a Češat. Malý si kupuje za kuny z pokuty síťku na ryby a prohlašuje, že zítřejší oběd zabezpečí on.

 

 

Prostřeno

Ráno jde Malý pro pečivo sám. Vstáváme k prostřenému stolu. Malý mi sděluje, že ho baví starat se o rodinu, což mě dojme. Dopoledne jdeme zase plavat a Malý opravdu uloví celkem 5 asi šesticentimetrových rybek. Dvě si bere ve sklenici do apartmánu, ale jedna nepřežila oběd. Večer jsme pozváni k majitelům apartmánu na večeři (je v ceně pobytu). Podávají se pečené ryby, brambory, grilované párky, kuřecí a vepřové grilované maso, domácí olivy, zelenina, dva domácí aperitivy a bílé a červené víno. Všem chutná. Děti si pak jdou hrát s třemi mrňousky místních.

Pak asi do dvou rozprávíme s panem majitelem, jeho ženou a snachou. Většinu hovoru "zabezpečuje" kolega

Plánovaný oběd

Petr, který umí skvěle anglicky a Marinela (snacha) mluví jako kniha. My ostatní posloucháme a občas se zapojíme česko-chorvatsky. Kupodivu s přibývajícím časem a množstvím prázdných džbánků rozumím majiteli víc a víc. Vypráví nám o historii Komarna coby bývalém městečku, kde bydleli papaláši a vysoce postavení vlivní lidé, než se obrátil režim. V zimě tu žije okolo 20 (slovy dvaceti) lidí a teplota tu neklesá pod 15 stupňů nad nulou. Pan majitel si pochvaluje zimu jakožto čas pohody a klidu. Po dvanácté jde paní majitelka s omluvou spát, protože její pravá tvář připomíná menší grapefruit (problém se zubem - chlazení ledem nepomáhá).

 

 

Malý chytl hvězdici

Spíme do desíti krom Pavly - ta už v devět plave. Celý den se nemůžu dohrabat k zápisu, tudíž neděle mi navždy zůstane zahalena mlhavým tajemstvím. Ale pravděpodobně jsme plavali, opalovali se, jedli, plavali, spali, opalovali se, plavali a večer popíjeli na terase a hráli společenské hry.

Jen matná vzpomínka: večer jdeme na zmrzlinu do restaurace a cestou zpět potkáváme švédský opalovací tým. Petrovi to nedá a vyptá se, protože jejich řeč nezní moc švédsky. Jsou z Dánska a jejich vedoucí připomíná trenérku z filmu Plnou parou vzad. Naštěstí nikde v okolí nevidím baseballovou pálku.

 

 

 

Děti šly dopoledne s neteří skákat z můstku, který jsme objevili u místní restaurace. Jsou šílené. Zhruba ze čtyř metrů skáčou nejen po nohou ale i po hlavě. Rád bych to zkusil taky, ale zatím mám strach o svou tělesnou schránku. Po obědě a siestě jsme vyrazili na výlet do Dubrovníku, naplánovaný už v sobotu, protože v pondělí mělo být podle mého předpovědníku počasí zataženo. Bylo. Jenže ve Splitu.

Cestou tam už jsem jel na rezervu, ale palubní počítač ukazoval, že dojezd je ještě nějakých 75 km, takže když tak naberem v pohodě v Dubrovníku. Dubrovník byl celkem ucpaný auty a žádná pumpa ani parkoviště v dohledu. Nu co, pumpu najdeme cestou zpátky. Čekáním na parkování jsme strávili dobrou půlhodinu a to tak, že jsme stáli před parkovištěm a čekali, až vyjede postupně celkem pět aut. Ufff, nenávidím vedro.

 

V Dubrovníku jsme si prohlédli starobylé hradby a nadchly nás úzké uličky a vůbec ta historie, dýchající z každého zákoutí. Malý odskakoval do každého krámku. Tehdy jsem ještě nevěděl proč. Všichni kromě mě pak navštívili místní mořské akvárium, kde prý byly chobotnice, mořský koník a dokonce metr a půl velká ryba. Konec citátu. Já zatím odpočíval na náměstí a snažil se připojit k WiFi, které se tvářilo jako otevřené, ale po nějaké době na mě vyskočilo hlášení o jakýchsi poplatcích a registraci, čili nic.

Cestou zpátky jsme v přístavu viděli chlápka, který na vlasec a kousky chleba chytal ryby. Měl plnou igelitku asi dvaceticentimetrových rybek a přebytky házel kočce, která postávala nedaleko. Malý se mě zeptal, kde se dá koupit silonová struna.

Cestou zpět jsme nejprve na radu vrátného parkoviště hledali pumpu přímo v Dubrovníku ("Dvá kilométra"), načež jsme to vzdali a jeli zpět s tím, že k té pumpě za hranicema Bosny, kde se kousek projíždí, by nám to mělo stačit. Jakmile se palubní počítač přiblížil k třicítce, začal jsem být lehce nervozní. Když minul dvacítku a hranice stále nikde, můj kardiolog by znejistěl. Když se objevilo první jednociferné číslo, řekl jsem Pavle, ať řekne dětem, že večerní koupání je ohroženo. Zastavil jsem, když počítač ukazoval pět kilometrů do prázdné nádrže vědom si informace agentury JPP, že motory s katalyzátorem nesmí zastavit s prázdnou nádrží. Vesnička Slano má pěknou pláž vzdálenou pouhé dva kilometry od místa, kde jsem zastavil. Ještě že rodinka, co byla s námi, jela až za námi. Pavla je vyhlížela a když se blížili, mávala na ně. I oni na nás mávali a jeli dál a teprve až Pavla začala zděšeně poskakovat, pochopili, že je nezdravíme. Petr vzal mě a Malého do auta a jeli jsme k nejbližší pumpě do Stonu - cca 16 km. Za 30 kun jsem koupil kanystr (doma mi jeden stojí, alespoň mu nebude smutno), za 40 kun jsem do něj vzal 5 litrů benzínu, Malý mi předal čokoládu k svátku se slovy, že už jí déle v kapse v pevném skupenství neudrží (a prozradil mi, že v Dubrovníku odbíhal sehnat mi nějaký dárek) a jeli jsme zpátky k autu. Společně jsme načepovali benzín do nádrže a jeli zpět k pumpě dobrat zbytek a pak už do apartmánu. Příhoda mě totálně rozhodila.

Noční skokani

Večer dostávám dárky k svátku v podobě balíčku piv Ožujsko od dětí a další čokolády od Pavly. Vše dávám do lednice a těším se na ochutnávku.

Děti šly po večeři skákat z můstku u restaurace a já s Pavlou a neteří je z výšky restaurace kontrolovali nad sklenicemi Karlovačka. Večer jsem se pak snažil pochopit hru Osadníci z Katanu, ale zřejmě jsem tupý. I tak jsme ale hráli do půl třetí.

 

 

Ráno opět snídaně od Malého. Po včerejšku je nějaký unavený, takže dopoledne ani nešel k vodě. Doufejme, že na něj nic neleze jako na skoro každé dovolené.

Jauuuuuu

Velká odpoledne skákala z betonové vyvýšeniny naší pláže, ostatně jako už mnohokrát. Jenže byly nějaké větší vlny a když skočila, vlny šly zpět a odkryly část kamenitého dna, načež si na břichu a části nohy vytvořila skulpturu, kterou pak společně nazveme adidas ("čím víc pruhů, tím víc adidas"). Rozmočené to vypadá docela děsivě a asi to dost pálí. Vypadá to, jakoby si její plavky proti její vůli chtěl pod vodou zkusit Fredie Kruger.

 

 

 

 

 

Do horního apartmánu se přistěhovali Poláci. Na tom by nebylo nic divného. Jejich děti jsou zřejmě retardované. Sice normálně mluví a hrají si, ale když odcházejí, či přicházejí do pokoje, vší silou prásknou dveřmi, což oceňují hlavně naši známí, kteří mají dvouletou holčičku zvyklou po obědě a hlavně v noci spát. Procvičujeme se v Polštině a vzpomínám na Kino noczne. Zaslechl jsem papa Mafiosa (naše soukromá přezdívka majitele apartmánu), jak říká, že si je musí poznačit, aby až se příště budou objednávat, řekl, že mají plno.

 

Minivýlet na loďce	Pohled z terasy

Velká už pár dní slibuje, že doplave na protější břeh na poloostrov Pelješac (podle majitele apartmánu a mapy jsou to dobré 3 kilometry), ale zatím nebylo moc klidné moře. Když dopoledne přijdu na pláž, zaslechnu ji prohodit "Plave se mnou někdo na Pelješac?", ale nikdo jí nevěnuje pozornost a tak to přejdu a jdu se slunit. Pak si všimnu, že už je docela daleko. Beru matračku a snažím se ji dohnat. Dá mi to docela zabrat. Když ji doženu, jsme tak ve třetině. Přeptám se, kam plave, načež mi odpoví, že to přece říkala. Tak plavem na Pelješac :-) Je to pro mě na matračce docela nuda, ale docela se bavím myšlenkou, jak se asi dostaneme zpátky. Velká bude unavená, takže poplave na matračce. Ale co já? Něco mi říká, že mě večer budou bolet ruce. Zhruba 300 metrů od břehu ji konečně přemluvím, že 2 a půl kilometrů je dost a že už překonala všechny místní rekordy, načež souhlasí a vracíme se. Leč poněkud klikatě, protože nás proud odnáší směrem doprava, takže si to kapku prodlužujem. Podezřívám ji, že ty čáry na břiše nejsou škrábance, ale žábra. No, byli jsme ve vodě odhadem tak tři hodiny. Jau...

Večer jedeme na zmrzlinu do Kleku a večer hrajeme Bordel, což je v podstatě americký žolík jen s tím rozdílem, že se rozdá 5 až libovolné množství karet, řekne se teď a následně vypukne chaos, protože se všichni současně snaží vytvořit trojičky a postupky a berou karty z hromádky a z již hotových trojiček a postupek a kdo se první zbaví karet, vyhrává. Hra plná emocí a chaosu. Odtud ten název.

 

Poslední koupací den. Odpoledne už pomalu Pavla začíná balit a já navrhuju, že bychom konečně mohli vyzvednout tu kešku u Kleku. Považte, byla založena loni v srpnu a zatím ji vyzvedl jediný nálezce. Kdo by odolal, že? K večeru ale přišly vlny skoro jako loni v Itálii a děti ožily a ráchaly se skoro do osmi. Mé srdce geolovce pláče, ale sám tam nepojedu. Tak snad někdy příště.

Večer už po setmění jdeme ještě s Malým k můstku u restaurace, protože před časem prohlásil, že bych to stejně po hlavě neskočil. Přece se nenechám zahanbit. Skočil jsem, ale málem jsem si ucvrnknul :-)

Vstáváme v šest ráno, dobalujeme a v půl osmé vyjíždíme. V zatáčkách na magistrále míjíme převrácený kamion s banány. Ne, nezastavím, nebudete nic jíst ze země! Cesta pěkně ubíhá a kupodivu se mi jede stejně pohodově jako loni, takže se nestřídáme. Jen v Rakousku nás podobně jako loni chytne prudký slejvák, takže je třeba mít v tom šeru oči na stopkách. Ve Vídni jsme v půl šesté večer a už zase svítí slunce. Dáváme si mc-fast večeři na Rohlence a v půl dvanácté odemykáme dveře bytu.

Převrácené banány	Deštivé Rakousko

Pohodová dovolená. Apartmani Deak mohu vřele doporučit. Příjemné rodinné prostředí s nádherným výhledem na moře a s pohodovými hostiteli. Docela bych tam ještě týden vydržel.

Poznámka: Chorvati jezdí jako prasata, dvojitá bílá čára znamená průhledná. Předjíždí se zásadně bez blikání. Zjevná inspirace v Itálii.

 

Vaše názory k deníku