Italský deník 2015

Dominik letos úspěšně odmaturoval a stejně jako jeho sestra před dvěma lety měl slíbeno vyrazit někam na poznávací výlet. Zvolili jsme stejnou lokaci, jako Terka s Pavlou předloni, a to Florencii s Římem. Jednak aby si mohli navzájem sdílet zážitky a jednak protože už jsme se tam jednou krátce mihli (tenkrát v Itálii). Dominik sice prohlašoval něco ve smyslu "Proč Itálie? Proč ne třeba severské země?", ale znáte to - děti :-)

Plán zájezdu vypadal poměrně poutavě.

Stresovat jsem narozdíl od let minulých začal až dva dny před odjezdem. Nabalený kufr jsem poslední den kontroloval jen asi 12x, takže cajk. Nakonec jsme se před 11. hodinou sešli všichni šťastně na nádraží díky naší taxikářce Pavle a ve čtyřech (plus řidič) nastoupili do prvního autobusu, který nás měl přepravit do Prahy s mezizastávkami v Olomouci, Brně a Velkém Beranově.

Kolem páté jsme byli v Praze, přestoupili, skočili si na místní WC, prokleli ceny (20 korun za necelý litr moči... no to si děláte srandu, že) a vyrazili směrem na Budějiovice dobrat zbytek a vydat se na dlouhou cestu přes Rakousko. Noc v autobuse při pokusech o spánek v pozici skrčence běžela ukrutně pomalu. Řidiči se nás snažili zabavit filmem Něžné vlny, který jsem bohužel kromě začátku prospal. Ke konci cesty už jsem nevěděl, jak se zkroutit, aby nebolela záda, nebo kostrč. Díky několika zastávkám na nočních pumpách si tělo vždy na chvilku odpočalo.

Oba řidiči (jeden se vážně jmenoval Karel :-) ) jeli skvěle a za jejich umění v úzkých uličkách Florencie, kde parkují auta po obou stranách, by si zasloužili medaili.

Po sedmé jsme dorazili do Florencie, kde jsme trošku pobloudili místními uličkami, ale nakonec našli místo, které jsme hledali, rozloučili se s řidiči a vydali se na trasu místní podzemky. Po pár zastávkách jsme se octli přímo v centru Florencie. Paní průvodkyně nás nejprve provedla všemi význačnými místy spolu s výkladem a následně jsme si mohli vybrat už sami, kam půjdeme.

Dominika zaujal plac před jakousi katedrálou, kde se chystalo každoroční utkání ve fotbale v dobových šatech s koženým míčem.

Vydali jsme se ke katedrále Santa Maria del Fiore. Původně jsme chtěli jít na kupoli, ale nějak jsme nenašli prodejnu vstupenek, takže jsme vyrazili vyšlapat schody do 84 metrů vysoké Giottovy zvonice. Čím výše, tím užší schodiště a dávání přednosti turistům sestupujícím dolů, ale nakonec jsme se nahoru dostali. Naskytl se nám skvělý výhled na celé město. Cestou dolů jsme si chvilku postáli (a já i poležel) na mříži, skrz kterou bylo vidět těch několik desítek metrů dolů. Hodně zajímavý zážitek...

Po sestupu jsme se šli podívat na postupně houstnoucí dav turistů na náměstí před kopií sochy Davida a šli se posilnit pizzou. Pak jsme jen tak bloumali uličkami, došli k řece Arno, dali si zmrzku a ledovou tříšť a omrkli suvenýry.

Pak jsme zamířilii do nedaleké baziliky Santa Maria Novella. Dominik mě překvapil, protože v nestřežené chvíli mezi vyzvednutím bezplatných brožůrek svědků Jehovových po pizze zřejmě konvertoval k náboženství, neboť se v bazilice potíral svěcenou vodou a kreslil si kříž na čelo a zdálo se, že se i modlí. Doufal jsem, že jen žertuje.

Z chladu baziliky jsme se nechali vyplivnout zpět na horké náměstí. Já tam objevil rychlou volnou wifi síť a protože jsem potřeboval zařídit něco pracovně, začal jsem klepat do mobilu. Následoval zajímavý zážitek. Přišel k nám černoch ověšený různými suvenýry a ptal se, odkud jsme. Když jsme mu řekli, že z Česka, radostně nám sdělil, že tam má kamaráda, nebo příbuzného, že se jmenuje Mustafa, načež nám každému věnoval jeden suvenýr. Poté dodal, že "Ček nou rejsist, Ček gud" (kdybys věděl, kámo...) a věnoval nám každému další dárek. To už mi došlo, že jsme součástí sociální sondy, jakou jsem už párkrát zažil v hypermarketech, kdy vám usměvavá prodejkyně nabídne parfém zdarma, následně vám do tašky naskladní dalších deset drogistických předmětů zdarma a celé to zabije větou "A teď si jen koupíte tento sprej za necelých 700 korun!". A skutečně. Mustafa nám sdělil počet svých potomků, načež se poptal skromně na nějaké to oběživo. No přece se nebudeme přetahovat s černochem. Tak jsem mu dal nějaké drobné. Netvářil se jako na začátku, ale rozešli jsme se jako přátelé. Od té doby jsem všude hlásal heslo "Žádný oční kontakt!"

Zbylý čas do srazu skupiny jsme strávili pohlazením bronzového kance a pak si šli odpočinout na schody u Piazza della Signoria. Zajímavost: běhali tam dva týpci v uniformě (nazval jsem si je pracovně Svatá ochranka), kteří napomínali každého, kdo tam jedl, pil, nebo si zouval boty. Čtení knih, nebo matlání na smartfounech jim nevadilo. Zajímavé.

Z místa srazu jsme se přepravili podzemkou zpět k autobusu a následovala cesta zhruba 150 kilometrů jižně do Chianciano Terme, kde jsme měli být ubytováni první noc. Pěkný čistý hotel uprostřed čtvrti dalších asi padesáti hotelů. Rychlá wifi s dosahem až na pokoj do druhého patra. Večeře o třech chodech: předkrm v podobě těstovin s něčím jako boloňská omáčka, hlavní chod brambory s tenkými plátky vepřového masa a zákusek. Z plánovaného večerního proběhnutí po tomhle pochopitelně nebylo nic. Usnul jsem jak zabitý.

Ráno jsem chvilku uvažoval, že bych se proběhl, ale zvítězila lennost. V sedm jsme posnídali. Klasický švédský stůl (veka, máslo, džem, salám, sýr, džus, káva), jen trošku tvrdší veky. Nanosili věci do autobusu a posunuli se na předměstí Říma, odkud jsme se přepravili do centra prostřednictvím nadzemky a metra. Po chvíli pěší chůze jsme se ocitli v symbolické rozevřené náruči Svatopetrského náměstí. Spolu s dalšími stovkami lidí. Řada  na vstup zabírala polovinu obvodu náměstí. Paní průvodkyně nás vzala dozadu na návštěvu Vatikánských muzeí s informací, že jakmile se dostaneme do Sixtinské kaple a za obrazem Poslední soud zahneme doleva, kde je oficiální východ, vyplivne nás to ven a my budeme muset vystát frontu na návštěvu chrámu Svatého Petra (návštěva v ceně vstupného do muzeí) a kupole. Pokud se nám ale podaří připojit se k nějaké výpravě, pro které je určen pravý východ, celé téhle nepříjemné peripetii se vyhneme. Pochopitelně doporučovala nevolit výpravu asiatů, nebo černochů.

Řada na vstup do Vatikánských muzeí se táhla podél celé zdi, ale postupovala relativně v pohodě. Asi po půlhodině (a jedné tatrance) jsme byli u vstupu, kde jsme prošli rámem a šli si koupit vstupné za 16 Euro. Paní u pokladny se zeptala na věk Dominika a bez jakéhokoli dokladu mu dala slevu. Pak následovala pomalá prohlídka, kterou bych charakterizoval nějak takhle: obrazy, sochy, malované stropy, sochy, sochy, obrazy, obrazy. Zhruba uprostřed byla prodejna duchovních předmětů a tady mě Dominik překvapil touhou koupit si růženec. No proč ne, jako přívěšek na krk to nevypadá špatně.

V Sixtinské kapli bylo lidí jako v úle. Nesmí se tam mluvit ani fotit, takže se tam občas ozvalo od ochranky "šššššššt", nebo "nou foto!", ale vysvětlujte to natvrdlíkům. Následně jsme dbalí rady paní průvodkyně zamířili společně s německou výpravou pravým vchodem a dle hesla "Tvař se, že tam patříš" suverénně prošli a ušetřili si frontu venku. Venku jsme si vystáli jen krátkou frontu na vstup do kupole, který stál 5 euro (po schodech - v nabídce byl i výtah za 7 euro) a pro mě osobně to byl asi nejlepší zážitek. Nejprve mírné stoupání, pak schody, pak mezipatro s pohledem na střed kupole, dále pak hodně úzké, až klaustrofobní schodiště, navíc nakloněné na pravou stranu a to až nahoru. Ale ten rozhled, přátelé, ten rozhled shora! Jak jsem řekl, nejkrásnější pohled na Svatopetrské náměstí je z kupole.

Po sestupu jsme si koupili kousek od náměstí pizzu, poobědvali, chvilku spočli a pak zamířili k Andělskému hradu. Chvilku jsme poseděli na Andělském mostě a vzhledem k počtu procházejících turistů jsme chvilku uvažovali, což takhle položit před sebe čepici, ale pak jsme to zavrhli :-)

Pak nastala zajímavá situace. Vydali jsme se na místo srazu, ale v průběhu cesty s čím dál větší únavou a horkem jsme zjistili, že asi nevíme, kam jdeme. Po kontrole v příruční mapce a navigační mapě v mobilu jsme vyrazili na předpokládané místo srazu. Kde jsme zjistili, že vstupy do metra jsou mimo provoz. Hmmm... V duchu jsem začal panikařit, protože ztratit se v cizí zemi je jedna z mých nočních můr. Situaci nepomáhalo ani Dominikovo "Tys nedával pozor, když nám říkala, kde máme sraz". Nakonec jsem to vzdal a zavolal paní průvodkyni - respektive její hlasové schránce. Mezitím Dominik vyřešil situaci tím, že zjistil, že jsme vlastně na místě, kde jsme se měli dovézt metrem z místa srazu, na Flaminiu. Dali jsme si zmrzlinu, poseděli, počkali na zbytek skupiny, já se pomalu uklidnil a všechno bylo zase sluníčkové :-)

Pak už jen přesun podzemkou na stanoviště autobusu a odjezd nějakých 20 kilometrů do hotelu La Colonna v městečku Fonte Nuova. Pěkný klidný hotel na samotě, uprostřed zeleně. pokoj s terasou a vyhlídkou. Ideální na ranní proběhnutí. Bohužel, ani tady ne, protože hledat italskou recepční o půl šesté ráno a prosit ji o odemčení hotelu a pak za hodinu o vpuštění dovnitř - to jsem nějak nezvládl. Na večeři byly opět jako předkrm těstoviny, hlavní jídlo byl opět vepřový plátek, tentokrát se zeleninovým salátem hojně politým balzamikovým octem a olivovým olejem a jako zákusek cosi, co jeden z řidičů nazval "Tohle už někdo jedl před námi". Mohlo to být i tiramisu. Ale nemuselo.

Po večeři jsme chvilku poseděli venku a pak se odebrali spát.

Ráno jsme posnídali, opět formou švédského stolu a vyrazili zpátky do Říma. V plánu byl Palatin, Forum Romanum a Koloseum. Na Palatinu měla paní průvodkyně vcelku poutavou přednášku o původu gladiátorů. "Nejranější římské gladiátorské zápasy byly součástí pohřebních obřadů, které měly mrtvým usnadnit přechod ze světa živých do říše mrtvých a zároveň ukázat bohatství a moc rodiny, která pohřeb pro svého příbuzného uspořádala. Hlavním smyslem pořádání soubojů však zřejmě byla snaha ilustrovat ctnosti, které Řím učinily velkým a jaké zemřelí za života projevovali, tedy odvahu, sílu a udatnost. Z počátku byly pohřební hry soukromou záležitostí." (zdroj: Wikipedie)

Zajímavým zpestřením prohlídky Palatinu byl ochočený racek, který se nechal krmit z ruky. Pak jsme se vydali k východu, doprovázeni skupinkou postarších spolucestovatelů, kteří uvěřili tomu, že je zavedeme ke Koloseu, kde platily již zakoupené vstupenky a bez čekání v dlouhé řadě je dostaneme spolu s námi dovnitř. Podařilo se. Tenkrát v Itálii jsme viděli Koloseum jen zvenku, protože děti chtěly hlavně zmrzlinu a čachtat se ve fontánách. Tentokrát jsme si užili tu mohutnost i zevnitř. Celkový dojem mi trošku zkazily desítky novodobých gladiátorů, kteří se místo meči oháněli na všechny strany selfie tyčema, ačkoli dole u vstupu je cedule se zákazem. Ona vlastně celá tahle dovolená byla ve znamení selfie tyčí a to hlavně v rukou všudepřítomných prodejců. O tom ale jindy.

Po prohlídce jsme si zašli na nedalekou stanici metra pro pizzu - asi nejlepší za celou dobu - a pak šli zpět na místo srazu. Společně jsme se pak prošli ke Kapitolu, vystoupali nahoru omrknout sochu Romula a Rema sajícího z cecíků vlčice a pak dále po hlavní třídě k Španělským schodům, na kterých tenkrát v Itálii  tehdy desetiletý Dominik prohlásil památnou hlášku "Abych pravdu řekl, z těch schodů jsem poněkud zklamán..." :-) Pak jsme dostali rozchod s možností dokoupit dárky a jídlo na zpáteční cestu, což jsme splnili do puntiku  a po srazu už jsme jen vystoupali po pár schodech na vyhlídku a pak už zamířili na stanici nadzemky, abychom se přesunuli zpět k autobusu, ve kterém nás čekala dlouhá cesta domů.

Cesta zpátky byla dlouhá a únavná, ale tak už to při cestování autobusem bývá. Tady to navíc bylo vylepšeno o předchozí celodenní pocení v Římě, tudíž jsme nasedali řádně zpocení a jistě i voňaví. Vyjížděli jsme před osmou hodinou večerní a po několika zastávkách a jednom filmu (Jack Reacher - Poslední výstřel) jsme před jednou odpoledne přestoupili v Praze na hlavním (kde jsem bohužel opět musel investovat do nenasytné tlamy záchodové mafie 20 korun) do modrého autobusu a po několika zastávkách, kde jsme vyložili spoluzájezdníky, jsme před šestou večerní byli doma.

I přes ta vedra a selfie tyče to stálo za to. Skvělá paní průvodkyně, fajn ubytování, dobré jídlo a hlavně památky.

Tak zase někdy...

Vaše názory k deníku

Všechny fotografie