e-Deník - příhody všedního života jednoho človíčka a jeho rodinky

Tuniský deník 2005

Všechny deníky z dovolených

11 dní v hotelu SIDI SLIM na tuniském ostrově Djerba

Psáno den po dni do papírového sešitu a později přepsáno do této formy.

Úvod

Klikněte pro větší obrázek
Nástup do letadla
Ještě týden před plánovaným odjezdem na letošní dovolenou jsme vůbec netušili, kam vlastně pojedeme. Nakonec nás po dlouhém zvažování zaujal hotel SIDI SLIM na ostrově Djerba, který jako lastminute nabízela zprostředkovatelská agentura www.last.cz. Pak začala série nesrovnalostí, chaosu, zadělávání na žaludeční vředy a podobně. 30.6., tedy 4 dny před plánovaným odletem jsme zaplatili. Už předtím jsem byl poctivým čtenářem internetového fóra o Tunisku a většina toho, co tam psali o SunnyDays, vyznívala velice pesimisticky. V sobotu 2.7. po 12. hodině mi volala paní ze SunnyDays v Ostravě a informovala mě o tom, že odlet je opožděn a že místo 17:05 letíme až 23:50. Smířili jsme se s tím a já dál pročítal fórum. Mnozí z těch, co měli letět s námi, o zpožděném odletu nevěděli ani v pondělí ráno! V neděli večer se ve fóru objevila první zmínka o odletu až o půl jedné. V pondělí na cestovce dále paní tvrdí, že odlet je ve 23:50. Já tvrdím, že mám v Mošnově ověřeno, že ne a ptám se, zda už všichni z klientů ví o zpožděném odletu. Tvrdí mi, že ano a to i přesto, že mám poměrně čerstvou informaci od jedné osoby z fóra, že doposud neví, že byl změněn odlet ze 17:05!!! Volám do centrály SunnyDays v Praze a tam také neví nic o zpožděném odletu.

4.7. v 18:10, v době, kdy už jsme podle původního plánu měli letět, mi volala paní z centrály s tím, že hotel Sidi Slim je obsazen, ale že má pro mě skvělou alternativu v podobě hotelu Jasmine. Protože o tomto hotelu jsem četl jeden velmi negativní článek, poměrně naštvaně to odmítám, načež paní tedy potvrzuje Sidi Slim. Máme zaděláno na žaludeční vředy, ale přesto se na devět hodin večer přesouváme na Mošnov (díky Dane), kde je na tabuli odletů informace o odletu na Djerbu v 1:30!!! Ze SunnyDays to zřejmě vůbec netuší, protože delegátka dorazí přesně na čas ve 21:50 a za malou chvíli máme letenky a odbaveni sedíme v hale, kde už je vidět na letištní plochu. Naše letadlo přilétá v 00:30 a startuje v 1:10.

V životě nikdo z nás letadlem neletěl. Vnitřní prostor mi přišel hodně stísněný a navíc jsem seděl do uličky. Po proškolení personálem jsme začali popojíždět. Zatím to bylo jako jízda vlakem. Pak pilot šoupl nějakým táhlem, motory zavyly a já se zaryl do sedadla s pocitem, že tohle určitě není pravda. Třeba mě ještě nechají vystoupit. Přes svá pevně stisknutá víčka a hlavu zabořenou do sedačky jsem zaslechl dva nadšené hlasy mých dětí ("Jééé, my už letíme!"). No napoprvé nic moc. Když jsme vystoupali na příslušnou letovou hladinu, let se zklidnil.

Klikněte pro větší obrázek
Výhled z našeho dvora
Až na občasné zhoupnutí, či zvuk, jako když narazí do trupu zespodu medicimbal, probíhal let poměrně v klidu. Po dvou a třičtvrtě hodinách jsme začali klesat. Hmmm, létání nebude mou oblíbenou kratochvílí. Nicméně i přes mé nepříjemné pocity to pilot zvládl na jedničku a za pár okamžiků už jsme se nechali převážet několika autobusy k letištní hale. Následovala kontrola pasů, zavazadel a hledání kufrů na jezdících pásech. V hlavní hale na nás čekala delegátka SunnyDays, která nás dle hotelů nasměrovala do příslušných autobusů. Náš hotel byl pátý na řadě a děti cestou pospávaly. Na recepci jsme se dostali, když už svítalo. Dostali jsme klíče a byli zavedeni do pěkného dvoupokojového bungalovu. Děti chtěly okamžitě k moři, kdežto já chtěl okamžitě zalehnout. Přehlasovali mě a tak jsme viděli nádherný východ slunce ještě před snídaní.

Poznámka: v době naší dovolené měl jeden dinár hodnotu přibližně 18 korun českých.

1. den

Klikněte pro větší obrázek
Východ slunce
Prošli jsme si pláž, kde bylo dost chaluh, ale místní domorodec je hráběmi shrabával na jedno místo. Celý komplex Sidi Slim je soustava přízemních a několika patrových bungalovů, rozesetých na ploše zhruba 200 x 100 metrů. Obhlédli jsme velký bazén se skluzavkou, přivřeli dětem jejich rozšířená očka a zašli do v tuto hodinu téměř prázdné restaurace na snídani. Bylo před sedmou. Snídaně se podává od 6 do 10 hodin formou švédských stolů a mimo pár rozežraných Čechů si vybere opravdu každý. Corn flakes, mléko, kakao, vejce natvrdo i na měkko, vaječina, sladké buchty, sladké mini loupáky, salám, máslo, marmeláda, med, káva, čaj a díky All Inclusive všeho, co hrdlo ráčí.

Klikněte pro větší obrázek
Dětské hřiště
Po jídle jsme zašli poprvé okusit moře. Foukal příjemný vítr a moře bylo teplé. Děti šly plavat k vedlejší pláži, která byla upravenější, kdežto já zalehl na lehátko pod slunečník a upadl do polokomatu. Trochu jsem se prospal, ale pořád to ještě nebylo ono.

V deset třicet jsme měli schůzku s delegátem cestovky na recepci. Pan Samir, jak se představil, na mě zapůsobil jako příjemný člověk. Vyučuje v Tunisku sport a o prázdninách si přivydělává u SunnyDays. Řekl nám vše potřebné, nenutil nám výlety za každou cenu, upozornil na rozdíly v cenách zde v hotelu a venku v supermarketu. Nakonec jsme mu nahlásili drobné problémy (ve sprše netekla studená a v umývadle teplá) - slíbil rychlou nápravu a skutečně - odpoledne to přišli opravit.

Klikněte pro větší obrázek
Pláž
Na oběd si opět každý mohl namíchat, co libo. Brambory, těstoviny, zapékaná zelenina s masem, ryby, saláty, špagety, těstoviny, olivy, melouny, ovoce, zákusky. Tak nevím - ty řeči některých lidí ve fóru o Tunisku mi teď zpětně přijdou jako plkání rozežraných Čechů, kterým není nic dobré.

Odpoledne jsme si šli i přes protesty dětí na chvilku schrupnout a já konečně "dospal". Vzbudil jsem se před šestou a ostatní taky. Asi jsme to potřebovali.

 

 

 

Klikněte pro větší obrázek
Zrcadlo a lampu upevňoval zřejmě někdo se svérázným smyslem pro humor

K večeru jsme se šli trošku pohoupat na poměrně velkých vlnách (v Chorvatsku jich moc nebývalo). Po večeři jsme si dali stolní tenis. Obě děti jsou podezřele šikovné. Netuším, kde se to tak naučily. Z barové nabídky jsme po večeři ochutnali skvělé Caffe au lait (prostě kafe s našlehaným mlíkem) a moc dobré suché červené víno. Škoda, že dávají jen decové skleničky a před desátou jsou u baru velké fronty. Usínali jsme celkem brzy na to, že jsme prospali svačinu.

Perlička: když jsem viděl naše zrcadlo a nad ním umístěnou lampu, myslel jsem, že jsou jen pověšeny nakřivo. Bohužel... Ten, kdo je upěvňoval, musel být hodně namol.

 

 

2. den

Klikněte pro větší obrázek
Velký bazén s tobogánem
Ráno snídaně a opět jiný mix. Dopoledne děti řádily na tobogánu a Dominik přemluvil i mě :-) Díky All Inclusive netrpíme žízní. Střídáme kolu, pivo, kávu, pivo, kávu, kolu, pivo, pivo a zpovzdálí ve stínu baru pozorujeme děti, jak řádí v bazénu. Před snídaní jsme si obsadili dvě lehátka se slunečníky u nejmenšího bazénu, tak snad tam budou i později.

Před obědem nám přichází Čech z vedlejšího lehátka oznámit, že naše lehátka bez skrupulí obsadily nějaké Francouzky. Nasupeně vyrážím a snažím se urovnat blížící se mezinárodní konflikt smírem

Já: "Do you speak Czech?"
Jedna z nich: "Blé francé mesijé žavé."
Já: "Do you speak English?"
Jedna z nich: "Blé žavé siké."
Já: "This is a my place!"
Jedna z nich: "Žavé blé paré."
Já: "Get out from here!!!"

Klikněte pro větší obrázek
Přesouvají se na vedlejší dvě lehátka, shodou náhod od dvou hochů z Česka. Ten drsnější z nich právě přichází (rovněž upozorněn Čechem odvedle) a pronáší nezapomenutelnou větu:

"Ku...a vypadněte vocaď vy vyžrané krávy!"

Jeho společník ho zpovzdálí obdivně pozoruje. Čtyřlístek mizí a Čech, který nám to nahlásil jen zvolal: "Jo! Vyhráli jsme!"

Na oběd opět mix. Měl jsem cosi, co připomínalo dušené žampiony a bylo to moc dobré. Ty tři zákusky po obědě jsem si ale neměl dávat, neboť u mě nezvykle brzy vypukla tzv. tuniská nemoc. Ještě, že WC je tak blízko bazénu a byl tam dostatek papíru. Snad to ubiju slivovicí.

Odpoledne opět děti řádí v bazénu, ale vítr přivál parádní megavlny a tak se jdeme pohoupat. Později se vracíme k bazénu a já opět na WC. Pak procházka po pláži až ke třetímu hotelu na pobřeží. Na večeři měli všichni kromě mě normální jídlo - já suchou rýži a kolínka (dieta) a večer víno, pingpong a kulečník (za 2 dináry - první útrata).

3. den

Klikněte pro větší obrázek
Kulturní akce
Ráno se mi opět nepodařilo vstát tak, abych předběhl ty zoufalce, kteří si chodí položit ručník na lehátka i před šestou. Neva. Ukořistili jsme si alespoň jedno volné hned vedle bazénu. Po snídani si děti trochu zařádily v bazénu i v moři, ale nějak je to dnes nebavilo. Terka si později šla číst na pokoj. Dominikovi se taky nechtělo plavat. Asi to bylo tím, že dnes nefoukal vítr jako přechozí dny a bylo dost vedro. My jsme se pak při pivu podívali na "kulturní" akci v místních krojích s koňmi a velbloudy.

Po obědě a chvilce odpočinku jsme vyrazili na plánovaný minivýlet taxíkem (necelé 3 dináry) do nedalekého Midounu, kde měl být trh. Taxikář byl zřejmě němý, tak jsem mu těch 500 milimů do zbytku nenechal. Tržiště - to byl naprosto skvělý zážitek. Pamětliv rad z fóra o tom, že žádný oční kontakt, jinak už jakobych nakoupil, jsem se snažil hledět do země. Prošli jsme celé tržiště a na konci se dětem zalíbili dřevění hadi. Mé první smlouvání mě nadchlo. Chci to dělat pořád! Trhovec se nejprve poptal na národnost a jakmile slyšel "Čeko", prohlásil "Čeko banditos" a nasadil cenu 45 dinárů. Já bez mrknutí oka nasadil cenu 8 dinárů.
On: "Čeko banditos - bankrot! tventifajf dinars! Maximal prajs! Gota prajs!"
Já: "Ten dinars maximal!"
On: "Katastrofa! Ježišmarja! Banditos! sixtin dinars!"
Já: "11!"
On: "15!"
Já: "12 maximal price!"
On: "Nono, bankrot! Fotin dinars! Maximal prajs!"
Nakonec jsme se domluvili na 14 dinárech, ale za dva hady :-)

Další na řadě byla miska s velbloudem. Sympatický tunisan tentokráte psal ceny na minipapírek. Já to vždycky přeškrtl a nasadil nižší. Známá česká slova se opakovala. Nejprve chtěl za jednu misku 36 dinárů. Ukecal jsem ho na 18 za dvě. Pak nás zatáhl jeden trhovec dovnitř k sobě do krámu. Měl tam pěkné oválně misky. Za jednu chtěl 25, ale odnášeli jsme si ji za 6.

Pak jsem asi urazil jednoho malíře. Zeptal jsem se ho na cenu jednoho jeho obrazu. Říkal, že pro němce za 68, pro nás za 30. Když jsem mu nabídl na radu Pavly 3 dináry, beze slova odešel. Dětem jsme pak koupili nanuky, za 750 milimů jeden.

Uprostřed tržiště mě překvapil supermarket se stejným zbožím, jaké nabízeli trhovci, ale s pevnými cenami. Nakoupili jsme pár drobností a šli dál. Pavla mi zřejmě záviděla mé smlouvací úspěchy ;-) a tak se nechala zatáhnout do jednoho krámu, kde s ní začal smlouvat takový dlouhovlasý "elegán". Nejen že jí prodal šátek, který původně vůbec nechtěla, ale ona ho navíc ukecala o koženého velblouda a stolní svíčkovou lampu. Z původní ceny 30 dinárů za šátek to ukecala na 12 za všechny 3 věci.

Klikněte pro větší obrázek
Tuniské dináry
Pak už nám došly dináry a tak jsme několik trhovců cestou k taxíku museli odmítnout. Na zpáteční cestu k hotelu jsme chytli sympatického tunisana, který bohužel neuměl moc anglicky, ale jak jsme pochopili, nabízel nám arabsky okruh kolem Djerby. Dokonce nám napsal číslo na taxislužbu a číslo jeho taxi, kdybychom se rozmysleli. Resumé: smlouvání se mi moc líbí.

Po návratu jsme si šli před večeří zahrát s dětmi žolíka do baru. Jsou tam pohodlné sedačky a nápoje :-) Po večeři jsme si dali pingpong. Musel jsem jednou dobře mířenou větou uklidnit čtveřici pubertálních přisprostlíků odkudsi z Čech, které zřejmě večer neuhlídali rodiče a tak si přičichli ke kelímku s vínem a rázem byli mistry Djerby.

4. den

Klikněte pro větší obrázek
Ráno se mi podařilo vstát po šesté a dokonce donutit své spící tělo zanést dva ručníky na dvě volná lehátka u bazénu. Včera, nebo dnes v noci odjížděla větší skupinka rekreantů a nová se ještě asi rozkoukávala a tak bylo hodně lehátek volných. U snídaně (čím dál lepší sladké rohlíčky) jsme viděli spoustu nových tváří. Hodně mi vadí, že vedení hotelu zřejmě aby se zavděčilo všem, nechává při jídle na stole popelníky. Někdo dojí a místo toho, aby šel ven, otravuje život ostatním, co ještě nedojedli. Není problém tady vidět matku s ročním dítkem na rukou a s cigaretou v puse. Je tu jedna mě nesympatická němka, která i výrazem dává najevo, že když už si to zaplatila, kouřit prostě bude.

Klikněte pro větší obrázek
Dopoledne jsme si byli zaplavat v moři na pláži u vedlejšího hotelu Castille, kde jsme odmítli několik plážových trhovců - bohužel, mají pevné ceny a nesmlouvají. Zbytek času do oběda jsme strávili u bazénu. Dominik se pak zapojil do organizované zábavy - mezinárodního vodního póla v nejmenším bazénu. Po nespecifikovaném množství nápojů (zlatý All Inclusive) jsme si dali oběd a chvilku odpočinku. Dětem se moc nechtělo vstávat, obzvláště Domkovi, ale nakonec jsme ho před čtvrtou dostali z postele a všichni jsme se dokonale vyřádili do půl sedmé u všech bazénů. Po večeři jsme si udělali pěknou procházku po pláži a udělali několik fotek. Večer začalo příjemně foukat od moře. Po setmění je hlavní bazén nasvícen několika podvodními reflektory a děti už se pár dní chystaly si zaplavat v noci. Dneska to provedli. Musím si s nimi taky někdy skočit. Třeba v neděli.

Večer, když fouká vítr, je fajn jen si tak sednout do písku na pláž, zavřít oči a vnímat jen hukot moře, vůni vzduchu a nic kolem sebe.

5. den

Klikněte pro větší obrázek
Cedule před Římskou cestou
Ráno bylo poprvé lehce zataženo. Při snídani jsme se domluvili, že bychom mohli odpoledne vyrazit na Djerba Explore, neboli krokodýlí farmu. Taxíkem je to kousek. A protože Domku bolelo ucho (asi voda), před obědem jsme se vydali místo plavání omrknout proslulou Římskou cestu, což je Římany postavený násep spojující Djerbu s Tuniskem. Dnes už se jedná o vyasfaltovanou cestu, jejimž hlavním úkolem mimo dopravu je přivádět vodu na Djerbu, která nemá žádnou řeku.

Před hotelem jsme chytli taxi. Bohužel, řidič uměl jen francouzsky a tak jsme si společně celou cestu zamlčeli. Před Římskou cestou stojí nějaká celnice, či co a policisté tam kontrolují auta. Policie a vojenské objekty je zakázáno fotit. Jen co jsme zastavili, přihrnula se k nám trojice dětí nabízející za dinár letáček o Djerbě. V Arabštině. Mé sociální cítění už sahalo do peněženky, ale byl jsem přehlasován Pavlou. Prohlédli jsme si spojnici ostrova s pevninou a já si v duchu povzdechl s Varelem Frištenským. Na pobřeží děti nasbíraly hromadu mušliček.

Klikněte pro větší obrázek
Římská cesta
Nedaleko odtud leží hrnčířská vesnice Guellalla. Chtěli jsme tam zajet, protože do oběda bylo ještě daleko, jenže ouha. Najednou nám došlo, proč ty ostatní taxíky hned neodjíždějí, ale čekají, až si turisté vyfotí Římskou cestu, pak je naloží a jedou dál. Římská cesta není místo, kde by právě bylo přecpáno taxíky, které by nás chtěly odvézt zpět do hotelu. Popošli jsme tedy zpět směrem k policistům a poptali se jednoho z nich, jak je to s taxíky. Jeho všeříkající úsměv a odchod pryč hovořil za vše. Co teď? Vedro, kolem poušť, děti ne příliš nadšené z výletu k "nějaké silnici". Snažili jsme se chvilku mávat na plně naložené taxíky v protisměru, jejichž řidiči nám vesele mávali na oplátku také. Celkem živě jsme si představili, jak budeme šlapat těch zhruba dvacet kilometrů zpět k hotelu v tom vedru s poloprázdnou lahví vody. Pak u nás zastavil bílý Fiat Tipo s místním, důvěryhodně vypadajícím řidičem. Ačkoli jsme si říkali, že nenastoupíme do místního auta, za chvíli už jsme seděli uvnitř. Směsí němčiny, francoužštiny, angličtiny a znakové řeči jsme se dohodli, že nás zaveze k bratrovi, který nás odveze do Guellally. No nevím, blíže by to měl určitě přímo on. Divné bylo, že nechtěl peníze. Už jsem se v duchu viděl naporcovaný ve sklenicích v ústavu pro darování orgánů. Cestou nám vyprávěl, že má ženu, která mluví anglicky a je učitelka, že má dvě děti a třetí na cestě a že to, že jsme ten taxík nechali odjet, byla velká chyba.

Klikněte pro větší obrázek
Mapa Djerby
Minuli jsme náš hotel, smutně se za ním ohlédli a mě zabolela slezina. Naštěstí se ale žádná operace nekonala. Zastavili jsme asi kilometr za hotelem u krámu Alibaba. Řidič skočil pro svého bratra a ten nasedl a anglicky nám řekl, že to bude stát 50 dinárů. To se nám do Guellally zdálo kapku moc, když taxík k Římské cestě stál jen pět. Chvíli jsme se dohadovali různými jazyky a nakonec nám došlo, že s námi domlouval objížďku Djerby a jejich pamětihodností. Aha. Tak znova. Chceme jen do Guellally. To ne. Aha, tak alespoň do Sidi Slim. Hmmm, dobře. Cestou k hotelu jsme se s viditelně posmutnělým řidičem domluvili, že okruh kolem Djerby bychom stejně chtěli absolvovat, ale ne dnes, protože děti už jsou unavené. Navrhli jsme mu pondělí ve třináct hodin před hotelem a cenu 40 dinárů. Souhlasil. Doufám, že se nevrátíme do vlasti ve sklenicích.

Po obědě a chvíli odpočinku jsme se šli s dětmi vyřádit do bazénu a pak se vydali na taxi směr krokodýli farma. Vezlo nás taxi číslo 40 (ten předvčerejší, co nám dával telefonní číslo). Vypadá to, že jsme si ho zavolali, ale ona to byla náhoda.

Klikněte pro větší obrázek Klikněte pro větší obrázek Klikněte pro větší obrázek
Klikněte pro větší obrázek Klikněte pro větší obrázek Klikněte pro větší obrázek
¨

Když jsem mu sdělil cíl cesty - Djerba Explorer - celkem se rozzářil, ukázal na mapu, prstem obkroužil celý ostrov a řekl Fircin dinars. V tu chvíli jsem pochopil, proč nazvali krokodýlí farmu právě názvem Djerba Explorer (průzkumník Djerby). Je to kvůli taxikářům. Zmatený turista kývne a to, že se na krokodýlí farmu dostane až po čtyřech hodinách objížďky ostrova, mu je v tom vedru už stejně jedno. Když jsem mu řekl, že ONLY FARM, v kabině se citelně ochladilo a do konce cesty už nepromluvil. Od Sidi Slim je to na farmu přesně dva dináry a 700 milimů. Abych mu alespoň částečně kompenzoval plánovaný a ušlý zisk, nechal jsem mu tři dináry.

Djerba Explorer je vlastně skupina tří objektů - muzeum, kde lze shlédnout díla místních malířů, tkalců, hrnčířů, atd., dále minivesnička, kde si zájemci mohou prohlédnout, jak se na Djerbě hospodaří a nakonec krokodýlí farma. Děti se nemohly dohodnout, zda k farmě přibrat muzeum, či vesničku a tak jsme jejich návštěvu (dle prodejce vstupenek dvouhodinovou) odložili na příští týden.

Koupili jsme vstupenky a lístek na fotografování (celkem 23 dinárů pro 2 dospělé a 2 děti) a vešli do areálu. Hlavní atrakcí je krmení krokodýlu v 17 hodin. Měli jsme 50 minut na prohlídku celého objektu. Prošli jsme celou farmu, prohlédli si líně se povalující krokodýly, já si tipl, jak daleko bych doběhl po dvou a později po jedné noze v případě pádu do výběhu a nakonec jsme si prohlédli malinké krokodýlky za sklem, kteří se vylíhli z vajíček 17. 6. 2005, což zakladatelé farmy za tak krátkou dobu od založení (2002) nečekali. Před teráriem mláďat bylo vystaveno několik nakřápolých vajíček jejich méně úspěšných sourozenců. Pavla pak nechala udělat Terku naši společnou fotku, ale ta, zvyklá na digitál, nějak přeslechla cvaknutí závěrky a teprve po osmi cvaknutích pochopila, že je konec filmu a na tuhle osmifotku zřejmě nezapomeneme.

Ani jsem se nemusel dívat na hodinky a podle hustoty turistů jsem pochopil že bude pět. Pak přišli dva zřízenci s několika bednami masa a začali je házet hladovým krokoušům. Přesně dle zákona pana Murphyho mi došla energie v baterii v kameře, tudíž mám z krmení krokodýlů jen fotky. Krokodýli byli ale jaksi leniví. Čekal jsem vřavu, jako když spadne batole do akvária s piraňami, ale nic moc. Děti už byly celkem unavené a tak jsme pomalu vyrazili k východu. Hlavní atrakcí ovšem vůbec nebylo krmení krokodýlů, ale možnost podržet a pohladit si krokodýlí mláďátko z rukou jednoho ze zřízenců. Rázem bylo po únavě. Chudák malá, doufám, že ty drobečky alespoň denně střídají. Před odchodem jsme se ještě stavili podívat se v krámě s obrazy a děti dostaly od paní prodavačky bonbon.

U brány se nás snažil přesvědčit místní drožkař, že cesta koňskou drožkou do hotelu za 20 dinárů je rozhodně výhodnější, než cesta taxíkem za necelé tři dináry. Nesdíleli jsme jeho názor a teprve napotřetí se nám jej podařilo odradit. Cesta zpět proběhla v pohodě. Taxikář se snažil dostat nás přes bránu až k recepci, tak jako ten minulý, ale obsluha brány měla zřejmě podvečerní siestu. Teprve několik arabských slov ji přimělo k odsunutí brány alespoň na polovinu.

Klikněte pro větší obrázek
Malý bazén
Po návratu do hotelu se to tam jen hemžilo lidmi oblečenými jinak, než hoteloví hosté. Všimli jsme si jich už při obědě. Mysleli jsme si naivně, že sobota je den, kdy si obsluha hotelu (číšníci, poslíčci, apod.) smí pozvat na návštěvu své místní příbuzné. Podle hovorů ostatních Čechů jsme pak pochopili, že jde o zájezd bohatých Tunisanů. Což o to, já vyjdu s kýmkoli, ale vidět je v jídelně, to byl opravdu zážitek. Každý si naloží osm talířů plných jídla, někteří se u nich i fotí a většinou sní tak tři a zbytek nechají na stole. A navíc, každá rodina má průměrně osm dětí, které pohodlně zaplní prostor u každého bazénu. jejich oblíbenou kratochvílí je pak skákání bomb do bazénu. Lehátka a slunečníky jsou většinou dost blízko bazénu. Můj soukromý arabsko-český slovníček neobsahuje hovorové fráze typu "Namočil si mi knihu, smrade!" nebo "Ať vám Allah za vaše děti pomočí všechny vaše velbloudy, Habibe!" a tak odcházím pryč. Doufám, že se v pondělí vrátí zpět na pevninu.

6. den

Klikněte pro větší obrázek
Ráno, když jsem šel po šesté obsadit lehátka ručníky, foukalo nejvíce za dosavadní pobyt. To velice nelibě nesli místní rychlomravenci, což jsou zhruba patnáctimilimetrové superrychlé potvůrky, které díky větru byly ještě rychlejší - bohužel proti své vůli. Dopoledne bylo zataženo a vypadalo to na déšť. Na snídani jsme šli před devátou a i přesto byla jídelna dost plná "těch nových". Nechápu, jak jsem si mohl myslet, že jde o místní vesničany. Ženy, ač většinou skryté v šatech od krku až po paty, marně zakrývají svá blahobytná těla a děti jsou na Afriku také poměrně oplácané.

Dopoledne jsme strávili sluněním a četbou, prokládanou občasným řáděním s dětmi v bazénu. Po obědě a chvíli odpočinku, doplněné o hraní her vymýšlených dětmi, jsme šli zase k bazénu. Vedle mého lehátka přineslo moře na břeh vorvaně. Vážně! Sice měl plavky a mluvil po slovácky, ale určitě to nebyla osoba ženského pohlaví. Pokud ano, tak pak nechápu, co ji přimělo k tomu, aby si shrnula vrch svých černých jednodílných plavek až k pasu a vystavila na odiv své dva podlouhlé laloky. Věta dne: "Tož ráda bych si s vama potřásla pravicó, ale dyž já asi nevstanu!"

Klikněte pro větší obrázek
Denis - jeden z animátorů
Hodinku před večeří už u malého bazénu nebylo k hnutí. Když počet malých potomků bohatých Tunisanů překročil snesitelnou mez na metr krychlový, odebrali jsme se do bezpečí našeho bungalovu. Před večeří jsem zašel na recepci. Měl tam být Samir. Byl tam a s ním pár naštvaných klientů. Jedni z toho, že jim letí letadlo až v šest odpoledne a pokoje mají vyklidit do 12 hodin (ovšem za 20 dinárů mohou zůstat - díky, SunnyDays...). Další z toho, že se sem nastěhovali ti zbohatlíci z pevniny a že to nikde jinde nezažili. Mnozí nadávali na jejich stravovací návyky. Zeptal jsem se, zda naše letadlo letí v pátek v plánovaný čas, ale bylo mi řečeno, že se to dozvím ve čtvrtek odpoledne. Po večeři jsme si bez dětí zašli do Maurské kavárny na pravý mátový čaj (Mata té). Dvě velké štamprle skvělé horké sladké tekutiny přišly na dinár a 900 milimů. Po setmění jsme si ještě s Terkou zaplavali a zaskákali ve velkém bazénu a šli spát.

Klikněte pro větší obrázek
Místní elektrická zásuvka
Negativa dne: Tuniští zbohatlíci mají splav jak Ostravice, protože v pět večer došla kola.

Perlička: celou dobu si v baru objednávám anglicky (two cola, two red wines, atd.). Barman rozumí i česky. Je to sympatický černoch v červeném saku, který má rád děti. Chtěl jsem se dnes vytáhnout a naučil jsem se pár číslovek arabsky. Buď neumí arabsky, nebo má arabština není dost arabská. Na požadavek TNEN KOLA (dvě koly) zopakoval TNEN KOLA a načepoval mi dva sprajty...

7. den

Klikněte pro větší obrázek
Ráno jsem, jako vždy, šel obsadit dvě lehátka a pak ještě na hodinku zalehl. Vstávali jsme před osmou. Na jednu jsme měli domluvenu tu okružní jízdu Djerbou s Alibabou. Po snídani (opět plno přežraných, a když říkám přežraných, vím o čem mluvím, Tunisanů) jsme zalehli na lehátka a chytali bronz. Domíka pořád bolí to otlačené ouško (není to z vody) a tak se mu nechce plavat s čepicí. S Terkou jsme se vydali hledat k moři včera ztracenou plovací botu a když už jsme tam byli, chvilku jsme si zablbli ve vlnách. Pak jsme se vrátili k Domkovi a Pavle na lehátka. Domča si od rána na lehátku četl. Na obědě jsme byli minutu před půl jednou, abychom se stihli najíst do jedné, kdy jsme měli ten sraz.

Po obědě jsme si na recepci vyslechli rozhovor rozvášněného davu se Samirem. Rozvášněný dav byli ti, kteří měli odletět v 6 ráno. Podle informací SunnyDays se porouchalo letadlo a tak poletí až ve 23:50. Ve 12 mají vyklidit pokoje a do 21:50, kdy odjíždějí z hoteli, mají mít kufry na recepci a pohybovat se jak je libo. Kdo by odolal, že. To se většině samozřejmě nelíbí. Bylo jim nabídnuto náhradní ubytování za doplatek 20 dinárů. Padala i sprostá slova. Jsem zvědav, jak dopadneme my v pátek.

Klikněte pro větší obrázek
Supermarket naproti hotelu
Minutu před jednou jsme stepovali před hotelem, kde měl čekat Alibaba se svým bílým Fiatem Tipo. Dali jsme mu 15 minut, během kterých jsme sledovali velblouda zaparkovaného u protějšího supermarketu. Alibaba nepřijel... Šli jsme se tedy na recepci domluvit s dětmi, co dál. Nakonec jsme rozhodli, že chytneme prvního taxíka a když bude umět anglicky, dáme okruh Djerbou (běžná taxa 40 dinárů) a když ne, dáme si jen minivýlet do Guellally, kde jsme nedorazili při cestě k Římské cestě. Taxikář, který přijel první, byl sympatický Tunisan, který mluvil hlavně francouzsky a trochu německy. Sdělili jsme mu cíl cesty, on souhlasil a tak jsme vyrazili. Cestou nám navrhl, že by nás z Guellally zavezl do synagogy, k mešitě a pak přes Midoun zpět do hotelu. A taky na zbytky římského osídlení. Za cenu taxametru. Souhlasili jsme. Chyba, asi jsme to měli chtít písemně.

Klikněte pro větší obrázek
Ben Yousuf nám ukazuje práci na váze

Vyrážíme známou cestou podél pobřeží směrem k Římské cestě. Zastavujeme na místě, kde dříve bylo římské sídliště. Jsou tam trosky staveb a nějaká studna, či co. Celé se to prý rozkládá na sedmi kilometrech čtverečních. Pak jedeme dál a zastavujeme u vstupu do podzemí. Pokud jsme dobře rozuměli, jedná se o bývalé římské lázně, kde se římané rochnili v olivovém oleji. Vjíždíme do Guellally, kde zastavujeme u první hrnčířské "chalupy". Místní hrnčíř je zřejmě taxikářův známý. Naštěstí rozumí a hovoří anglicky. Je to sympatický človíček. Nejprve nechá děti nasednout na svého velblouda, pak velblouda přiměje s dětmi vstát, pak ho opět donutí kleknout a následně nás zve na procházku po jeho panství spolu s vyprávěním, co a jak a s prohlídkou a ukázkou, jak dělá na kruhu vázu.

 

 

Klikněte pro větší obrázek
Prodejnička
Během pěti minut. Frajer. Na konec návštěvy jsme zavedeni do krámku, kde si můžeme vybrat za lidové ceny některé z jeho výrobků. Vybíráme dvě misky, lampu a malé amfórky. Loučíme se a míříme dál. Projíždíme Guellallou, kde v podstatě každý dům je hrnčířská dílna. Z Guellally míříme do židovské synagogy v El May. Zvláštní. uprostřed arabského světa židovská synagoga. Hlídaná policií, vstup jako na letišti přes bezpečnostní rám. Vcházíme dovnitř, zouváme se, povinností je pokrývka hlavy. Sledujeme tři židy předčítající nahlas z Tóry. Platíme nepovinné 3 dináry, kocháme se krásou místa a fotíme. Zvláštní atmosféra.

Klikněte pro větší obrázek Klikněte pro větší obrázek Klikněte pro větší obrázek

Pokračujeme dál směrem na Mahoubine, kde je mešita. Zastavujeme u zavlažovacího systému pro palmy. Voda je čerpána z hloubky 7 metrů. Zastavujeme u mešity, kde je jako na potvoru v pondělí zavřeno.

Klikněte pro větší obrázek Klikněte pro větší obrázek

To už si všímáme, že taxametr nemá funkční pozici displeje pro číslice větší než deset. Dle našeho odhadu by měl ukazovat něco okolo 18 dinárů a tak se v dobrém rozpoložení domlouváme, že tomu dobrému muži necháme 25 dinárů. Na naše přání zastavuje v Midounu, kde si chceme dát kávu a projít si znovu tržiště. K našemu překvapení si řekne o 40 dinárů, což je prý standardní cena za okruh po Djerbě. Mám sice jiné představy o okruhu a nevím, zda to má být signál ke smlouvání, ale domlouvat se anglicky s francouzsky hovořícím Tunisanem mi přijde stejně smysluplné, jako přesvědčovat hluchoněmého o výhodách walkmana. Překvapeně kroutíme hlavami, platíme, v duchu ho proklínáme a vystupujeme u kavárny. Hned se nás ujímá jakýsi Habib, který jakmile zjistí, že jsme z Česka, vypráví o české manželce jeho bratra. Jsme jemně vtaženi do krámu s koberci a suvenýry. Uvnitř tká koberec sympatická paní, která se ujímá dětí a ukazuje jim, jak se vyrábí proslulé Djerbské koberce. Nás dva mezitím bere stranou mladý trhovec a nabízí nám své zboží. Ukazujeme igelitku plnou keramiky. Všimne si, že jsem se zadíval na šachy. Gota prajs! Pro němce 60, pro nás 45. Nechci kupovat, ale on chce smlouvat. Odmítám a on se zklamán loučí. Poučení: nechcete-li smlouvat, neptejte se ani na cenu.

Jdeme si dát vedle do kavárny Mata Té (hergot, to mi opravdu žádný Arab nerozumí???). Dostáváme do něj skvělé oříšky, nebo jádra, nebo co to vlastně je. Pak se přesouváme na tržiště a opět v Bonprix supermarketu kupujeme pár drobností. A hele - šachy za 20 dinárů - ten had! Vycházíme ven a nedaleko je krám, kde mají pěkné šachy. Dle trhovce ze skvělého olivového dřeva. Vypadají opravdu pěkně, tak se ptám na cenu. 60 dináru. Směju se nahlas a nabízím 10. Škrtá a prohlašuje cosi o bankrotu. Nasazuje cenu 45. Začíná mě to opět bavit. Nabízím 11. Směje se on. Asi je mu vedro, snižuje na 25. Já ukazuju na své dvě děti a nabízím 12. Škrtá a jde na 20. Já na 13. On na 18. Já na 14. On na 17. Já na maximální cenu 15 (víc nejsem ochoten zaplatit). On chce 16. Trvám na 15. Chvilku kroutí hlavou a pak souhlasí. Výborně, máme olivové šachy za 15 dinárů. Lepší cena než v krámu.

Klikněte pro větší obrázek
Domík je nějaký unavený a tak míříme hledat taxi. Cestou se ještě stavíme u jednoho trhovce omrknout ceny čajové soupravy, ale zbývá nám 10 dinárů. Z ceny 65 dinárů se dostaneme až na 15. Možná, kdyby bylo více času, na těch 10 bych ho ukecal, ale takhle nám nezbývá než poděkovat a rozloučit se.

Recepce je stále plná naštvaných klientů SunnyDays. Samir jim vysvětluje, že on za to nemůže a že jim může nabídnout 4 pokoje. Jde o zhruba 15 rodin, takže padají dotazy typu "A to máme losovat?" nebo "Jak to, že se pokazilo letadlo?" Jdeme na večeři. Domík si dává jen suchou bagetu. Nevypadá vůbec dobře. Jde spát dřív než jindy. Doufám, že se z toho vyspí. Tipl bych to na lehký úpal.

8. den

Klikněte pro větší obrázek
Minigolf u východu z hotelu
Noc nic moc. Večer měl Domík asi horečku. Dali jsme mu Panadol a chladili ho klimatizací. Později asi prášek zabral, protože ráno už byl celkem v pořádku. K levému přeleženému uchu se přidalo i pravé a tak teď už vůbec nechce chodit do bazénu ani moře s čepicí.

Po snídani jsme děti doslova "nahnali" do Miniklubu, kde pod vedením jedné z animátorek dělaly výrobky z plastelíny a pletly "karabáčky" z bužírek. Češi z recepce už jsou pryč, takže pravděpodobně jim to opravdu ve 23:50 letělo.

Po obědě jsme měli v plánu půjčit si šlapadlo. Animátor pochopil, pískl na dvojici, která právě prohrávala nerovný zápas s kormidlem, já jim vyrazil vodou naproti a převzal jsem řízení. Mno... I když mělo šlapadlo funkční kormidlo, plulo si prakticky kam se mu zachtělo. Zhruba po půlhodině se ozval písk ze břehu a my se začali bezúspěšně snažit dostat se ke břehu. Když jsme se dostali tak deset metrů od břehu, přebrodil k nám další z animátorů, sedl si k řízení a během krátké chvíle mi dokázal, že chyba nebude v kormidle.

Klikněte pro větší obrázek
Po večeři (Tunisanů rapidně ubylo, že by odjeli?) jsme si půjčili golfové hole a šli si zahrát minigolf na nedaleké hřiště. Měli jsme si půjčit i koště, protože každá z devíti betonových drah byla notně zavátá pískem. Inu, Afrika. Když už nebylo skoro vidět na míček, šly se děti podívat a zaskotačit si na dětskou minidiskotéku do tanečního klubu. Jsme tu osmý den a děti tam byly poprvé. Že by byly po mě?

Jak se pomalu blíží konec dovolené, začíná mi být už teď smutno. Je to tu moc hezké místo. Bude se mi s ním těžko loučit.

9. den

Klikněte pro větší obrázek
Další z animátorů
Ráno jako obvykle - budím se v šest a jdu znárodnit dvě plážová lehátka. Na bazénové čističce, což je betonová vyvýšenina o rozměrech 5 x 7 metrů, klečí v předklonu člen ochranky a vypadá, jakoby dostal ránu do zátylku. Ještě spím, takže mi později dochází, že je to muslim a že kdybychom prodloužili osu směřující od jeho kostrče k hlavě, dostaneme se do Mekky.

Po snídani jdeme k moři a užíváme si příjemného písčitého dna. Vlny vytvářejí z písku na dně vlnité struktury. Jedinou nevýhodou tohoto pobřeží je, že chce-li si člověk pořádně zaplavat, musí ujít poměrně velký kus cesty mořem ze spojnice Djerba-Tunisko. 100 metrů od břehu bývá ještě vody po pás.

Dominika už bolí jen jedno ucho a tak když vidí před obědem novou atrakci vymyšlenou animátory - surfové miniprkno tažené bazénem za pomocí několika dobrovolníků - chce na to jít i bez čepice. Vysvětluju mu, že to za zánět středního ucha nestojí. Většina dobrovolníků totiž končí ve vodě dřív, než stačí říct Aslaama (ahoj). Nevzal to a trucovitě se odebírá slunit na lehátko.

Na obědě je zase několik fujtajblů, kteří potřebují ostatním otravovat život vyfukováním zplodin vznikajících při hoření tabáku a papíru přímo do talířů. Uduste se, hnusáci! Nechť vám vichřice sebere všechny vaše velbloudy!

Klikněte pro větší obrázek
Zmizík - náš osobní chameleon
Po obědě chvíli relaxujeme, pak hledáme našeho osobního chameleona, kterého Domík objevil před pár dny na keři vedle našeho bungalovu a o kterém jsem si myslel, že je to plastová hračka, než na mě zasyčel. Asi ho odnesl zahradník, který už si nás párkrát divně prohlížel, když nás viděl čučet na ten keř. Doufám, že mu z něj alespoň bylo špatně. Jako obvykle se pozdravíme s paní uklízečkou - černoškou ve světle modré košili s dlouhým rukávem a stejných kalhotách, slaměném klobouku a s čistými ručníky v náručí - a jdeme znovu plavat do moře. Holky si hrají na prohlídku mořského města a my s Domíkem poprvé pomocí potapěčských brýli lovíme mušličky. Moc jich tu není, ale přece jen jsme po nějaké době lezli na břeh s plnými hrstmi.

Klikněte pro větší obrázek
Klikněte pro větší obrázek
Labutě z ručníků - dílo paní uklízečky
Po večeři (uff, už nikdy si nedám dortík) jsme šli na plánovanou schůzku se Samirem. Nedorazil, což je divné. Doufám, že dorazí zítra, jinak nevím, jak a kdy se dostaneme na letiště. Pak jsme se ještě zašli podívat do supermarketu naproti hotelu. Ti plyšoví velbloudi s blikajícíma očima vyhrávající Jingle Bells mě budou dlouho strašit ve snech...

V devět je opět dětská minidiskotéka. Jedna z českých holčiček má dnes narozeniny - 9 let - a tak na závěr dostává dort, se kterým se dělí s ostatními dětmi za zpěvu animátorů písně Happy birthday v několika světových jazycích. Po skončení dětské diskotéky začíná pravidelná zábava dospělých - tanec, rozličné soutěže a hry. Dnes jsou vybrány čtyři dívky/ženy (dvě Češky, jedna Němka a Francouzka), které mají splnit několik úkolů. Namalovat poslepu slona, zazpívat píseň, zazpívat stejnou píseň s plnou pusou kostek ledu, nakrást od diváků co nejvíce bot (sbohem, mé trepky), nakrást od diváků co nejvíce kalhot (huš, babo!) a nakonec získat od divaček co nejvíce podprsenek. Připomíná mi to některé plesy lehce po půlnoci. Po sečtení bodů končí naše dvě zástupkyně na třetím a čtvrtém místě - Němka s Francouzkou mají stejný počet bodů. Rozhoduje potlesk příznivců.

Klikněte pro větší obrázek

 

Tramtadadáááááá - miss pláž Sidi Slim za rok 2005 se stává Alexandra z Francie. Lehce hysterická plnoštíhlá dívka. Hurá. Už můžu jít spát?

Cestou na kutě jsem těmi malými zloduchy strčen i v oblečení do bazénu. Nakonec tam končíme všichni kromě maminky, která se vymlouvá na hodinky na ruce. Usínáme kolem půl dvanácté. Zítra o tom čase se pravděpodobně budeme budit.

10. den

Klikněte pro větší obrázek
STB BANK? Tak tady si ulili peníze... (hodiny na recepci)
Poslední plavací den. Užíváme si plnými doušky. Dopoledne řádíme v moři. Po desáté jsem Pavlou nahlášen jednomu z animátorů na turnaj v petanque. Mám, co jsem chtěl. Náš tým (já, Domík a jeden Slovinec - jinak team VODKA) končí na pěkném druhém místě. No a co, že týmy byly jen dva. Před obědem děti hrají vodní pólo v malém bazénu pod vedením dvou animátorek (pořád si je pletu - nejsem schopen si zapamatovat, že jedna má větší cop a druhá zadek). Dopolední zážitky mi trochu kalí skutečnost, že Samir dosud nevyvěsil informaci o zítřejším odletu, který může být v podstatě kdykoli. Dle plánu je ovšem v 5:05.

Po obědě a chvíli relaxu si jdeme naposledy užít písečné pláže. Pavla touží po palmičce, kterou nabízejí místní plážoví podnikavci, ale u plážového baru stojí dva policisté a po podnikatelích jako by se moře slehlo. Později zjišťuje, že za jednu palmičku chtějí 20 dinárů a tak ji oželí.
Delegát SunnyDays pan Samir (foceno mobilem)
Delegát SunnyDays pan Samir (foceno mobilem)
Při odchodu k bazénu nás osloví zprvu milý mužík, nabízející Terce šátek na hlavu. Nejprve jí ho uvázal na hlavu a pak se ptal, kolik jsme ochotni zaplatit. Po pravdě mu sdělujeme, že máme již jen 3 dináry. Ihned se přeptá na vlastnictví Eur. Když mu vysvětlujeme, že za 2 dináry ještě chceme koupit vodu na zpáteční cestu a že mu tedy za ten šátek můžeme nabídnout jeden dinár, zřetelně nám dává najevo, že za dinár ho raději hodí do moře. Blb jeden arabská, dostal jsem z něj žízeň.

Děti pak ještě řádí v bazénu a na tobogánu a Pavla jde balit. Já chytám poslední africké paprsky a chvíli před večeří se také odebírám "domů". Poslední večeře (doufám, že ne podobná té Ježíšovic), pak kontrola odletu na recepci. Kupodivu, let je opožděn jen o 55 minut. Odjezd z hotelu je stanoven na 3:15. Potěš pámbu. S posledními deseti kdovíkdevhloubikufru nalezenými dináry se Pavla vydává naproti do supermarketu vyzkoušet své smlouvací umění v obchodě s pevnými cenami. Mají tam krásnou mísu s motivem velbloudů za 12 dinárů. Za deset minut se vrací s vítězoslavným výrazem. Je to šikulka.

Klikněte pro větší obrázek
Na večer je připravena velkolepá folklórní akce. U velkého bazénu je postaveno improvizované divadlo z koberců. Uvnitř jsou umístěny rozličné místní artefakty a vedle je usazen, respektive ukleknut živý velbloud, který svou radost nad svým údělem dá okamžitě najevo vypuštěním několika sérií bobků. Je jich 57. Věřte mi, počítal jsem je a řeknu vám, že nejsou o moc větší, než zaječí. V devět začínají obvyklé dětské tanečky, tentokráte venku. Později proběhne trombola a kolem půl jedenácté začne hlavní program. Místní hudba ve složení dudista a dva bubeníci, břišní tanečnice s vázami na hlavách (to není možné - to musí být vteřinové lepidlo). Děti využívají posledních chvil k poklábosení se svými kamarády, vyměňují si adresy, Terka se seznamuje s jednou patnáctiletou Francouzkou a snaží se využít svých znalostí z vyuku angličtiny a Domík hraje šachy. Končíme kolem půlnoci a po nastavení budíku na 2:30 usínáme.

11. den

Klikněte pro větší obrázek
Startujeme z Djerby
Ve dvě dvacet mě budí rachot telefonu (my máme telefon???). Tápu poslepu místností a hledám ho. Ten dobrák Samir nám domluvil na recepci buzení telefonem. Díky moc. Připadám si jak praštěný palicí. Dobalujeme poslední zbytky a průběžně budíme usínající děti. Mezitím dorazí ještě pro jistotu náš známý z recepce, který nás při příjezdu vedl na náš pokoj a kontroluje, jestli nehrozí naše znovuzalehnutí a zaspání odjezdu z hotelu. Co by si tu s námi počali.

Ve tři jsme na recepci, vracíme klíče, sundáváme si pásek All Inclusive (doma mi to bude chybět) a spolu s dalšími klienty SunnyDays nastupujeme do autobusu. Je celý jen pro nás. Řidič, narozdíl od toho, který nás vezl sem, není rekvalifikovaný traktorista a svěřeného majetku si váží, tudíž jedeme poklidně a mírným tempem. Po 3/4 hodině vystupujeme na letišti. Odbavujeme kufry, úředník se pobaví spolu s několika kolegy nad naším slunečníkem jako zavazadlem (nechápeme proč) a já jsem s ním a s dalším úředníkem poslán k přepážce speciálních zavazadel, kde zřejmě musí provést policisté kontrolu nebezpečnosti zavazadla, jak jsem pochopil z jeho arabangličtiny. Jsem trochu vyveden z míry, ale slunečník projde a my pokračujeme ke kontrole pasů.

Klikněte pro větší obrázek
Nad mořem
Místní policista si zřejmě myslí, že když čtyřikrát zopakuje jakési arabské slovo, okamžitě pochopím, že chce vidět i letenky. No co, i policajt se může špatně probudit. Pak jdeme proclít příruční zavazadla. Při průchodu rámem jediný pískám a není to vinou mých ocelových nervů - můžou za to cvočky v kalhotech. Zvláštní, v Mošnově nepískaly. Pak už jsme konečně v hale, kde čekáme na signál k odletu a mě opět začíná trápit předletový stres. Na WC jdu "pouze" dvakrát.

Myslím, že letištní diskjockey by měl rezignovat na svou funkci, neboť pouštět na letišti skladby Ave Maria, nebo titulní melodii z filmu Titanic může jen člověk s obzvláště zvrhlým smyslem pro humor.

Klikněte pro větší obrázek
Nad pevninou
Konečně nastal čas Č a my jsme dopraveni autobusy těch 300 metrů k letadlu. Žaludek mi hraje rozličné melodie a není to jen tím, že jsem snídani nahradil dvěmi pořádnými hlty ze svého příručního slivovičníku s nápisem Sprite. Posádku tentokráte tvoří dva stewardi a jedna letuška. Startujeme. Opět známý pocit tlaku v žaludku. Tentokrát je zmírněn možností sledovat start z okénka - vážně je to výhoda? Raději zavírám oči. Po vystoupání na danou letovou hladinu děti usínají, já otevírám oči a kochám se výhledem. Let probíhá klidněji, než let na Djerbu. Nevím, zda to vnímám jinak i díky dennímu světlu.

Palubní WC jsou horší než toalety ve vagonu třetí třídy Českých drah. Sice čisté, ale poněkud nechutně vonící. Chcete-li současně pustit vodu a mýt si ruce, bude vám pravděpodobně chybět jeden až dva pomocné prsty.

Klikněte pro větší obrázek
Klesáme na Mošnov
Začínáme klesat na Mošnov. Pilot s námi praštil o přistávací dráhu poněkud hruběji, ale jak se praví v jednom starém leteckém vtipu, "Však oni stejně vždycky zatleskají". Při výstupu z letadla se mi zdá, že loučící se posádka je rozjařenější než před a při letu. Možná ani nečekali, že se dostaneme na zem.

Po příjezdu domů (díky moc, Bobe) zjišťujeme, že tři keramické misky a jedna keramická lampa jsou následkem neopatrného zacházení s kufry rozbité. Na vlastní oči jsem spolu s dalšími lidmi čekajícími na svá zavazadla viděl, jak někdo kufry házel z auta na pás. Tímto zdravím toho imbecila u výdeje kufrů letu 5578 a přeji mu mnoho krásných chvil s několikadenním průjmem a absencí toaletního papíru.

Klikněte pro větší obrázek
Po vystoupení z letadla
I přes počáteční chaos, zmatek a zadělávku na několik žaludečních vředů a to převážně "díky" cestovní kanceláři SunnyDays, hodnotíme letošní dovolenou velice pozitivně. Pokud bude nějaké příště, se SunnyDays už nikdy víc!

 

 

 

Vaše názory k deníku

 

 

 


Užitečné odkazy