Italský deník 2006

Kam to vlastně jedeme

Letošní druhou dovolenou (o první více později) jsme měli rozplánovanou na dvě místa. 7 dní nám měla poskytnout azyl Scalea - Villa Brazzano a pak jsme měli přejet ještě 200 km jižněji do Capo Vaticano - Residence Le Cannelle. Vzdálenost zhruba 2000 km nás, respektive mě, zpočátku celkem děsila, ale s odstupem času musím říct, že to nebylo tak strašné. I když...

 

 

 

 

 

Protože nám od počátku bylo jasné, že ujet 2000 km na jeden zátah zvládne jen kyborg, naplánovali jsme si jedno přespání po ujetí zhruba 1300 km a to konkrétně před branami Říma. Uvažovali jsme, že pokud přijedeme do Říma okolo druhé hodiny odpolední, jak pravil itinerář, budeme mít dost času na projití alespoň několika památek, večer se vrátíme přespat, ráno pak ještě zvládneme několik dalších pamětihodností a teprve pak se vydáme zbylých cca 400 km do Scalee. Těch pár hodin na prohlídku Říma je ovšem žalostně málo, jak se později ukázalo. Chtělo by to tak minimálně 3 až 4 dny.

Využili jsme služeb portálu Italie.cz, kde jsme si našli penzion VILLAGGIO CAMPING HAPPY. Objednávka proběhla přes Internet, zaplatili jsme částku zhruba 2000 Kč, poštou přišel voucher a informace, jak se dostat na místo. Pak nastala má oblíbená činnost, tedy plánování itineráře, protože co je psáno, to je dáno. Letos, na rozdíl od jiných let, jsme v podstatě nemohli zabloudit, neboť nás celou cestu víceméně stoprocentně vedla kouzelná krabička s názvem GPS (no dobrá, až na tu jednu "zkratku", kdy vyhodnotila jako kratší cestu zhruba sto metrů sjetí z dálnice a pak opět napojení :-).

To je ale dálka

Místo v plánovaných 18 hodin se nám podaří vyjet už v 17. Kufr je nacpaný k prasknutí, ale rozdíl oproti kufírku z Fabie je znát. Děti tráví čas jídlem a sledováním svých oblíbených filmů na DVD. Před časem jsme jim koupili na delší cesty auto-DVD přehrávač se dvěma LCD panely z Makra a jak se zdá, vyplatilo se to. V kombinaci s Kinedrylem - ideální na cesty.

V Mikulově bereme poslední český, relativně levný benzín a pokračujeme směr Vídeň. Poprvé zkoušíme objížďku Vídně přes Seyring ("Před Vídní cca. 5km odbočte na Seyring a na kruhovém objezdu směr Gerasdorf. V Gerasdorfu na kruhovém objezdu směr Vídeň a pak už jsou ukazatele směr Graz dálnice. Projedete pod železničním mostem a na druhé světelné křižovatce doprava no a jste na dálnici. Od Seyringu až na dálnici je to 20 minut. Ušetříte si spoustu nervů a času s věčně ucpanou Vídní." Zdroj). TomTom šlape jako hodinky a za deset - patnáct minut jsme opravdu na dálnici.

Měníme řidiče a Pavla jede až za Graz. Po vystřídání začne pršet, což je v kombinaci s tmou a mou oční vadou docela prima... Bereme benzín za ještě poměrně křesťanskou cenu 1,20 EUR. Platíme Maestro kartou - bez problému. Pavla odmítá jít na pumpě na WC, kde vybírají poplatek tři občané tureckého vzhledu (jen fezy jim chybí) s poznámkou, že by se nerada vzbudila někde v cizím státě jako otrokyně. Za způsobené příkoří jim alespoň označkuje zavřený obchod.

Před italskými hranicemi se spustí šílený slejvák. Nechybí ani blesky. Čekáme naivně celnici, ale není. Jen modrožlutá cedule s hvězdami a s uvítáním v Itálii. Následuje několik tunelů už na italské straně a pořád leje. Tunely jsou zevnitř opticky zajímavé. Asi do výše tří metrů jsou vybíleny a zbytek je tmavý. Působí to (alespoň na mé oči) docela dobře. Na první mýtnici na nás automat vyplivne lístek a jedeme dál. Kolem třetí hodiny ranní už mám celkem dost a tak zastavujeme u pumpy s parkovištěm, zaujímáme polohu zhruba 30 stupňů a spíme až do šesti hodin. Spánek nás jakž takž osvěžil a my pokračujeme. Opět se střídáme v řízení a snažíme se ujet bouři.

Mýtnice v Benátkách (10,80 EUR) je automatická. Bere i drobné mince. Ještě, že za námi nikdo nestojí, protože než jsem pochopil, že ten plechový ženský hlas mi italsky oznamuje, že jsem dement, který strká tu desetieurovku obráceně, uběhlo pár minut. Následuje dvouproudový úsek dálnice, který je z obou stran ohraničen svodidly a já si připadám jako v koridoru. V obou pruzích jede docela dost aut. V levém pruhu se nejede moc pohodlně. Člověk musí mít oči na šťopkách. Poprvé se setkáváme s tím, o čem jsme doposud jen četli. Totiž že v italských autech nejsou instalovány přepínače na blinkry. Auta přejíždějí z pruhu do pruhu bez předchozího varování.

Cesta ubíhá pomalu, ale celkem v pohodě. Míjíme Boloň, Firenze (já analfabet nevěděl, že to je Florencie), střídavě řídí Pavla a já pospávám a naopak. Po poledni bereme poslední plnou nádrž a pak už se blížíme k branám Říma. Po jedné hodině parkujeme na předem vybraném parkovišti asi deset minut od Vatikánu, který jsem si předtím označil jako cílový bod v TomTomu. Je tam dost volných míst, ale nezdá se mi, že by nebylo placené. Nikde nevidím parkovací automat a tak se jdu zeptat nedaleko stojícího policisty lámanou čecho-anglo-italštinou, jestli je ten parking free. Mává rukou a z jeho gest a slov chápu, že asi ne, ale tady to stejně nikdo nekontroluje. Odcházíme směr Vatikán a těšíme se, až budeme trávit podvečer čtením z příručky italské konverzace do rozesmátých tváří pracovníků místní odtahové služby.

U Vatikánu jsou davy turistů. Jsem unavený z cesty a tudíž i protivný (ano, to je sebekritika :-) Místo bloumání a obdivování římských památek bych nejraději zalehl a spal, ale co naplat. Prohlédneme si zvenčí Svatopetrské náměstí s bazilikou, Pavla nám přečte pár informací z průvodce (Věděli jste například, že tvar podloubí symbolizuje otevřenou náruč církve, která má jakoby obejmout a ochránit věřící? Já ne.). Následuje prohlídka dolní části baziliky, kde je vstup jednak se zahalenými rameny a koleny (proto se celou cestu peču v košili a dlouhých plátěných kalhotách) a jednak přes bezpečnostní rám jako na letišti. Dvakrát pípnu (mobil a klíče) a už jsme vevnitř.

Několikrát jsme se ohlédli na zaparkované auto, ujistili jsme se, že zpátky trefíme a vyrazili jsme. Po pár minutách jsme se vrátili, protože jsem zvolili špatný směr. Dali jsme si tedy první italskou zmrzku, vydali se jinudy a po pár minutách jsme již viděli před sebou majestátní hradby Vatikánu. Tam už nebylo možné zabloudit, protože dav turistů nás neomylně vedl na náměstí Sv. Petra. Dominantou náměstí je chrám Sv. Petra, založený v letech 1656-67. První naše kroky vedly ke kašnám, po dlouhé cestě jsme byli znaveni, tak jsme se aspoň trochu ocákali. Nacvakali jsme pár fotek a poté nastalo rozhodování, jestli půjdeme dovnitř chrámu, protože vstup blíž byl povolen pouze přes bezpečnostní rám, u kterého se neustále vinula přibližně stometrová fronta.

Přes znechucený Liborův obličej jsme se postavili do fronty, naštěstí se postupovalo celkem svižně. Strážní asi tušili, že se tam Liborovi moc nechtělo, tak ho pro jistotu zkontrolovali 2x. Pak už jsme jen prošli kolem šatokontrolorů, s povzdechem mrkli na další dlouhou frontu zájemců o výšlap do kupole, bleskurychle se rozhodli, že tohle teda až příště a zařadili se do fronty na prohlídku. Ta vedla podzemními prostory, kde jsou náhrobky papežů. Největší zájem byl, což se dalo očekávat, o náhrobek Jana Pavla II. Tam vznikaly i menší zácpy, které uniformovaní strážci slovně rozháněli - avanti, avanti. Po prohlídce jsme vyšli na druhé straně chrámu a nastalo menší zauzlení. Chlapci, hnáni touhou si Vatikán majetnicky označkovat se odebrali na blízké WC a my pokračovaly dovnitř chrámu. Spousta, spousta lidí. Představa, že půjdeme podle průvodce a budeme si povídat, co je co, padla, tak jsme se alespoň prodíraly si prohlédnout Michelangelovu Pietu (je umístěna za sklem, v roce 1972 ji urazil nos kladivem duševně chorý návštěvník). Prohlídku chrámu ukončila první zahraniční sms. Bohužel od mého muže, který mi sděloval, že už je nechtějí pustit zpátky a ať si pohnem. Venku jsme si ještě vyfotili členy švýcarské gardy, přičemž děti vůbec nerespektovaly památečnost oděvu a jen nad nimi kroutily se smíchem hlavou.

Poté jsme se vydali přímo k Castel Sant Angelo, jehož historie sahá až do roku 135 (stavbu prý zahájil sám císař Hadrián). Bohužel nedostatek času nám nedovolil jít dovnitř, proto jsme přes most přešli do další části města. Měli jsme namířeno na náměstí Navone, chvilku jsme ve starých uličkám bloumali a hledali, ale nakonec jsme trefili. Náměstí zdobí 2 kašny,

Protože jsme byli už celkem utahaní, uchození a unavení, sedli jsme si do kavárny na kraji náměstí. Dali jsme si kávu a kapučíno a udělali jsme začátečnickou chybu italského turisty (ceny jídla a pití u stolu bývají značně rozdílné, než například u baru nebo sebou), protože jsme Terezce objednali zmrzlinu ke stolu. Dominik naštěstí nechtěl, což nás posléze velmi potěšilo. Káva byla skvělá, zmrzlina se zapíchnutou oplatkou ve tvaru šikmé věže taky. Při placení nás ovšem částka 9 euro za tu trochu sladkého ledu dost překvapila.

Vsuvka: Ještě teď tomu nemohu uvěřit. Kopeček zmrzliny za 258 korun. Och-můj-bože!

Nejdražší zmrzlina

Po troše spočnutí a následném rozčarování z nenasytných číšníků jsme pokračovali směrem k fontáně Di Trevi. To už padla únava i na mně, takže se navigování chytli Dominik a Libor, který chytnul asi už třetí dech. Fontána je nádherná, ovšem hodně mě překvapilo, na jak malém prostoru se nachází. Teda ona je dost velká, ale v podstatě zabírá skoro celé náměstí :-)

Jenže bohužel i tam bylo neskutečně hodně lidí. Sednout si na okraj a nasát atmosféru - nemožné, leda tak někoho do té vody pošťouchnout. Povinné mince kluci hodili seshora, my s Terkou sešly dolů a protlačily se k vodě mezi řadou sedících těl. Pak jsme si našli aspoň jedno volné místečko na fotku. Dál jsme pokračovali po naplánované trase směrem k Spiazza di Spagna. Jak si děti doma vybíraly, co chtějí v Římě vidět, Domík toužil spatřit Španělské schody. Na fotkách v průvodcích vypadaly opravdu skvěle, pohled seshora, plno květin. Když jsme přišli k vytoužené památce, Dominik protáhl obličej a pronesl "Abych pravdu řekl, z těch schodů jsem poněkud zklamán..." :-) Na druhé straně se mu ani nedivím, po květech ani památky, po schodech se mezi lidmi ani projít nedalo. Fontána, postavená v 17. století představující velikou loď u úpatí schodů byla taky komplet obklopená.

Pak už jsme nejkratší cestou zamířili k autu, Libor mířil neomylně, jako by měl v botách zabudovanou GPS. Auto naštěstí stálo tam, kde jsme jej před pár hodinami zanechali, takže jsme se díky kouzelné navigovací krabičce během deseti minut přesunuli do kempu.

Jak už bylo řečeno, nějakým zázrakem je do mně kolem sedmé hodiny vlita energie a já spolu s Domkou, znavený a zmožený, jsem najednou schopen pěšky odnavigovat rodinu přes několik ulic zpět k místu parkování pomocí papírové minimapky a ještě je popoháním. Auto tam kupodivu je a my vyrážíme k místu přespání. Když u vjezdu do lesa vidím šipku Hostel, vzpomenu si na jeden film... Děti se nejvíce těší na bazén, my dva na postel. Paní na recepci mluví anglicky, takže se jakž takž domluvíme, dostaneme klíče a správce Bazz (rakeťák) nás nasměruje do chudší části (Camping), kde je několik modernějších Unimo buněk. Jde nám jen o osprchování a přespání, že ano. Pozdě bycha honiti, ale příště bych asi za tohle dva tisíce nedal. Děti si ještě chvilku poplavou v bazénu, ale když vidí, že už sotva držíme oči otevřené, sami dobrovolně odcházejí z bazénu a navrhují nám, že už máme jít spát (to byl vtip :-) - děti a voda, to je pojem. Museli jsme je vyhnat násilím). Celou noc se klepeme zimou, protože v oknech jsou skla jen z poloviny a v druhé půlce je síť proti komárům. Pavla ráno zjišťuje, že ta druhá polovina okna je posuvná. Co jsem to za člověka, nechat rodinu mrznout...

Ráno vracíme klíče, bereme pasy a jedeme zpět do Říma. Parkujeme asi tři ulice od Kolosea. Obcházíme a obdivujeme toho obra. Trošku mi vadí přítomnost silnice hned vedle. Je to takové... podivné. Dovnitř nejdeme, protože venku je dlouhatánská řada. Před odjezdem jsem si poznačil dvě římské geocache (pokud nevíte, co je geocaching, tak doporučuju skvělý článek Marka Lutonského). Na vatikánskou nějak nevybyl čas, ale tuhle zkouším najít spolu s Domčou. Bez popisu, který jsem si zapomněl nahrát, si nedáváme příliš velké naděje, ale GPS nás vede na jedno konkrétní místo a - světe div se - mikrokeška je skutečně tam. Radujeme se, zapisujeme log, fotíme se a spokojeně odcházíme směrem Forum Romanum. Po stručné procházce po této rozsáhlé pamětihodnosti už máme hlad a tak se vydáváme hledat nějakou pizzerii. Zastavujeme u druhé, kousek od Kolosea a dáváme si 3 pizzy a včetně dvou EUR servírovného platíme 17 EUR. Když tak nad tím uvažuju, mohli jsme si vybrat jinou pizzerii o kousek dál - cestou k autu jsme jich potkali takových deset. Tahle byla taková ... no ... neitalská. Kuchař byl černoch, servírka arabka a pizza byla hnusná a ještě k tomu připálená.

Ven z Říma

Jdeme k autu, pouštíme navigaci a během deseti minut jsme venku z Říma. Pokračujeme směr Scalea. Cestou nás potkala jedna delší kolona někde u Salerna, způsobená dostavbou dálnice, kde jsme se vlekli na dvojku snad půl hodiny.

Kolem páté hodiny jsme konečně ve Scalee a díky Domkovi nacházíme odbočku na Villa Brazzano (navigace selhala, příslušnou ulici nemá v databázi). Zvenku to vypadá hezky. Háj vysokých pínií a mezi tím apartmány. Jeden bazén. Taneční plocha. Uvnitř zjišťujeme několik "nesrovnalostí". Sice dva záchody,

Dolní místnost

ale pro dvě rodiny jen jeden sprchový kout, kde by měl problém rozpažit i člověk s rukama amputovanýma po lokty. Umístění horního záchodu navrhoval někdo, kdo asi nikdy na záchodě neseděl. Prostor před koleny je oddělen od sprchového koutku zhruba deseti centimetry, takže chcete-li sedět, je nutno roztáhnout nohy alespoň do úhlu 120 stupňů. Sprchový kout a umývadla neodtékají. Budiž, bude tu česká delegátka, nahlásíme. Úklid si Italové představují velice zvláštně, protože kuchyňský kout je plný pavučin, pavouků a na stropě je cosi, co má odhadem 16 nohou a pohybuje se to pekelně rychle.

Děti jdou hned do bazénu a Terka zachraňuje nějakého topícího se malého Čecha. Večer začíná kulturní program. Zpěv, karaoke a další zábavné kratochvíle, organizované jedním italským animátorem-diskjockeyem-správcem v jedné osobě. Než začne karaoke, naštěstí už spím. V půl čtvrté mě budí exploze. Rána jak z děla, moje snem zmatená mysl hned myslí na Cosa Nostru, ale skutečnost je mnohem prozaičtější. České pivo v plechovce nesneslo třeskutou zimu v mražáku a rozhodlo se infiltrovat mezi ostatní potraviny. Děti jistě časem ocení čokoládu s pivní příchutí. Hernajs, kdo by dával plechovku do mražáku ;-) Kupodivu nikoho jiného to nevzbudilo. Snažím se usnout počítáním vagónů.

Projíždějící nákladní vlak

Já zapomněl - hned vedle kempu (odhadem 30 metrů od našeho apartmánu) vede vlaková trať, kde v plné rychlosti sviští pendolina, osobní i nákladní vlaky a to jak ve dne, tak v noci. Občas projede drezina. Tuhle skutečnost, o které se nedočtete v žádném katalogu cestovní kanceláře, jistě ocení nějaký postarší manželský pár, který si do Villa Brazzano přijede odpočinout. Asi jsem přecitlivělý, protože mi ten rachot, připomínající obzvláště v noci padající letadlo, vadí. Ale nějaký nadšený milovník vlaků tuhle skutečnost jistě ocení.

Maně se mi vybavují slova z nabídkového katalogu: "Komplex Villaggio Forest VILLA BRAZZANO je ideálním a oblíbeným místem pro prožití klidné dovolené ve voňavém stínu piniového lesa, na zahradě nebo u bazénu, především však stranou od moderní civilizace."

Oooooooooooooooook, jak by řekl Prattchetův knihovník...

Ráno je zataženo, ale prý je to tu normální. Ještě ke včerejšku. Když jsem táhl od auta plnou náruč s kartonem dvanácti trvanlivých mlík, vybrala si mě za cíl trojice italské drobotiny (asi 4 až 6 let) a začali mě poplácávat po holých lýtkách nějakými pruty. Snažím se je zahnat, ale házet po nich mlékem mi přijde škoda. Později mě ostatní upozorňují, že italské dítě je nedotknutelné, ať provádí cokoli.

Dopoledne jedeme poprvé k moři, které je odtud vzdáleno zhruba pět minut jízdy. Je to asi 2 kilometry a mělo by tam být k dispozici lehátko a slunečník zdarma. Bohužel - chtějí za to 7 EUR a hovoří podivným jazykem, který vzdáleně připomíná angličtinu, tak jdeme na veřejnou pláž, která se liší jen absencí lehátek a slunečníků a bonusem v podobě nějakých těch odpadků. Vlny jsou - naprosto skvělé. Na chvíli zapomínám i na ten nechutný minisprchovací kout. Mám zakázáno potápění (viz chorvatský problém s uchem), ale moře má na to vlastní názor a po několika kotoulech ve vlnách už opět slyším známé pískání.

Řádíme asi do dvou odpoledne. Dominik prohlašuje, že tohle je dosavadní nejlepší dovolená u moře, na které jsme byli. Vlny jsou větší a větší, protože na obzoru zřejmě zuří bouře, soudě podle hustých tmavých mračen a blesků. Pak jedeme na oběd. Na místě, kde parkuji, stojí ženština a cosi si zapisuje. Na můj dotaz (anglický) odpovídá cosi italsky, z čehož rozumím pouze DUO EURO. Odmítám platit s tím, že v propozicích máme pláž i parkovné zdarma, ale po zkušenosti s lehátky už něco tuším. Ještě chvíli nás přesvědčuje, načež odjíždíme. "Doma" jsme později upozorněni, že ani slunečníky, ani parkování zdarma se nekoná. Tímto se té paní dodatečně omlouvám.

Po obědě jdou děti do bazénu a my na schůzku s delegátkou. Ona nabízí výlety, my pak na ni hrneme naše požadavky ohledně neodtékající vody, atd. Zapisuje, slibuje, uvidíme. S vlakem zřejmě nezvládne udělat nic.

V noci jsem byl asi 6 krát vzhůru. Na konci pobytu budu mít kompletní jízdní řád místních vlaků. Ráno jedeme na nákup do Intersparu, který je v centru Scalee, která je odtud vzdálena zhruba 5 kilometrů. Dopoledne jedeme jen s Dominikem na nedalekou pláž, kde blbneme ve vlnách, stavíme stavby z písku a užíváme si. Vlny jsou dnes největší za dosavadní pobyt. Jestli to takhle půjde dál, v sobotu tu máme tsunami. Člověka až děsí, jaká je to síla, která ho chytne a hodí jím proti břehu třeba tři metry. Na konci mám drobnou nehodu, kdy se s Dominikem chceme zhoupnout na vlně, která je ale větší, než jsme čekali. Když se ho snažím vystrčit na vrcholek vlny, aby ho nespláchla, spláchne za odměnu mě a po několika nekontrolovaných kotoulech pod vodou se mnou třískne hlavou o šutry na dně. Bolí to, teče z toho krev, vidím mrtvé lidi, ale zdá se, že přežiju.

Odcházíme k autu, jenže ouha. Naše auto, tak vkusně zaparkované na jediném volném místě - písčitém kopečku - se při pokusu o odjezd noří hloub a hloub. Uff - co se dnes ještě stane? Po čtvrthodině hrabání pochopíme, že cesta zpět proběhne pravděpodobně pěšky. Zničehonic u nás zastavuje postarší Ital s nějakým džípem a podává mi lano, což prve chápu jako kritiku svého počínání a návod, jak naložit se svým životem. Než začnu hledat vhodný strom, začne Ital hledat hák na přivázání lana k vozu. Po pěti minutách zjišťuji, že své auto ještě neznám tak dobře, protože vlečný hák mi tam prostě nepřibalili. Ital pak vytáhne minizvedák, auto zprava nadzvedne a pod přední kolo podsype lopatou hromadu písku, načež vyndá zvedák, nasedne a pomalu elegantně vyjede. Mnohonásobně mu děkuji jedním ze tří italských slov, která znám a spolu s Dominikem mu máváme na rozloučenou. Měním názor na Italy.

Holky si mezitím udělaly pěší výlet do Scalee. Jsou šílené, protože to jdou ve vodních botách po pobřeží a částečně vodou. Po návratu je bolí rozedrané nohy. Večer jedeme na pizzu do Scalee a zjišťujeme, že poplatek za obsluhu, uvedený v jídelním lístku na prvním místě - 1 EUR - se platí za každou osobu, včetně čtyřleté Kačenky. Tedy za prostření 8 talířů a příborů si pikolík vezme zhruba 230 korun. Chci pracovat v Itálii jako číšník.

Vlak ve 2:06 houká! Dalších pět, které jsem slyšel až do rána, nehoukalo, ale bylo proklatě hlučných.

 

Ráno chceme jít na pláž, ale vlny jsou jako včera a navíc fouká vítr, takže měníme plán a po obědě jedeme do asi 10 km vzdáleného Diamante. Tam se projdeme úzkými uličkami, mrkneme na pláž a cestou zpět se stavujeme v nedaleké Cirelle, kde je nad městem zbořeniště původního osídlení. Zvláštní znamení - vypálené kaktusy. Prolézáme trosky, fotíme panorama.

Celý dnešek se střídavě mračilo a občas i sprchlo. Zatím to vypadá, že těch 1800 za nafukovací člun Neva III jsme vyhodili zbytečně. Na takových vlnách, jaké tu jsou, by i Kotek s Mádlem pohořeli.

V noci nás vzbudil liják, který přehlušil i vlaky. Sice krátký, ale průrazný. Ráno je zataženo a tak dle plánu vyrážíme na výlet do 30 km vzdálené Maratee, kde rozpíná ruce na skále, zhruba 350 metrů nad mořem (dle GPS), 22 metrů vysoký Ježíš z betonu (obdobný jako v Rio de Janeiru - autorem je florentský sochař Innocenti). Vyšplháme serpentinami až nahoru, za dvě eura zaparkujeme a posledních pár set metrů jdeme pěšky. Teda fakt je to kus chlapa, ten Ježíš. Připadám si pod ním jako mravenec před pohovkou. Navštívíme i nedalekou baziliku San Biagio, kde je krásný model Maratee v obří škebli.

 

Později si dáme skvělou kávu dole v městečku (1,50 EUR presso a 2 EUR kapučíno) a vracíme se zpět. Po obědě plánujeme moře, ale vlny mají snad tři metry a kadenci Kalašnikova v tekutém dusíku. Na pláži ani noha, tak se chvilku rácháme v bazénu a pak jedeme obhlédnout původní kamenné městečko ve Scalee. Povečeříme čtverec pizzy (1 EUR v pizza bufetu na hlavní třídě). Chcete-li tam pizzu sebou, řekněte "PIZZA PORTARE", ať nejste za trotla jako já, který jsem na celkem sličnou prodavačku vyhrkl "UNO PIZZA SEBOU". Děti si dávají zákusek v podobě megakopce zmrzliny za 1 EUR a pak už odjíždíme zpět.

Snad bude zítra konečně lépe a bude se dát i plavat. Průběžně zpracovávám jízdní řád vlaků kolem Villa Brazzano. Už mi zbývá jen dopoledne a kousek odpoledne.

V noci přišel silný vichr. Ve tři ráno mě tentokráte nevzbudil vlak, ale třískání dveří a oken. Ráno přejeme Pavle k svátku, předáváme dárky a uvažujeme, jaké budou asi po tomhle vichru vlny. Kupodivu jsou zhruba stejné, jako v pondělí a tak dopoledne trávíme konečně u moře. Luboš dokonce nafoukne jejich Nevu a zkouší plavbu, ale vlny mu brání v dokonalém zážitku.

Po obědě děti řádí v bazénu. Skoro v šest jedeme na zmrzlinu do městečka Santa Maria del Cedro, kde nejprve na pláži fotíme západ slunce a děti tančí v rytmu Macareny, Asereje a dalších fláků, které pouští místní diskjockey a pak jdeme hledat zmrzlinárnu. Narazíme na jednu, kde nás vítají nápisy v češtině. Obsluhuje tam paní mluvící dokonale česky - zřejmě se přivdala.

Večer se zřejmě Italové loučí s prázdninami, protože dlouho do noci slyšíme "hity" a místní děti k tomu radostně mlátí do hrnců a pokliček. Když jdeme s Lubošem omrknout osazenstvo, animátor nás rukama, nohama zve mezi ně. S díky odmítám, ale Luboš by šel. Když se vracíme zpět kolem bazénu, zřejmě neunese mé odmítnutí účasti na kulturně - společenské zábavné akci (zase jsem ironický, musím s tím přestat...) a v šatech mě strká do vody. Posléze tam skáče solidárně za mnou a pomáhá mi hledat na dně brýle, ovšem předtím se mě se zděšeným výrazem ve tváři zeptá "Neměl si v kapse mobil, že ne? Že ne???". Ital, který se vzápětí objeví, nám zřejmě sděluje, že po desáté hodině je bazén uzavřen pro veřejnost, což mi přijde vzhledem k tomu, že před ním stojíme v šatech, ze kterých crčí voda, docela zábavné.

A to jsme měli jen dvě deci místního červeného.

Ráno vyrážíme po snídani do městečka Praia a Mare. Dnes je moře takové, jaké mělo být celou dobu. Moře jen s drobnými vlnami a slabý větřík. Ostrov Dino, vzdálený asi 100 metrů od břehu, mi připomíná skalní vyvřelinu z knihy A. C. Doyle Ztracený svět.

 

Nafukujeme loď a nejprve s Lubošem zkoušíme, jak půjde plavba. Jde to a tak se s celou rodinou vydáváme na plavbu kolem Dina (samozřejmě ne kolem celého, copak jsem závěsný motor?) směr Azurová jeskyně. Na otevřeném moři se ale dělají docela velké vlny, které slabší polovička ;-) vzdává a tak končíme jen ve Lví jeskyni, která získala jméno po kusu kamene uvnitř, připomínajícím ležícího lva. Přidal bych jí přídomek Odpadková, protože turisté, které sem několikrát za den přepravují místní lodní "taxíky", si s prázdnými PET lahvemi a obaly od čehokoli příliš starostí nedělají.

Po návratu z plavby a vytažení obou Nev na břeh nás pobaví scénka, kdy jakýsi Ital zřejmě žádá Luboše o vyhlídkovou plavbu pro celou jeho rodinu, čítající snad deset členů. Na jednom nafukovacím člunu! Pro čtyři lidi!!! No nic :-)

Italy odmítáme, nakládáme Luboše, Lucku a Domku a vyrážíme do Azurové jeskyně, vzdálené zhruba 1 km. Zvláštní pocit, plavat uvnitř jeskyně. Voda je nádherně modrá a podle Lubova odhadu je na dno tak 15 metrů kolmo dolů. Cestou zpět děti volají na okolo plovoucí lodě univerzální Čiao.

Zítra se přesuneme o 200 km jižněji na zbylý týden do Capo Vaticano. Při mém štěstí nepovede vlaková trať 30 metrů od apartmánu, ale bude dělit náš a Lipkovic v polovině. A pokud se hodně zadaří, bude v jednom z pokojů nádraží. A místo tří toulavých psů, kteří nám tady prosvětlují dny našeho pobytu a nikomu z kempu to zjevně nevadí, tam bude stádo bizonů.

Odpoledne jsme ulovili ještěrku. V Lipkovic sprchovém koutě. Nemohla chudák vylézt. Dominik ji chtěl převézt do Ostravy, ale vymluvili jsme mu to.

Vstali jsme v sedm, sbalili zbytek věcí, posnídali a kolem deváté vyrazili. Ze Scalee by to podle Toma Tomáše mělo být 179 km, tedy něco jako z Ostravy do Brna.

Podle GPS jsme dojeli až do městečka Ricadi a začli hledat ulici uvedenou ve voucheru, protože TomTom dělal, že ji nezná. Zhruba po hodině bloudění křivolakými uličkami objevila Pavla ceduli s nápisem Le Canelle (Jak jsme to předtím mohli minout? A dokonce asi několikrát...). Pro turisty, vybavené GPS, uvádím kouzelná čísílka:

N 38° 37' 19.12"
E 15° 50' 21.33"

Překvapilo nás množství Čechů zde ubytovaných (celkem 5 aut s českou SPZ). Skvěle zařízený apartmán, skutečný sprchový kout, obrovská terasa (jsme v prvním patře) s kuchyňským koutem - v porovnání s Villa Brazzano alespoň pro mě špica. Dětem se ale prý více líbilo tam. Zřejmě kvůli bazénu, tipuji. Paní recepční nám přinesla 2 litry vychlazené vody na uvítanou a posléze i misku hroznového vína. Po ubytování a získání informací od anglicky mluvící paní Anne na recepci (je tam jen odpoledne) jsme vyrazili hledat naši pláž.

Našli jsme ji zhruba po hodině a to poté, co jsme navštívili dvě jiné, o kterých jsme si podle mapy mysleli, že to jsou ty správné. Nezapomenutelná byla obzvláště italská městská policistka, hlídající parkoviště a její roztomilá angličtina. S parkováním se to tam má tak, že buď zaparkujete za bílou čarou, dále, respektive výše od pláže, ale zadarmo (pokud je ještě místo), nebo za modrou čarou, případně přímo dole na parkovišti u pláže, za poplatek. Od hlídající policistky si můžete zakoupit kartu (0,5 EUR za hodinu), kde formou stíracího losu (bohužel nevýherního) označíte datum a hodinu začátku parkování. Pláž je vzdálená od apartmánu cca 800 metrů s převýšením, které jsem zpátky nucen jezdit čtvrtinu cesty na jedničku. Božský pohled. Když palubní počítač dosáhne okamžité spotřeby 14,5 litrů, raději se dívám jinam.

Na pláži nás překvapil starší pán, který nás uvedl do "naší" části. Po dotazu na naši národnost prohlásil, že je Bulhar, tři roky je v Itálii a že mluví i rusky. Zbytek hovoru jsem se nestačil divit, odkud ta slovíčka a dokonce věty tahám.

Voda byla průzračná a teplá jako kafe. Řádili jsme do šesti. Vlnky jako na čerstvě ostříhané ovci.

Ráno jsme si přivstali a vyjeli kolem půl deváté. Parkovací místa za bílou čarou ještě byla volná. Koupali jsme se a pak jsme zkoušeli pohřbívání zaživa. Zdejší písek je na to ideální. Ani se mi nechtělo ven, ale někdo musí řídit zpátky. Na oběd jsme jeli ve 12:30 autobusem, který pravidelně přiváží a odváží hosty apartmánu. Zpět na pláž v 16 hodin taky autobusem. Už bez Pavly, protože jí rozbolel zub. Noční můra dovolených v zahraničí - bolení zubů. Zobe Ibuprofen a chladí si levou tvář ledem.

Večer jsme zajeli omrknout nedaleké městečko Ricadi, ale v neděli kolem osmé tam zjevně chcípl nejen pes. Jen pár vesničanů, sedících na zápraží a dva bary se třemi lidmi (z toho 2 členové personálu). Cestou zpět jsme špatně odbočili a strávili příjemnou třičtvrtěhodinku snahou najít naši ubytovnu. Jako na potvoru jsem nechal mobil s TomTomem na pokoji. Nakonec se povedlo. Zašli jsme se ještě uklidnit na zmrzlinu do nedalekého ristorante, kde prodávají dvě Polky. Místní barman mě na jedné zmrzlině natáhl o jedno euro. Nenávidím ho.

Pavla celou noc nespala. Ráno jedeme do Ricadi pro něco "na zub". Místní sympatická lékárnice naštěstí hovoří trochu anglicky (dle jejich slov "LIŤLBIT"). Odjíždíme s třicítkou Brufenu 400 za 4,88 EUR. Doufám, že ho Pavla nevypotřebuje celý.

Odpoledne nic moc. Zub bolí a navíc se přidal viditelný otok levé tváře. Nahoře pod okem je ale vidět nějaký vpich, tak podezříváme nějaký hmyz. Zkoumám podobu a v náhlém osvícení navrhuji Pavle, aby se nechala bodnout i do druhé tváře, protože mi vzdáleně připomíná mou oblíbenou zpěvačku z dob mého mládí, Sandru. Můj návrh se ale nesetkal s pochopením. Zaslechl jsem něco i o jakýchsi zvířatech. K vodě jdeme sami a není nám moc veselo. Cestou si pobroukávám píseň "In the heat of the night".

Luboš vymyslel pro děti skvělou zábavu, kdy jejich člun převrátil na vodě vzhůru nohama a děti z něj skáčou do vody. Tipuju, že dno do pátku nevydrží.

Večer jedeme do Ricadi za světla a je tam rušněji, než včera. Dali jsme si zmrzky, nakoupili v místním supermercato a jeli zpět. Děti chodí večer na houpačky a "rozprávějí" s místními italskými dětmi rukama, nohama a částečně anglicky.

Pozdě večer měli malí Italové zřejmě nějakou bojovku, protože lítali kolem a po schodech a řvali, jako by je svlíkali z kůže. Zkoušel jsem je utišit ("Shut up!!!"), ale asi mi nerozuměli. Na české "Co tu řvete?", zakřičené jednomu z nich do obličeje asi z metru, se zklidnili alespoň tak, že jsem mohl usnout.

Otok mírně klesl, ale zase jdeme jen sami bez Pavly. Slunce by ten zánět mohlo rozdmýchat. Pokud je to zánět. Co by to tak taky bylo jiného. Dominik - gentleman se rozhodne zůstat s maminkou. Později připravuje k obědu skvělou směs z tuňáka k maminčiným špagetám. U moře si s Terkou házíme míčkem. Dominik jí zjevně chybí.

Večer jedeme na zmrzku do nedalekého San Dominica. Zmrzlinu mají za 1,30 EUR, velké kopce a moc dobrou. Chceme vyfotit západ slunce se Stromboli v pozadí, ale když se proderu rákosovým polem a ocitnu se u vlakové trati, pochopím, že tudy cesta nevede. Cestou zpět se s Pavlou malinko neshodneme v počtu navštívených supermarketů a zbytek cesty trucuji. Večer se snažím na terase konečně dočíst nekonečnou Pavučinu lží, ale když mi MDA potřetí vypadne z ruky, dojde mi, že se dnes nedovím, zda Rachel sežerou žraloci, nebo se utopí.

Nad ránem - 4:20 - mě probudí komáři. Jsou potvory asi tři a mají zřejmě noční cvičení. Sloužím jim zároveň jako přistávací plocha a čerpací stanice. Zřejmě používají speciální brýle pro noční vidění, protože v pokoji je naprostá tma a přesto neomylně vždy zamíří k jediné nekryté části mého těla - špičce nosu. Jedním, který právě načerpal, se mi podaří vytvořit na zdi zajímavý umělecký střik. Asi hodinu se snažím vymyslet způsob, jak zlikvidovat zbylé dva, ale nakonec rezignuji a jen zoufale mávám bílou přikrývkou. Zřejmě to považují za kapitulaci, protože zbytek rána je slyším nebezpečně blízko, ale možná se mi to všechno jenom zdálo.

Ráno jedeme konečně na pláž všichni čtyři. Nafukujeme naši Nevu, bereme jídlo a záznamovou techniku a vyrážíme podél pobřeží směrem k plážím "za obzorem". Po uplutí zhruba 2 km nacházíme prázdnou pláž, kde ještě nedosáhne slunce. Moře je nádherně azurové a průzračné. Strávíme tam dopoledne a část odpoledne, protože kdo by vesloval tak brzo zpět, že. Děti jezdí na nafukovacích sedácích z Nevy, pro které Luboš vymyslel název NEVÁTKA (podle vzoru lehátka).

Konec nám trošku pokazí dvojice obstarožních Čechů, jejichž mužská polovina se rozhodla ukázat všem okolo, že je řádný chlapík. Nic proti nudistům. Kdybychom tam byli sami bez dětí, je mi to celkem jedno, ale máme sebou děti od 4 do 12 let. Mohl se aspoň přeptat. Dáváme mu přezdívku "Úchylák se super hadicí" a odplouváme. Odpoledne jedeme do Tropey.

Tropea

Na vysoké skále se tam na pobřeží tyčí Santa Maria del Isola, bývalá středověká svatyně benediktínů. Při procházení úzkých uliček narazíme na česky mluvící skupinku s kamerou, která točí i naše hrající si děti. Jak se později dovídáme, coby typicky italskou rodinku. Jsou z ČT Praha a točí nějaký pořad o životě v Itálii.

V Tropee mají dražší zmrzlinu, než v Římě. Alespoň na nábřeží, kde děti platí za jednu 2 EUR. Později potkáváme těhotnou Italku s partnerem, které známe z pláže. Jsou rádi, že vidí Lipky, protože už pár dní zálibně pokukují po jejich člunu. Rukama-nohama-italsko-liťlbiťácky se domlouvají na odkoupení. Ital prý nabízel až 80 EUR, ale Lipky je nechtějí okrást.

Red Hot Chili Peppers ;-)

Než odjedeme, fotíme západ slunce a kupujeme za 2 EUR skleničku místní speciality - marmeládu z červené cibule (tady se z červené cibule dělá úplně všechno, snad i zmrzlina) - a přívěšek z pálivých papriček (1,50 EUR). Cestou kupujeme v supermarketu 4 rolky pravděpodobně nejdražšího toaletního papíru za 1,23 EUR. Večer se dovídáme, že Lipky byly ještě lepší - koupily ráno dvě rolky za 1,50 EUR.

Večer kecáme s Lipkama u vína a je zřejmě dobrá konstelace hvězd, protože s Lubošem vydržíme do půl druhé. Když dopijeme jakési místní značkové víno, vytáhne jen tak na chuť odporné stolní víno Feudal (1 litr, zátka jako na pivu), které prý popíjí po obědě jako střik. Zpočátku to odmítám pozřít, ale po druhé skleničce už to chutná jako ŠatoNefDyPap ;-)

Ráno nás čeká na pláži překvapení. Během krátké chvilky nalovíme u břehu asi 20 medúz, takže jsme rádi, že jedeme opět pryč na lodích. Po doplutí na pláž hned vedle té včerejší zjišťuju, že máme asi díru ve dně. A fakt! Nechápu, proč to ti Číňani dělají z takové nekvalitní gumy. Člověk za to vyhodí 1800,- a stačí malý ostrý kamínek...

Dotek medúzy

Děti zase řádí na Nevátkách. Po chvíli vychází z vody zjevně zklamaný Dominik. Po bližším ohledání zjišťujeme, že se s ním jedna žahavá potvora chtěla skamarádit. Má dole u kotníku vypálený přesný tvar medúzy zboku. Jestli mu to vydrží, časem ušetříme za tetování ;-) Dívčí část se pak o něj vzorně stará. Nohu mu zahrabou do písku, zalévají vodou, nosí mu jídlo, pití a on je pod slunečníkem a lebedí si.

Dopoledne nám zpříjemní šlapadlo plné italských důchodců, kteří nejprve s problémy přistanou těsně u dětí a několik žen se pak rozhodne koupat nahoře bez. U žen jejich věku ovšem člověk neví, jestli se to dá ještě nazývat nahoře bez.

Po návratu, obědě a odpočinkové siestě (ta je v Itálii povinná, protože zhruba od jedné do pěti odpoledne bývá většina obchodů zavřená) hrajeme s dětmi žolíka. Večer jdeme na zmrzku a pak zkusmo navštívíme místní nedalekou pizzerii, kde to vypadá příjemně jak personálem, tak cenami a tak si objednáváme dvě pizzy sebou. Jednu se 4 druhy sýra (5 EUR) a jednu Tropeanu (4,50 EUR) s červenou cibulí a ančovičkami (fujtajbl slaný, já myslel, že jsou to ryby...). Pizza je skvělá.

Poslední plavací den. Ráno zase na pláž s lodí. Našemu Bulharovi předáváme plechovku vychlazené Plzně se slovy: "My užé závtra atjéchajem damój. Éto padarók dlja vás". Bulhar dojat děkuje. Zlaté roky výuky ruského jazyka konečně došly zhodnocení.

Cestou na pláž Faro zjišťuju, že včerejší lepení dna a následné 12 hodinové schnutí bylo nedostatečné, takže vesluju tak rychle, že nabízím dětem, zda nechtějí zkusit vodní lyže. Na pláži naposledy zaskotačíme, ulovíme a rituálně pohřbíme v písku pár medúz a jedeme zpět. Odpoledne jdou ještě Lipky k vodě, aby dokončily tu transakci s jejich lodí. Pavla začíná balit. Děti ještě k večeru lítají po zahradě s Italama, mění si adresy a telefonní čísla. Kolem deváté jdu koupit čtyři pizzy na zítřejší cestu. Před zalehnutím ještě nacpu úhledně kufry do kufru. V deset zalehneme a následuje několik hodin spánku přerušovaných komářím bzučením a strachem ze zaspání. Máme v plánu vstát ve tři a vyjet tak kolem půl čtvrté. Před usnutím se k nám ještě dobývá malá Italka Linda. Sestra většího Carmina, který se zřejmě zahleděl do Terky a chce ji dostat ven, aby se ještě rozloučili. Terka nechce.

Vstáváme dle plánu, dobalujeme zbytek a já slyším kolem dveří jakési šustění. Když nesu věci do auta, vidím Lindu s Carminem za rohem. Neuvěřitelné! Oba si přivstali, aby se on mohl s Terkou rozloučit. Závidím a rozhlížím se, jestli se se mnou taky nepřišla rozloučit nějaká Italka. Kde nic, tu nic.

Vyjedeme o půl čtvrté, načež asi 5 km od apartmánu se děti začnou shánět po červeném obalu na 20 DVD. Po prohledání celého vozu včetně kufru (docela zuřím, protože několik věcí mi vypadlo a nejde dát zpět) se vracím do apartmánu a prohledávám ho. Nic. Záhada. Dodatek: nenašel se ani doma.

Pokračujeme dál. Řídím já, zbytek osádky pospává. Na dálnici zjišťuju, že bych taky pospával, protože oči držím jen silou vůle, ale bohužel to nejde. Házím do sebe několik tablet kofeinových supercloumáků pro řidiče, ale jak se zdá, jde jen o placebo pilulky. Po rozednění se už jede lépe. Střídáme se asi po 600 km u pumpy, kde bereme benzín. Vsuvka k benzínu - chcete-li ušetřit nějakou tu korunu, hledejte vždy stojany s nápisem FAI DA TE. Tam si tankujete sami bez obsluhy a benzín je tam levnější. Jediná nevýhoda je, že je tam záměrně upilovaná taková ta zarážka na pistoli, kdy můžete zapnout čerpání a nechat hadici samotnou, dokud není nádrž plná. U Fai da te musíte celé čerpání pistoli držet stisknutou. Daň za slevu = křeč v ruce.

Kolem jedné hodiny zastavujeme na odpočívadle, pojíme skvělou pizzu a znovu usedám za volant. Následuje kolona. Sice jen asi 5 km, ale je třeba mít opět oči na šťopkách. Cesta probíhá slušně. Plánovali jsme, že se na hodinku zastavíme v Pise, - byla by to stokilometrová zajížďka z Florencie - ale Terka si před pár dny něco vetkla do nohy (vypadá to jako sklo a hnisá to) a tak se rozhodujeme, že pojedeme dál. Míjíme Florencii, Boloň, Benátky (občas pauza na WC, či benzín). Pavla odmítá projet mýtnicí a tak se kousek před ní v pomalu jedoucí koloně skoro za jízdy střídáme. Řidič za námi se baví.

Kolem osmé jsme v náručí Alp, kde zastavujeme u jakési benzínky na zbytek pizzy. Překvapuje nás ta zima. Tohle není počasí na tričko a kraťasy, o sandálech nemluvě. Pak už míjíme modrožlutou hvězdnatou ceduli s nápisem Österreich a jak se zdá, máme větší část cesty za sebou. Ještě že řídí i Pavla. Sám bych to nedal.

Kdesi před Grazem jedeme úzkým betonovým koridorem, což je v noci a vzhledem k únavě očí docela Masox. Nicméně zvládneme to a kolem půl desáté večer zastavujeme na pumpě, kde se rozhodneme přespat. Scénka z WC: přicházím s 5 centy připravenými v dlani pro případ, že by tam seděla WC-žena (rozuměj hajzlbába). Opravdu tam sedí. Podávám ji drobné, podívá se na peníze, pak na mě a mávne rukou. Při odchodu z WC si přečtu na vnitřních dveřích cedulku v šesti jazycích včetně češtiny, že poplatek je 40 centů...

Spíme v polosedě-pololeže (což ale dětem vůbec nevadí, jak se zdá) skoro do tří hodin. Pak pokračujeme nočním Rakouskem. Ve Vídni potkáváme tři krajany a vesele na sebe poblikáváme. Cesta až do Mikulova je bez problému. Za hranicí už vychází slunce. Zvláštní pocit, zažít v autě dvě svítání. Před sedmou se stavujeme na Rohlence na snídani. Zbývá už jen nějakých 200 km. Oči už by rády spaly, ale tělo se brání. Konec dobrý - všechno dobré. 9:15 zastavujeme před domem.

Byla to nádherná dovolená. A nepokazil mi ji ani ten nechutný vlak, ani ti toulaví psi, ani medúzy. Snad až na tu vzdálenost, ale jak vidno, dá se to zvládnout.

Čas Typ vlaku 2:06 osobní 4:06 nákladní 4:21 osobní 5:15 nákladní 5:30 osobní 5:52 nákladní 6:58 nákladní 7:05 nákladní 10:57 osobní 11:00 pendolino 11:06 nákladní 11:29 nákladní 11:45 osobní 11:47 nákladní 11:58 osobní 12:21 nákladní

Čas Typ vlaku 12:25 pendolino 12:29 osobní 12:33 nákladní 13:10 osobní 16:22 nákladní 16:33 osobní 17:30 osobní 17:47 pendolino 17:57 osobní 18:14 osobní 18:27 nákladní 18:49 osobní 18:53 nákladní 19:02 osobní 19:06 pendolino 19:09 nákladní

Čas Typ vlaku 19:19 osobní 19:51 nákladní 20:06 osobní 20:10 nákladní 20:22 osobní 20:39 nákladní 21:09 osobní 21:16 osobní 21:23 osobní 21:48 nákladní 22:00 osobní 22:07 osobní 22:11 osobní 22:14 osobní 22:22 osobní 22:32 osobní

 

Vaše názory k deníku